Článek
Naposledy se otázka o znovuzavedení trestu smrti objevila v Polsku a promluvil o ní polský premiér Mateusz Morawiecki. Netuším, z jakého důvodu. Jestli si opravdu myslí, že trest smrti poslouží jako veřejný strašák před nejhoršími zločiny, nebo šlo o tah před volbami.
Diskuzí o trestu smrti jsem se taky několikrát zúčastnil, ačkoli v kruzích řidičů jsem při podobných hovorech spíš za posluchače a nasávám atmosféru, která při podobných rozhovorech vzniká, neboť na rozdíl od politických debat jsou tyto rozpravy zbavené silových her a různých filozofických kliček, jež mají druhému či dalšímu politikovi dokázat, že je na rozdíl od prvního populista a vůl.
V místech, kde se setkávají řidiči, se řeší všechna témata a sám jsem někdy překvapený, kam se až kolegové a kolegyně dokáží od prvotního tématu jako je třeba zablokovaná výhybka na Palackého náměstí (jde tedy o výhybku, kterou lze přehodit pouze ručně a řidič chtě nechtě musí z kabiny ven), dokáží posunout, protože za chvíli namísto přehazování špiček řeší covid nebo válečný konflikt kdesi ve světě – a nezřídka vše vyřeší. Ale jelikož se slova řidičů daleko od zdroje nedostanou, musí nakonec velké problémy vyřešit později jiní lidé.
+++
Ve zkratce Vám ukážu, jak debata ohledně trestu smrti vypadala, a věřte tomu, že i ve zkratce lze říci vše podstatné.
„Ty já bych ho dával,“ řekne první řidič a má na mysli trest smrti.
„To nejde, co když se soud zmejlí,“ řekne druhý.
„Já bych ho dával jen tam, kde je to jasný.“
„I tak se může mejlit!“
„Tohle by byly případy, kde se zmejlit nikdo nemůže! Třeba, že se viník přizná.“
„I tak to nejde. Co když je to magor a neudělal to, a jen chce umřít!“
„Tak umře!“
„Umře, ale právně je nevinnej a jde o justiční omyl!“
„Neměl říkat, že je vinnej.“
„Pořád to nejde!“
„Hele, už mě štveš. Tobě někdo sedí, nebo si jen dobročech!“
„Nikdo mi nesedí, ale nejde dávat trest smrti jen tak.“
„Hele já ti něco řeknu. Víš, co říkal jeden americkej soudce? Že radši pošle na křeslo tři nevinný, než jednoho úchyla zpátky do společnosti!“
„Tak to byl nějakej kretén!“
+++
Ohledně otázky trestu smrti se lidé dělí do tří skupin. Nikoli do dvou, jak byste si nejspíš mysleli, na skupiny Ano a Ne.
Jsou tři. První pro něj je, druhá ne, třetí je to jedno, a to do chvíle, v níž oni sami jsou obviněni z těžkého zločinu. Nebo někdo z příbuzných či známých, u kterých by ve většině případů nebyli schopni uvěřit, že by dotyční nějaký podobný těžký zločin spáchali, neboť na Vánoce posílají přání a vždycky se ptají na zdraví. Ale zase nikdy u takových nevíte, co se jim v hlavě honí za myšlenky a uvědomíte si, že tuhle na vás jeden koukal docela divně.
Co se týče o nepravdivém obvinění z těžkého zločinu, nejde o nic tak nemyslitelného i na naše poměry. Jak jsem psal v úvodu, jako společnost se nudíme a jsme vděčni za trochu vzrušení, neboť obyčejné věci nám jej už nepřinášejí, a proto nové emoce hledáme v extrémech. V tomto případě jde o takzvanou fascinaci zlem, která také není ničím novým, dokazuje ji vysoká popularita vrahů a psychopatů docílená zájmem od zcela normálních lidí – třebaže u významu slova „normálních“ se musíte trochu zamyslet.
Zažil jsem obojí – jak obvinění z vraždy, tak i poznání, že pokud máte šikovného právníka s rétorickými schopnostmi, není ničím zvláštním, že přesvědčíte o čemkoli kohokoli. V případě zločinů taky nepodceňujte tlak médií, které Vám vlastně řeknou, jak se máte k tomu a tomu případu nebo člověku stavět, a mnozí z nás rádi onomu tlaku podlehnou, aby něco, čemu se všeobecně říká vlastní názor, byl přede všemi správný.
Takže moje obvinění z vraždy – bylo na něm zvláštní, že jsem se obvinil sám a všechny přítomné v mé blízkosti přesvědčil o pravdivosti mého tvrzení.
