Článek
Nijak nikomu neberu, jestli se mu pohádka o třech princeznách (jsem jediný, komu tam naskakuje název Tři sestry?), které se divákovi představí jako statečné a na první dobrou světem protřelé skoro Amazonky nelekající se žádných výzev, líbí. Je věcí vkusu a vlastní soudnosti, kam až v hodnocení nové pohádky zajdete. Pro někoho může být vrcholem pohádkové tvorby, hravě srovnatelné s produkcí firem Disney nebo Pixaru, byť jedna tvoří hranou produkci v omezené míře, a druhá vůbec.
(Pozor, v následujících odstavcích vyprávím děj až do konce – ne tedy jak to bylo, ale jak nějak to být mohlo.)
Nová pohádka již úvodem chtěla naznačit, že i pohádkový svět nemusí být žádná idyla a svými starostmi může hravě korespondovat se světem naším. Válka je asi nejsnadnější způsob, jak takové přiblížení pohádkového světa a reality zařídit. A to válka, která není k smíchu.
Jsou pohádky s válkou, S čerty nejsou žerty, Princezna se zlatou hvězdou na čele (a vy si jistě vzpomenete i na další) – tahle válka však není už na pohled veselá. Aby taky ne, když se velká země snaží napadnout malou, aby jim vzala nerostné bohatství.
Moudrý král malého království však nepožádá jiné mocnosti o prostředky k válčení, ale vyslechne si plán své dcery, vyrazit na námluvy k mladému princi, dědici království, který by díky svému nástupnictví mohl válku zastavit.
Oproti zvyklosti z jiných pohádek, kdy se na námluvy vyráží v dlouhém průvodu, zřejmě díky omezenému rozpočtu království a celé pohádky, princezny si uhladí vlasy, přičemž jedna ve stylu Wonder Woman zasune meč na záda, a po obdržení tří darů od zesnulé matky, jedou vyřešit palčivý problém.
Proč dary a proč od matky a kde se vůbec vzaly, se neřeší – jde o symbolismus, tak proč ho rozebírat, když to máte chápat – důležitá je cesta.
Princezny se během ní už na samém začátku setkají s nevinnými dětmi bojícími se války, ale aby se nezdržoval děj, brzy vstoupí do vedlejšího království, které při prvním pohledu na hromadu zničených stromů napadl buď kůrovec nebo jiná ekologická katastrofa.
Také se díky prostřihu setkáme s princem, který se sice může některým recenzentům jevit jako sošný nástupce Pavla Trávníčka, leč pravdou je, že do půvabu a jiskry zmiňovaného staršího prince má tento mladý hodně daleko a spíše se hodí do rolí zábavných a vtipných mladíků nežli do domnělé podoby pohádkových hrdinů s mužnou tváří a sexappealem, který by se dal krájet a prodávat.
Navíc se dozvídáme, že princ je tak trochu podivín, který si během svého zaměstnání hraje na vědce a na Batmana, díky čemuž nám ukazuje, že i on umí v pěkném záběru roztáhnout křídla. Háček je v tom, že Batman skočil (ne ze stolu), zatímco na princův skok si ještě počkáme. Plus si ještě počkáme na tu maličkost, že by vlastně chtěl nějak vládnout.
Trochu zrychlíme a přivítáme princezny na zámku, a to jenom proto, aby se ukázalo, že si do noty princ podivín kápne s chytrou princeznou, zatímco ty další dvě staticky čekají, co jako bude dál.
Zlá královna má plán… – a musím trochu odbočit, neboť její představitelka paní Klára Melíšková, kterou snad neznám jinak, než že se kouzelně usmívá, a její kancléř Michal Isteník, jsou světlými body celého příběhu, a byť jsou postavami zápornými, máte občas chuť jim proti princeznám fandit. Škoda, že princeznin otec král Martin Pechlát nedostal víc prostoru, neboť kde je on, je i slunce. Přistihl jsem se, že se mi ve scéně s ním a královnou a kancléřem zachtělo podívat se na sociální drama z jedné místnosti, kde by hráli pouze oni tři.
(Perlička – Martin Pechlát se v krátkém čase stal dvakrát filmovým otcem Dorotě Šlajerové (princezna Wonder Woman). Poprvé ve filmu Sucho Bohdana Slámy, v němž je vidět, že mladá herečka umí hrát, když je co, a může mít před sebou slibnou hereckou kariéru. Plus jak jsem na ni ve filmu Sucho koukal, kdyby Disney chtěl teď točit hranou verzi pohádky Frozen, má po přebarvení na zrzavo ve slečně Šlajerové ideální Annu - copy jí sluší.)
Zlá královna má krom plánu i problémy s pletí a se stárnutím. Toto zjistíme díky scéně, v níž mladý princ pozoruje svou nevlastní matku při koupeli klíčovou dírkou. V ten moment se také mezi diváky objevila pochybnost, zdali princ není pouze podivínem, ale i voyeurem. Můj otec při sledování této scény řekl, že princ je přímo pěkný prase.
