Článek
Nechápu, jak se po třiceti a více letech demokracie dostali do finále prezidentské volby dva rozporuplní kandidáti, kteří díky svým osobnostem udělali svou kampaní velkou věc, že rozdělili národ na dvě poloviny.
Pravda, nerozdělili ho tak přímo sami od sebe. Dost jim s tím pomohli sami voliči. Lidé ucítili (pomyslně) krev a zvířecí instinkt v nich vyskočil na povrch a s ním i šance po delší době dokázat, že nejsou jenom mentální povaleči a lemplové, ale že mají zuby a drápky a ty spojené dohromady mohou pěkně ublížit.
Někteří to však jako ublížení nevidí – naopak. Vidí svoji agitaci myšlenek v těch nejrůžovějších barvách, a hlavně v nejčistší podobě lidství, kdy se někdo moudrý snaží rozumným způsobem pomýlenému jedinci vyvrátit jeho rozumupustý omyl.
Že při něčem podobném, jako myslím při té agitaci, někdy pění krev a čas od času dojde k nějakému tomu sprostému slovíčku, v nejzazším důsledku možná snad i k ráně pěstí či facce, v tom agitátor vidí ono nutné zlo, kterým se musí ohradit, když někdo druhý neposlouchá, nebo spíše nechce věci chápat, jak by je chápat měl (podle něj).
Absolvoval jsem v posledních dnech mnoho debat s obyčejnými lidmi a pochopil, že devadesát procent z nich ví o kandidátech jenom to, co za poslední týdny a měsíce přinesla média – a ta přinesla pouhý kolovrátek informací, nyní už nudně známých.
Někdo dokonce podobný systém nakládání s informacemi nazval obyčejnou štvanicí, která jako by měla heslo – No, my taky nejsme kdo ví co, ale voni jsou horší, a pokud to nevíte, tak jste jako oni.
Vlastně se na podobném uvažování dala založit celá kampaň s hlavním heslem – Nebuďte jako oni, nebo se postaráme, aby to o vás všichni věděli.
Po pravdě, ona se taková kampaň už dávno vede, ale co je na ní jako na kampani nejzvláštnější, je, že ji rozjeli sami voliči, nikoli kandidáti, a rozjeli ji právě proto, že si chtějí dokázat, že jejich politické myšlenky nepatří do starého železa a v každém z nich je kus Masaryka a Beneše a Havla – což ale na druhou stranu ukázalo, že krom těchto představitelů mají mnozí v nás v sobě i kus Gottwalda a Husáka a takového toho malého človíčka, co všechno ví a všechno zná a od všeho má klíče – prostě Opravdového Čecha.
Zjistil jsem, že lidé (ne média, ta dělají jen svou práci, a tou je to, co lidé chtějí), lidé sami nejsou schopni získávat vlastní informace a dělat z nich závěry – třeba ne zcela úplné, ale ne už ani tolik chatrné, že by se z nich nedalo něco poznat. Lidem stačí, co jim řekne bedna nebo mobil. Vlastně jsou to takové kouzelné skříňky, které by měly bavit, avšak spíš skrze zábavu poroučejí. Ale že to takhle skončí, ostatně jako s jinými kouzelnými věcmi, které prostě musíme mít, se tak nějak čekalo – a o to víc se tím dokázalo, jak málo nám stačí, aby nás dle potřeby hlavy moudré zneužily na oko dobrým úmyslem.
Lidé si už dřív zamilovali onu možnost zbláznit se do varianty, jaká se jim na první pohled líbí, aniž by ji víc zkoumal a hlavně aniž by řešili, zdali je překládaná možnost taková, jak se k dotyčným lidem dostala. Je to opravdu jako láska se vším všudy. Navíc však s mocí ukazovat vám věci v nové podobě, která je však na hony vzdálená realitě. Říká se, že láska je slepá, ale pořád v ní dost vidíte, i když jenom to, co chcete a jak chcete.
