Článek
Máme tu zvláštní případ – případ žáka, který zavraždil svého učitele mačetou. Už jenom ta prostá věta o mačetě je pro naši zemi zvláštní natolik, že si musím zamyslet, kde se lidé mačetami běžně vraždí. V Africe, nebo na Východě, či někde v džunglích?
Četl jsem žákovu obhajobu a chápu z ní, že člověk se nějak hájit musí – když se hájit chce. Jsou tací, kteří se hájit nechtějí a je jim všechno jedno. Ti druzí se hájí, jelikož si uvědomí, že co udělali je skutečně průser a právě si svým činem zkazili život, nebo jeho podstatnou část. U devatenáctiletého mladíka platí spíše to první.
Hájit se přesvědčením, že učitel žáka provokoval, je obhajoba taková… no taková… jako že ji čekáte. Co máte říct jiného? Když si vymyslíte, že Vás učitel znásilňoval, tak Vám nikdo neuvěří – když řeknete, že nic nedělal, jste automaticky za psychopata. Obhajoba na základě ponižování a provokací je obhajoba očekávaná a stejně tak je i vnímaná každým, kdo si uvědomí, jak nová doba vytvořila nové poměry a s nimi i nové závěry ohledně konfliktů.
Doba, která přinášela hádky končící fackou a pak společným panákem a poplácáním po zádech je pryč a musíme si zvykat na dobu násilnou, v níž se vše bude řešit násilím, a to brutálním, podle zákona kyje a tesáku, případně podle práva silnějšího, který si bere větší díl. K tomu připočtěte mládež zblblou počítačovými hrami, masáží médií, že z každého vyroste miliardář a ikona budoucí popkultury, zahustěte to nulovou tolerancí k čemukoli – a máte dobu, kde se slušnost považuje za přežitek a ohleduplnost za slabost.
O vnímání soucitu vůbec nemluvím – to je podle mladých budoucích nemiliardářů něco z období pravěku.
Přirozeně vás napadne, že většina násilí má svůj základ v pomstě – a ta pomsta přichází na základě nepochopení se. Případ mladíka s mačetou je ukázkou takového „nepochopení“ a následně pomsty. (To že jsem první dal do uvozovek a druhé nikoli, má svůj důvod.)
Říkat něco špatného o někom, kdo je mrtvý a kdo je mrtvý Vaší rukou, je sice pořád obhajoba, ale už z ní cítíte pachuť a opovržení, jelikož nebude fungovat a máte ji za slova proti mlčení, protože z hrobu se málokdy někdo ozve, a i v tomto případě tomu nebude jinak.
V článku se dozvíte, že mladíkův právník se snaží z vraždy sklouznout na zabití, pro nižší sazbu (taky je za to placený), ale být ďáblovým advokátem je pokaždé ošemetné a nikdy z toho nekouká nic dobrého. Jako advokát se snažíte, zkoušíte kličky, smyčky, děláte skoro nemožné, ale pořád si uvědomujete, že čas od času jste už přes čáru a hodně lidí Vás bude považovat v lepším případě za vola, v horším za profitujícího mizeru.
Příklad za všechny – před lety mladý kluk v nadupaném autě, opilý, ačkoli zkouška na alkohol nebyla nikdy provedena, srazil kousek od pražského Újezdu mladou holku a zabil ji. Po činu utekl, vrátil se později. Tvrdil, že nebyl opilý, ačkoli jel k ránu z oslavy narozenin a záběry kamery v restauraci ukazovaly pití alkoholu. Mladíkův dobře placený právník se i tak snažil dokázat, že mladík nepil a při uchopení a pozdvihnutí sklenice k ústům při přípitku, k obsahu pouze přivoněl, ale nepil.
Tak co, kam patříte – máte takového právníka za vola, nebo za mizeru?
Ale zpět k násilí. Mladík vypověděl, že jím zavražděný/zabitý učitel jej ponižoval (provokoval) tím, a teď pozor, že mu říkal, jak se neučí a že by se měl víc snažit. Nevím, jestli na tohle přišel sám, nebo mu to poradil právník, ale já jako jeho právní zástupce už bych teď balil a omluvil se z jednání, protože mi letí letadlo někam do Bolívie.
Druhá věc – kdybych byl učitelem kdekoli, dávám výpověď, protože jestli bych učil ve státě, kde je možné, že na mě žák poté, co mu řeknu, že je blbej a nic neumí, vytáhne mačetu a naporcuje mě jako někde v Kongu, jdu raději do supermarketu vybalovat krabice.
Mladíkova obhajoba buď zní jako špatný vtip, opravdu špatný, nebo naopak velmi, velmi agresivní ukázka toho, jak moc je mládež ve svém pohledu na svět a lidi v něm omezená a jak vůbec neumí konflikty řešit. A jak už jsme poznali z událostí tohoto roku, kdo neumí řešit konflikty, velmi snadno může zatáhnout sebe, svoji zem, ale i jinou a pak možná i další do války, a to války, která nebude tak milosrdná jako ta kdysi Studená.
Já nemůžu onoho mladíka chápat – nechci ho chápat na základě jeho výpovědi, jelikož se snaží vyvolat soucit. Soucit je třeba, ale nesmí se na něj lidé spoléhat. Vražda je pořád vražda – můžete tomu říkat i zabití, ale tohle zabití se třeba od nehody s autem nebo nezajištěným lešením liší, jelikož šlo o úmyslný čin ublížit a zbavit života, který se následně jako vražda vykládá.
Mladík si nejen zničil život, to ano – ale hlavně ho před tím zničil někomu jinému a poničil ho i lidem, kteří toho jiného měli rádi. O tom, že zničil životy i svým rodičům, příbuzným, to už by bylo nošením dřívím do lesa. Všichni budou trpět. Všichni za jeden čin mladíka, který nepochopil, že tenhle svět má pravidla, co se musí dodržovat, a že on je nemůže měnit.
Musí být potrestán, a to přísně. Měl by být přísně potrestán i přes své těžko uvěřitelné obhajoby, které špiní práci a památku nevinného člověka. Měl by být potrestán a přísně a v oné přísnosti alespoň najít, ne útěchu, tu by najít neměl vůbec, ale najít malou jiskřičku naděje, že při pykání svého trestu se někdo jiný nepokusí řešit své vlastní problémy jako on a mladí lidé si uvědomí, že aby změnili svět, musí na to jinak.
Jinak tím, jak řešit svoje konflikty. A nejvíc konflikty sami se sebou.