Nicméně zlé královny mají s pletí a se stářím problém už od dob pohádek z per bratří Grimmů, a tak královna vymyslí náhradu za mírovou dohodu a tři princezny (sestry) pošle hledat zázračný krystal, díky němuž by nemusela do péče plastických chirurgů.
Princezny díky chytrým knihám, zřejmě z nakladatelství Google, velmi brzy lokalizují hledaný předmět, a za pomoci čehosi, co připomíná Mapy.cz vyrazí na cestu. U mladého prince se také dozvíme další možnost jeho osobnosti, a to že je šílený vědec tvořící genetická monstra. Pouze někdo takový by totiž dokázal ve svých laboratořích stvořit holuby s nevídaným orientačním smyslem, který jim pomůže najít nejen vlastní holubník, ale v terénu určité místo a osobu, předat mu zprávu, a bezpečně ji dopravit zpět. Každý holub jistě měl na křídlech logo s bleskem.
Opět pro zrychlení vyprávění podotknu, že v této chvíli se česká pohádka mísí s antickými bájemi, neboť v následujících minutách se setkáme se třemi postavami, a to Achillem, úchylem a Kerberem. U druhého zmiňovaného jsem použil drsnější výraz proto, neboť nadpřirozená postava je fetišistou vysazeným na ženské vlasy, která by neváhala pro svoje požitky jednu z princezen ostříhat dohola.
Musím zmínit, že i ostatní nadpřirozené bytosti mají své choutky a libůstky – první má slabost pro dominantní ženy zacházející obratně s chladnými zbraněmi, poslední pro ženy již hodně staré, což v závěru dokazuje i vřelé přijetí v té chvíli již zubem času a opotřebení notně ohlodané zlé královny.
Ale to předbíháme a je nutné pro úplnost děje říci, že matčiny předměty předané otcem ve zkráceném dědickém řízení byly účinné a pomohly princeznám získat potřebné artefakty. Indiana Jones by mohl závidět. Ten nikdy neměl takové štěstí jako princezny a před svým úspěchem musel prolít značné litry potu a krve. Ovšem také Indiana Jones nikdy tam, kde hledal, nezůstal – na rozdíl od princezen, které dvě ze tří musely zůstat v místě svého vítězství (ano, za vítězství se platí) a do finále se probojovala pouze jediná.
I mladý princ byl do finále zapojen. Na základě odkloněné holubí messengerové pošty byla odhalena jeho zrada a spiknutí s princeznami a sám princ byl nucen princeznám konečně pomoci. Neposlal na pomoc svoji letku geneticky upravených holubů, nýbrž sám si oblékl křídla a na cimbuří je roztáhl stejně epicky jako Bruce Wayne nad Gothamem, aby povstal. Teď však povstal mladý princ a povstal tak, že uletěl.
Stejně jako jeho holubi bez navigačních přístrojů nalezl poslední princeznu a pomohl jí získat poslední předmět. Díky tomuto činu uvěznil v podsvětí svou nevlastní matku a nechal ji značně již stářím poškozenou napospas věčnosti, a to již ve zmíněné přítomnosti nadpřirozené bytosti, která v ní však hnedka našla zalíbení.
Princezna se stala královnou a setkala se se svými sestrami, které díky svým novým známostem povýšily a staly se mocnými. Jak mocnými se z protokolů pro pozdější vyprávění příběhu nepodařilo zjistit. (Příběh byl vyprávěnou retrospektivou.) Poté zazvonil zvonec a pohádky se rozsvítil kompas (jeden z darů matky).
Pokračování není potřeba. A pokud ano, tak pouze pro ten krásný název – Tři princezny dvě.
Dramaturg – kouzelný dědeček
Nedostatkem a minusem pro většinu tuzemských snímků je nepřítomnost dramaturga u vzniku filmového příběhu. Dramaturg je člověk, který vezme hotový scénář, nebo by alespoň ho měl vzít, pak přečíst a následně poznat, jaká místa jsou v něm silná, která naopak slabá, která jsou úplně mimo, nebo které myšlenky by bylo více rozvíjet.
Dramaturg je pro film nebo divadlo to samé, co redaktor pro spisovatele. Znám to – taky píšu. Redaktor je pro mě svatý a mnozí vám potvrdí, že se s nimi nehádám. Více hlav víc ví a žádná z těch hlav by si neměla myslet, že ví víc než ta ostatní.
Dramaturg není kritikem díla. Kritik je úplně jiná úroveň. Kritik je člověk, který vysvětluje, jak by se měla díla vytvářet, kdyby to on uměl. Dramaturg je součástí týmu, kritik nikoli. Není na škodu, když dramaturg umí psát, ale o to víc by měl mít nakoukáno a vědět, co je v určitých chvílích v toku příběhu naprostý nesmysl – nebo jak ho vyřešit, aby nesmyslem nebyl. Nemůže jenom mávnout rukou a říct, že takhle a takhle to prostě v příběhu chodí a lidi se s tím musí vyrovnat po svém.
