Článek
Když se před lety možnost přímé volby objevila, měl jsem radost, protože jsem si myslel, že se objeví další prezident/hrdina z lidu, jakým byl pro mě kdysi Václav Havel.
Dodávám, že tím prezidentem/hrdinou byl pro mě kdysi a za léta se můj názor na něj měnil (i tím, že jsem vyrůstal z dítěte v dospělého a pak se stal opravdu dospělým, který by zase chtěl být raději dítětem) a pochopil jsem, že být reprezentantem státu, jímž prezident beze sporu je, je velkou součástí politiky a další politiky a zase politiky, takže tím nejlepším pro úřad je být sám čistokrevným politikem.
I tak jsem doufal, že se v přímé volbě může v hledáčku voličů ukázat politická osobnost, která by lidi spojila a díky které by si lidé uvědomili, že jsou doopravdy sami něčím víc, než za co se oni v soukromí považují. V soukromí není sebevědomí mnohých tak velké jako na veřejnosti. Na veřejnosti mají opačné pocity. Tam jsou všichni IN a cool, ale je jim to prd platný.
Dneska, i díky budoucí volbě za několik dnů, vím, že přímá volba prezidenta pro nás Česko není. Nechceme ji využít v jejím zřejmě zamýšleném potencionálu najít si někoho podle svého gusta. Přímá, či nepřímá volba, pořád budeme mít prezidenta s podporou té či oné strany, což znamená, že buď prezident bude jedna ruka s vládnoucími stranami a štvát opozici, nebo tomu bude naopak. Že by se našel někdo, kdo by se líbil oběma stranám politických komor, tomu nevěřím – ale že by obě strany stejně štval, to už by možné bylo, a taky by to byl podle mého ten správný prezident. Avšak toto se nestane – ne v následujících dnech.
Nepřímá volba měla pro nás neobyčejně obyčejné lidi tu výhodu, že jsme si pak mezi sebou za svoje hlasování nenadávali.
Současnost, v níž v politickém měřítku obyčejných lidí žijeme, není ničím jiným než zvláštní stav dvojí despocie na jednom místě. Dvou diktatur, kdy každá z nich věří, že právě ona má pravdu. Každá z těch stran je přesvědčena víc než jistotou takřka svatou, že jejich úmysly jsou správné, a že jsou správné, neboť jak jsou čisté, proto úmysly druhé strany musí být špatné – což dokazuje i fakt, že druhá strana je nemá tak čisté, jak je prezentuje, tudíž druhá strana je podlá a jenom lže.
Když si předchozí trochu zamotaný odstavec přečtete ještě jednou, co Vám připomene? Ano, to, co se u nás děje právě teď.
Je zvláštní, že tohle si uvědomuje i jeden z kandidátů a taky druhého v televizní debatě upozornil, že svojí kampaní rozděluje lidi. Druhý odpověděl, že on to nedělá, ale naopak, že sám stěžovatel je tím, kdo lid rozděluje, a ke všemu je ještě komunista, lhář a člen STB.
Viděl jsem několik spotů generála Pavla a nepovažuji za šťastné říkat jeho ústy, že jsou mezi námi dvě skupiny voličů, kde jedna část je čestná a slušná a upřímná, a druhá jsou lháři a podvodníci, a vůbec tak nějak ne slušný lidi, které byste pozvali odpoledne na kávu.
Je to dost podobné tomu, co kdysi udělal pan režisér Hřebejk v přímém televizním vstupu, když po prohraných volbách svého kandidáta oznámil, že nového prezidenta dostala na hrad rudá a hnědá prasata. Pak sice omluvně řekl, že svým prohlášením nemyslel voliče, ale to je obdobné, jako bych řekl, že považuji pana Hřebejka za vola, a nemyslím tím pana Hřebejka, nýbrž pana Hřebejka.
Jestli jste se těšili, že se po následujících volbách něco změní co do nálady národa, jste na omylu. Nezmění se vůbec nic a dalších pět let (a to při jakémkoli sobotním výsledku) si budeme uvědomovat, že některé věci jsou pro nás škoda. Nejenom přímá volba prezidenta, ale i další věci a způsoby, na něž máme právo, jako třeba skutečná slušnost a upřímnost a čestnost – a to pro každého, bez rozdělování.
Máme práva, ale nepoužíváme je. Přijdou nám jako dobré téma k hovoru, ale už ne k žití. Hovořit se snadno dá, žít už ne. Žití potřebuje snahu, žití se musí opečovávat a kontrolovat a nebát se vyřazovat zvyky a způsoby, které do žití nepatří.
Neumíme to, a tak budeme pořád v područí dvou diktátorských stran, z nichž každá si bude myslet, že je lepší než ta druhá, a proto ta druhá by neměla mít práva žádná.
Pokud si myslíte, že přeháním, podívejte se letem internetem do diskuzí pod jinými články ohledně prezidentských voleb, kolikrát v nich narazíte na vzkaz nebo na nepřímou narážku toho, že by ten a ten dotyčný diskutující neměl vůbec mít volební právo. A až narazíte, a to jistě ano, jak moc daleko je to pak od situace z historie, kde jedna část lidí říkala, že druhá část nemá stejná práva a neměla by vůbec existovat. Hranice mezi světy minulými a budoucími jsou víc než tenké, skoro se prolínají.
Nic se pro nás nemění a mockrát si říkám, když vidím svět kolem, když přestanu koukat na to krásné v něm, na příjemné a pěkné věci, na ty věci, na které se upínám, když je mi nejhůř – mockrát si říkám, že vidím opravdu pouze lidi, kteří jsou jen Já – Já, velký, první ze všech. Lidé se spoustou řečí a návodů a rad na konverzaci, ale málo toho samého k žití. Na své žití, v němž jedou na automat dokola se opakujících se rituálů a mluví o vlastní spokojenosti, která není ničím jiným než právě vězením rituálů.
Chápu, že takový člověk dřív nebo později podlehne ze svého soukromého klamu určité sebereflexní deziluzi a začne ji léčit jako každý jiný komplex, a to nevraživostí k jiným. Je to prosté, je to nejjednodušší, a navíc jako léčba účinná. Akorát tím pácháte na jiných víc škody než užitku, přičemž onen zmíněný užitek je z podobného chování naprosto nulový.
Zopakuji od minula, že potřebujeme za prezidenta skutečnou osobnost, a ne člověka, který se za ní vydává tím, že už lidi dopředu rozděluje a označuje jedny za dobré a druhé za špatné - a tím sebe a svoji část voličů dělá před jinými lepšími.
Zase budeme po volbách na prezidenta čekat – ale při tom čekání už můžeme takovou osobnost hledat. A když ne hledat, tak ji alespoň začít pro budoucnost vychovávat.
Jednou se musí najít, jelikož nic netrvá věčně. Ani sláva, ani zmar, ani beznaděj, ani nevraživost. Sice nový krok bude dalším článkem v nekonečném působení jednoho smyslu bytí, ale může to být článek na dlouhá léta pro nás lepším.