Řidiči MHD mají po Praze střídací body a na některých z nich jsou i odpočinkové místnosti vybavené sociálním zařízením, ledničkou, mikrovlnkou, souhrnným výrazem zázemím. Vstup do nich je za pomocí čipové karty, kterou má každý zaměstnanec. To není ničím zvláštním nebo neobvyklým, akorát já jsem si v onen den mého obvinění kartu zapomněl. Rovněž i tohle neznamenalo nic výjimečného. Zaklepal jsem na dveře a kolega mi otevřel. Stále nic zvláštního – ovšem až do chvíle, než kolega sedící u stolu a srkající kávu s humorem na moji adresu poznamenal, že sem je vstup pouze pro elitní skupinu majitelů karet DP.
Každý jiný by se zasmál a vysvětlil svoji zapomětlivost – já jsem měl říct, že karta zůstala v druhých kalhotách pověšených přes židli u pracovního stolu. Jenomže mě při pohledu na kolegy, kteří se nudili a nic se jim zatím v tento den zajímavého nestalo, napadlo, že bych jim mohl den trochu oživit.
„Jenomže mě kartu vzali!“ říkám a tvářím se smutně.
Kolegové ožili. Karta se v DP dává, ztrácí, zapomíná, ale jenom tak se nebere. Kolegové tak zavětřili něco zajímavého a ptali se na podrobnosti, proč ji tedy nemám.
„Protože jsem obviněný z vraždy!“ říkám a sednu si ke stolu a vybalím z pytlíku grilované kuře.
Někdo, nevím skutečně kdo, řekl prosté – cože? A já tedy zatopil pod kotlem.
„Vy jste neslyšeli o tom včera umláceným chlapovi na konečný v Hostivaři?“
Kolegové se na sebe podívali, jako by zjišťovali, kdo to ví. Pokud v kolektivu položíte otázku, zdali někdo o něčem slyšel, vždycky se najde někdo, kdo chce být dál než ostatní a řekne, že ano. I v mém případě tomu tak bylo a starší kolega přiznal, že dopoledne o tom něco zaslechl.
V kamnech to tedy fajrovalo a já do nich ještě přilil benzín:
„No, a jelikož já měl tam noční, tak jsem podezřelej. Hlavně kvůli tomuhle,“ říkám a vyhrnu si rukáv a ukážu čerstvou modřinu, kterou jsem měl od té chvíle, kdy jsem se doma praštil o knihovnu, když mě přepadl klasik.
Všichni se na modřinu podívali. Někteří nechápali, a tak jsem jim vysvětlil, že modřiny mohou být znakem zápasu s obětí. To jsem si vzpomněl na případ Spartakiádního vraha, kdy jedna z přepadených, která útok přežila, říkala, že pachatele poškrábala. Policisté pak jezdili po středních školách a učilištích a kontrolovali klukům ruce, jestli na nich nemají škrábance. Někteří je měli a skončili na služebně a měli co vysvětlovat.
Kolegové pokývali hlavou. Ten, co potvrdil, že o případu slyšel, přidal i detail, že údajně člověka našli ve křoví, přesně tam, kde se na točně v noci pasou zajíci. Jiný se zeptal, proč mi tedy sebrali kartu.
„Abych nemohl chodit po vozovnách a domlouvat se na alibi!“
Tohle byl slabší argument, ale v šoku přítomných, že se mohu účastnit na vraždě, zabral a kolegové začali přemítat, že to je tedy dobrý, že kartu mi vzali, ale že do práce musím.
Pokrčil jsem rameny a řekl, že podezření z vraždy pravděpodobně není placená překážka na straně zaměstnavatele.
Nechal jsem kolegy v přesvědčení, že jsem možná zrůda, dalších pět minut. Pak jim řekl, proboha, aby nic z toho, co teď říkám, nebrali vážně. Myslel jsem si, že se zasmějí, nebo řeknou, co jsem to za debila, ale oni ne. Šokující podstata toho, co jsem jim říkal a jak přesvědčivě říkal, jim zůstala v hlavě. V tu chvíli jsem pochopil pomocí vlastního přesvědčení se, že v dnešní společnosti je skutečně možné vypustit jakýkoli fake news a lidé jej vnímají s jistotou ověřené zprávy. Bylo to až děsivé, skoro děsivější než onen můj domnělý čin.
Tahle zkušenost s vymyšleným obviněním nahrává do karet těm, kteří tvrdí, že trest smrti, nebo spíše jeho vynesení je možné zmanipulovat. Jinými slovy, je snadné obvinit a k smrti odsoudit nevinného člověka.
Slova kolegy napsaná výše o jednání amerického soudce, který by raději poslal na křeslo několik nevinných než jednoho vraha zpátky do společnosti, nebudou s největší pravděpodobností pravdivá (ačkoli v USA je všechno možné), ale ukazují, jak se někteří k trestu smrti mohou morálně stavět. Podle nich je tvrdá prevence lepší než později litovat.