Další vlastností lásky je její ochrana. Uděláte všechno pro to, abyste před druhými svoji lásku ochránili. Nejenom fyzicky, ale hlavně před vším, co by vaši lásku, váš milovaný názor, mohlo urazit. Jste pro lásku schopni udělat všechno, a to i pro takovou, o níž ani nevíte, jestli je druhou osobou opětována. Jestli jsou city vzájemné, a i když druhá strana tvrdí, že ano, jestli jsou skutečně i upřímné. Ale to vám nevadí – vy si můžete milovat, koho chcete, a taky ho chránit.
V tomhle právu lásky se dopouštíme našich agitací, v nichž naprosto černobíle rozlišujeme, kdo je kdo – a máme hned jasno, kdo nám v naší lásce přeje, a kdo ne. Je-li jiný pro lásku, je váš přítel, není-li však tomu tak, máte svaté právo ho zničit, jelikož vám jednoduše milostný vztah s milovaným názorem nepřeje.
Je to však až někdy nechutné, co taková láska dokáže. Nezná bratra, nezná sestru, nezná dokonce rodiče, vzdálené příbuzné už vůbec ne, a o ostatních kolem vůbec nemluvím, protože ti jsou vlastně podezřelí vždycky, i kdyby vám lásku přáli.
Začnou se tvořit skupinky té a té lásky a těm, co budou „proti vám“, těm bude taktně naznačeno, aby vaši skupinu opustili – začne panovat obrovská nesmiřitelnost a demokracie jako slovo se stane významově něčím, kde za demokracii bude považován pouze váš správný názor a vaše láska. Nepotrvá dlouho a právě bedničky a přístroje kolem nás vytvoří obrovskou sociální bublinu, v níž sice budeme žít se svojí láskou, ale brzy zapomeneme, že by mohlo existovat něco dalšího – a tak postupně v bublinách zakrníme a staneme se duchy sebe samých.
V úvodu jsem psal, že za dva dny tenhle stav skončí, ale není to zase tak docela pravda. Ono to bude pokračovat, akorát se najde víc vztahů, kde emoce na ochranu nebudou tolik horké a ledacos se mezi znepřátelenými stranami začne tolerovat. Půjde o takové jarní tání citů a pocitů.
Některé lásky však i nadále zůstanou ve svazku pevné a horoucí a nic se kolem nich s jinými uvolňovat nebude. Natož aby něco tálo. Po výsledku voleb (pokud výsledky pro tu lásku budou špatné) se naopak u některých vztahů více cit zpečetí věrností, možná až na krev, a nepřející lásce pochopí, že usmiřování v podobě smířlivého podání ruky nijak vítáno nebude. Naopak, bude bráno jako akt vyhlášení války.
Posledních čtrnáct dnů říkám, jaká je škoda, že se tohle všechno stalo. Že tuhle ukázku světa, v němž z nás možnosti vlastní pravdy a přesvědčení udělala zvířata, bych si odpustil a raději řešil jiné věci.
A vlastně – proč bych je neřešil? Koukal jsem na „žánr“ svých článků na téhle stránce a vidím, jak často a jak moc (nevím, jestli to spolu souvisí) jsem se nechal vtáhnout do prezidentské politiky, ačkoli už dva týdny vím, že mě vlastně nezajímá – nebo mě nezajímá s těmito kandidáty. A přesto jak vidíte a čtete, jsem v tom pořád, což je taky důkaz toho, jak snadno se člověk nechá vtáhnout do řešení „vztahů“ někoho jiného.
Posledně jsem psal o tom, že my si musíme budoucího prezidenta najít, potažmo rovnou vychovat. Proč tedy pořád psát o politice, když bych měl psát o tom, co by takový budoucí a už konečně správný prezident, na něhož bychom mohli být hrdí a nevznikalo kvůli němu tolik milostných šarvátek, měl znát a o co se doopravdy zajímat.
