Článek
Co se dnes honosně nazývá slovem diskuze, je ve většině případů pouze zvrácená terapie pisatelů trpících malostí a těsností vlastní sociální bubliny, kteří příspěvky naplněné oponováním čemukoli chtějí druhé pouze urazit, případně zesměšnit.
Co to o nás vypovídá – tedy, co to vypovídá někomu, kdo diskuzi považuje za diskuzi a zatím není jejím současným směřováním otrávený natolik, aby ji nadobro opustil. Vypovídá nejčastěji o demokratické černobílosti.
Demokracie by měla být popisovaná jako něco pestrobarevného. Měla by být synonymem široké palety barev a možných odstínů, jejichž kombinací se tvoří další. Na něco takového však zapomeňte. Diskuze nám do očí křičí, že demokracie má pouze dvě barvy a kdokoli vám tvrdí něco jiného, je lhář. V současné demokracii jste buď na straně jedné nebo na druhé. Jiná neexistuje. Obě poloviny očekávají, že patříte buď k nim, nebo jste pouze pomýlení anarchisté.
Nyní před volbami se situace přiostřuje. Černá je černější, bílá bělejší a jiné barvy nemají šanci ani návdavkem. Není se vlastně čemu divit. V době, kdy třetí či další strana je pro ostatní znakem šílenství či provokace, je pohodlné ztratit na barevnosti a raději se přidat na tu či onu stranu. Nezáleží, jak moc se stranou sympatizujete, nebo snad dokonce jak moc či vůbec jí věříte, ale díky ní někam patříte a máte svým způsobem před mnohými kolem sebe klid.
Kdyby se v diskuzích odstraňovaly příspěvky osočující pisatele jako zastánce druhé strany, diskuze by se staly klidným místem, na nichž by vál vánek osvěžujícího progresivního myšlení nebo názor nemající daleko k meditačnímu uvolnění.
Dnes je však spojení progresivní myšlení pouze heslem těch, kteří vůbec netuší, co spojení znamená, a meditační uvolnění je považováno za zlého démona, jehož je potřeba porazit na cestě k vlastnímu obohacení a získání moci.
Dlouho jsem přemýšlel, jak někoho takového v diskuzích vystupujícího v roli velkého soudce pojmenovat. Přirozeně lze použít výrazy neslušné, ba sprosté, tím bych se ovšem zcela dobrovolně pasoval do osoby mnou popisované. Nakonec jsem došel ke spojení „Soudruh diskutér“.
Tato dvě slova spojená k sobě jsou natolik paradoxní, že svým významem odpovídají počínání mnoha lidí, kteří diskuzi považují za zvláštní chat, v němž se mísí zmíněná terapie sebe sama přetransformovaná do politické debaty s idejí chování mylně považovaného za správné a lidmi nuceně přijatelného.
V překladu do lidštiny: Soudruh diskutér je dvoumetrový pobuda na zastávce tramvaje, který krom výšky má v sobě dvanáct piv, šest rumů a k nim půl litru pocitu, že ho nikdo nebere vážně. Z toho posledního se mu dělá špatně. Aby mu nebylo špatně víc, vyhlédne si naprosto cizího člověka, který stejně jako on čeká na tramvaj, a rozbije mu hubu. Ne proto, že by mu ten nebožák něco řekl, nebo se na něj jenom špatně podíval. Soudruh diskutér potřeboval sám sebe uklidnit a přesvědčit o svém místě v lidské společnosti, a tak udělal, co udělal pro sebe nejjednodušším způsobem. Možná i zmlácenému řekl, že si za napadení může vlastně sám, protože byl ve špatnou dobu na špatném místě.
Jak jsem poznamenal v úvodu, s nadcházejícími volbami bude intenzita podobných diskuzních útoků stoupat. Nevím, jestli jsou podzimní volby opět těmi nejdůležitějšími ze všech voleb v dějinách lidstva, jak jsme přesvědčováni politiky před každými volbami, jsou však očividně důležité pro důkaz, jak mnozí vnímají demokracii, když dojde na diskuzi a oponenturu názoru někoho jiného.
Nijak si nedělejte iluze, že se jedná o novou diskuzní formu, případně nové formy debaty. Takovéto diskuzní příspěvky jsou stále lidskou špínou a názorovým marasmem zabaleným do balícího papíru s obrázky upřímnosti a ozdobeného mašlí, na níž se máte oběsit, pokud by se vám staronové pojetí demokracie nelíbilo.
Říkám vám něco nového? Kdepak. Všichni to vědí. A jelikož všichni právě tohle vědí, stejně tak vědí o beztrestnosti svého chování, nejen diskuzní příspěvky budou tvrdší, drzejší, sprostější, až se jednou v tom všem utopíme.
Budeme později něčeho litovat? Ani náhodou. Jak nám bude v diskuzní bažině docházet kyslík, budeme na sebe čím dál tím víc hrdí, jak za svou svobodu pokládáme život a neumíráme nadarmo – což ovšem v celé rovnici bude jediná mylná informace.
Až se v té své domnělé svobodě utopíme, bude to nejzbytečnější smrt ze všech smrtí, které nás mohou doopravdy zabít. Zatím pouze lidsky. Ale všeho do času.