Já bych to nehnal tolik do extrému, že bych hned zabíjel nevinné lidi, abych ochránil jiné nevinné, ale pamatuji si slova jednoho z vyšetřovatelů Orlických vražd, který považoval trest smrti jako poslední možnost ukazovat budoucím pachatelům, kam je může jejich počínání dovést. Dodal, že nikoli dávat trest smrti jako na běžícím pásu, ale jednou za pět let ho dát, aby společnost věděla, že hranice mohou být i dál než jenom zajištěné ubytování do konce života a jídlo třikrát denně.
Netvrdím, že doživotní trest je něco, co by chtěl každý zažít a psát o tom domů, ale ta cena za vraždu je malá. Rčení oko za oko, zub za zub se nepovídalo jenom tak. Můj otec vždycky říkal, smrt za smrt (smrtí myslel vraždu) a za vraždu dítěte pomalu přejet parním válcem. Navíc navrhoval, aby trest smrti vykonávali na odsouzeném pozůstalí, a rozhodně nespěchali.
(Rovněž chci upozornit, že je skutečně třeba rozdělit vraždu a zabití – ale taky chápu, že se může objevit otázka, jak je na tom právně třeba zabití pod vlivem omamných látek. Zdali už aplikace takových látek do těla nestaví potencionálního pachatele do stavu, kdy si tvoří alibi, že on za čin vlastně nemohl.)
Ve směru výkonu trestu si myslím, že trest by měl být úměrný činu – a rychlá smrt za vraždu, která se protáhla na dva dny mučení, je až zbytečné milosrdenství. Tímto milosrdenstvím se stavíme na stranu do jisté míry humánní společnosti, ale taky k možnosti, že onu lidskost v nás budou pachatelé zneužívat a sázet na ni při obhajobě.
Není náhodou, že debaty o nejvyšším trestu se objevují v čase, kdy se množí vraždy dětí. Případ ženy v Krkonoších vraždící své dítě nebyl ojedinělý a podobné případy, kdy jeden z rodičů (nemůže být normální, kdo vědomě zabije dítě, nemůže být nikdy normální) jako řešení problému zvolí vraždu, se množí. Větší debata by však nastala, kdyby některý pachatel takového (nelidského) činu ztratil po aktu vraždy odvahu nebo se u něj dostavil šok a sám sebe už nedokázal ze světa sprovodit a zůstal naživu
Naše společnost je taková, že se opět rozdělí na tři části. Jsou dost podobné té Ano, Ne a Je mi to jedno, dokud se mě to netýká. Pokud si myslíte, že všichni by se postavili proti rodiči, který spáchal onen ohavný čin, nemáte pravdu. Právě případ z Krkonoš ukázal, jak se lidé umí zachovat i opačně a stránku sociální sítě druhého rodiče zaplavily kromě projevů soustrasti i nenávistnými komentáři odsuzující právě jeho jako pravého viníka.
Někdy si říkám, kde lidé v mnoha případech berou tolik odvahy a soudí, případně dokážou někomu neznámému napsat něco nenávistného – ale pak si uvědomím, že odpověď znám. Je to právě ona sociální znuděnost současné doby, která je tak záludná, že mnohým lidem dává tu moc „sosnout“ si emocí z někoho jiného a využít příležitost na emoční oživení vlastního života. Sám sebe se ptám, jestli by takoví lidé byli i pro svoji potřebu cítit něco víc schopni třeba i zabít – nebo by uvítali tu možnost, že by to za ně udělal někdo jiný.
Tihle lidé jsou ve svém cítění schopni udělat z vraha oběť a psát mu dopisy plné pochopení a soucítění. Nebylo by to poprvé.
Otázka trestu smrti nikdy nenalezne jednotnou odpověď. Vždycky v ní budou figurovat tři tábory bojující za svoji pravdu a jejich komentáře a názory budou na sebe narážet a o sebe se tlouci. Všichni budou mít svoje pravdy, a pravdy v nich skutečně i budou.
Já osobně jsem pro trest jako pan vyšetřovatel, kterého zmiňuji výše – jako prevenci před nejtěžšími trestnými činy. Společnost hrubne víc a víc, a kdo dřív mlčel, dneska nadává, kdo nadával, už Vás i praští, kdo Vás dřív praštil, už Vás dneska může třeba zabít. Jak se říká, na hrubý pytel, hrubá záplata.
A to do té doby, dokud se my jako třeba ta látka opět nezjemníme. Pokud tomu však bude naopak, jenom záplaty už na opravu v budoucnu stačit nebudou