Jak jsem zjistil, politika má sice v sobě určité kouzlo, ale má i kapku jedu, která když se vám dostane do těla, začne vás formovat k obrazu svému a podle toho taky formovat vaše mínění k jiným lidem. Nemusím vysvětlovat, že to nebude mínění valné.
+
Včera se k podobnému vnímání světa na své fb stránce vyjádřil jeden z našich nejčtenějších spisovatelů takto:
Moji milí FB přátelé, zkuste se prosím zamyslet nad otázkou, zda důvodem oné aktuální snůšky facebookové nenávisti k mé osobě je opravdu jen moje uslintaná stařecká láska k výrazně mladší a stále ještě nerozvedené (byť rozvádějící se) ukrajinské uprchlici – a zda skutečnou příčinou vší té náhlé zloby a averze ke mně i k mému psaní náhodou není jen neuvážené zveřejnění jména prezidentského kandidáta, jehož hodlám volit.
+
A já mu takto odpověděl:
U normálního člověka nerozhoduje v pohledu na druhou či další osobu, koho volí za prezidenta, za politickou stranu nebo za MISS Střezivojice v dolní hospodě (jasně že Anču, dala všem, a mně taky) - normálního člověka může z jeho pohledu tak volba druhého zaujmout či zarazit, ale brzy poté by taky měl narazit na svoje vlastní uvědomění, že dotyčný třeba smýšlí o jiném kandidátu, jiných stranách a o jiné holce (Hela je taky slušnej kus a měl bych šanci) úplně jinak než on.
Tahle společnost je rozdělena médii, je rozdělena pocitem vlastní neotřesitelné pravdy, je rozdělena tím, že každý český člověk žije v klamu, že má právo na úspěch, a pokud jej nezíská, může si jej buď vzít, či být ke společnosti za tu nespravedlnost, že úspěch nemá, sprostý, či přímo krutý. Že je to jeho náhradní právo útěchy.
Mně je jedno, kdo koho volí – kandidát, jehož je voličem, nikdy nemůže ukázat jeho osobnost, zvláště když máme ve finále výběr, co máme. Většina lidí jen papouškuje, co kde slyšela, protože si myslí, že slyšená věc musí být cool a in, když už ji někdo pustil. Média tohle vědí, a tak pouští jen pikantnosti, zprávy, co budou šokovat, protože ty se líbí. Chraň bůh, aby média řešila, co dotyčný kandidát, strana či Anča ze Střezivojic, dělali a proč posledních pět, deset, dvacet let nazpátek – a ne jenom poslední měsíce.
Proto jsou lidé takoví, a Vy to víte. Často o nich píšete. A pokud tenhle Váš status je pouze pro uklidnění, tak klidný být můžete. Na ty blbečky, co nejsou schopni dát dohromady kloudnou větu, natož odstavec - na ty další, jejichž snaha o něco velkého skočila u televize při mírném zvednutí z gauče, když se rozčílili nad zprávou v televizi, přičemž si rozlili pivo - na ty hovádka, kteří jsou pány světa, když si myslí, že jejich vesmír je jenom jejich dům na hypotéku, hezké auto v garáži a hospoda nebo grilovačka v sousedů v sobotu večer a nic víc - na ty se, prosím, někdo jako Vy, může ve vší slušnosti vysrat.
A tak, prosím, dejte své lásce pusu – dlouhou, vieweghovskou, pohlaďte kluka, volte dle sebe (ne dle jiných), jak prezidenta nebo stranu při jiných volbách, a buďte klidný a šťastný.
A já pojedu do Střezivojic – vona už tam taky nějaká vyhraje.
+
Vlastně jsem přišel, že vyhrát úřad prezidenta je vlastně vítězství v soutěži politické krásy – neplést prosím s tou krásou fyzickou. Pro tuhle soutěž se používají jiné míry. Někomu se dokonce nezamlouvají. Ale víte, co se říká: Každé zboží si najde svého kupce.