S ohledem na výsledek nové pohádky soudím, že se dramaturg, pokud vůbec byl, u práce se scénářem příliš nezapotil. Scénář zůstal plochý a základní myšlenka o síle ženské emancipace, která zvrátí válečné časy, ho po celou délku příběhu neutáhla.
Když jsem se na pohádku díval, měl jsem pocit, že sleduju ne filmový příběh, ale sestřih původně delšího seriálu. Scény se střídaly s jinými, aniž by vysvětlovaly události předchozích, případně se děly, aniž by byly potřeba. (Třeba za všechny scény s loupežníkem v lese, které v příběhu byly nejspíš jenom proto, aby diváci pochopili, že pěkná ženská přemluví ke spolupráci i kriminálníka.)
Divák se otočil pro vanilkový rohlíček, a než se pohledem vrátil na obrazovku, děj už byl dál, jako by rohlíček vybíral tři minuty – a v mém případě jsem při odchodu do kuchyňky pro další kolu přišel o jednu princeznu, aniž bych pochopil, proč jednoduše nezdrhla.
Absence humoru rovněž nepotěší. Je rozdíl mezi hláškováním a vtipným hláškováním. Věta, která má pobavit, se nepronáší jenom tak, bez správného načasování (a rovněž si budeme pamatovat, že bojová scéna se nenatáčí v úzké chodbě, kde není kam pořádně umístit kamery). Vtip je něco, co pobaví, a ne jenom že se něco řekne, aby se neřeklo.
Technika – věc kouzelná
Mám rád starší filmové pohádky. Nejen kvůli tomu, jaké jsou, pěkné, chytré a nenásilné. Ale i proto, že hezky vypadají.
Pohádka je něco, co by mělo být barevné, možná až přebarvené (je to přeci příběh fantazie a má pohladit duši). Pohádka sama o sobě je široká možnost vyhrávat si s barvami a stíny, možnost užívat si bohatě jejich kombinace – a není třeba ukazovat jakousi podivnou šeď jak se říká „vyblitých“ barev, která má možná charakterizovat temný odstín zla, ale to dost překvapí, že je tento odstín úplně všude.
Pan režisér má rád horory, to je očividné, ale měl by pochopit, že pokud točí pohádku, jsou pravidla pro barvy trochu jiná – a pokud to nechápe, měl by mu zprávu oznámit kameraman.
Rovněž jsem u pohádek zvyklý na hezkou hudbu, které jsem se u tohoto příběhu nedočkal. Říká se, že hezká (správná) filmová hudba je ta, kterou vlastně na poprvé vůbec neslyšíte, protože se hezky spojí s obrazem a vytvoří výslednou podobu.
Nečekal jsem nic velkého jako od Johna Williamse – asi proto, že my Johna Williamse nemáme – ale čekal jsem aspoň něco. Něco sice dorazilo, ale znělo to, jako by se dva členové orchestru, někdo s jedním nástrojem a dirigent, zrovna nepředřeli. Bývá při více hlavních postav zvykem, že každá má svůj hudební motiv, ale to už bych chtěl asi moc.
Kouzelná pohádka
Možná si říkáte, že chci od pohádky trochu moc. Já si však myslím, že štědrovečerní pohádka je jedním z vrcholů očekávání a nemělo by se k ní přistupovat s lehkým srdcem. Ono k ničemu by se tak přistupovat nemělo, ale asi chápete, jak to myslím.
Někdo sice může štědrovečerní pohádku považovat za kulisu k vybalování dárků (nebo zkrácení čekání na Pelíšky), pro mě je však něčím s vysokou hranicí očekávání a Česká televize by si měla uvědomit, že nevytváří nějaký další produkt na kouknutí a dost. Měla by si uvědomit, že tvoří zážitek na nejhezčí svátky v roce.
Osobně už o pohádce dlouhodobě uvažuju a kombinuju různé náměty, aby byly nejen nosné, ale nestaly se cestou do jiných žánrů a do celkového výsledku, který nechápou nejen děti, ale kolikrát i samotný autor. Jiná štědrovečerní pohádka Jak si nevzít princeznu je toho důkazem
Pohádku jsem už dlouho nepsal – a když naposledy, tak byla šmrnclá hororem (už ten název Požírači snů) – ale vzhledem, co vídám v televizi, laťka není zrovna vysoko. Chtěl bych pohádku zkusit – pohádku pohádkovou, jak ji známe.
Pohádku, o níž by se pak dalo napsat něco pozitivního – třeba, že to nebylo tak úplně blbý a dali byste si ji za rok znovu.
PS: Pro mě je taková pohádka Krakonošovo tajemství
