Článek
Nejsem homosexuál, i když před lety jeden diskutující pod jiným článkem napsal, že je to škoda, protože mě prý viděl na fotce, a že jsem „pěknej medvěd“ – a medvědi, že jsou prý nejlepší. Od té doby neříkám, že jsem obézní, ale že jsem prostě medvěd.
Na spojení manželství pro všechny mnohým vadí ono slovo manželství. Manželství je dle některých svatá instituce s nezaměnitelnými osobami a jejich rolemi, které nemohou být ničím nahrazené či nijak vyměněné. Možná před mnoha lety by se manželství takto dalo definovat, dneska už nikoli.
Dnes prožívá manželství renesanční období. Máme manželství běžná, máme manželství volná, máme manželství bez lásky, máme manželství pro peníze, máme manželství kvůli rodičům, jsou i manželství, že si dva jednoduše pro sebe zbyli a nikdo jiný je nechtěl - máme mnohá manželství a všechna z nich mají svá práva, jelikož jde o spojení muže a ženy.
Já z lásky dvou žen nebo dvou mužů nic zvláštního nedělám. Já vždycky říkám, že když má někdo někoho rád a neubližuje u toho dětem či zvířátkům, je ta láska v pořádku a pravá.
Pokud je něco pravého, lidé by si pak v té pravosti zasloužili svazek, který jim dá práva, ale i povinnosti – a to do takové míry, aby se ti dva mohli ve svém svazku na sebe spolehnout. Příklad nejznámější – když se jednomu něco zdravotně přihodí, aby druhý věděl o jeho stavu, respektive doktor mu o něm musel všechno říct. Což teď nemusí
Ale je toho přirozeně víc.
Avšak celá tahle debata má jeden háček, který celé uzákonění brzdí. Děti.
Není to i ničem jiném
Zapomeňte na debaty o manželství v rovině duchovní. Na významy matka-otec. Dlouhé příběhy o stavebním kamenu rodiny jako něčeho posvátného. Je to jenom o dětech.
Je to o strachu, že by stejnopohlavní pár mohl adoptovat dítě.
Copak dvě maminky, tam se výchova snese. Vždycky se objeví názor, že žena má mateřství v krvi a je schopnou matkou od přírody (přičemž se nesmí myslet na krkavčí matky, žijící sice s mužem, ale co jsou jinak pro roli matky neschopné). Avšak dva muži, to už je něco jiného, něco nepřirozeného.
Já se ale ptám, proč by dva muži nemohli dítě vychovávat. Slyšel jsem názor, hodně hloupý, že by z takového dítěte vychovávali sexuální hračku. Na to jsem odpověděl, že to samé si může z dítěte udělat i heterosexuální dvojice – přičemž jsem přidal informaci, že „lidé“, kteří mučili děti, byli homosexuály nebo lesbami pouze v nízkém procentu.
Muži dokážou dítě vychovávat – stejně jako ho dokáže vychovávat muž sám. U homosexuálů by byl pro ještě jeden důvod, a to že dva muži budou mít „své“ dítě vždycky rádi, jelikož bude pro ně metou tak vysokou, že jeho výchova v té chvíli povolená státem pro ně bude něco jako zázrak srovnatelný se zázrakem zrození.
(Podívejte se na americký film Ptačí klec z roku 1993 s Robinem Williamsem (původní předloha je francouzsko-italská z roku 1978) – ten vám o výchově dítěte dvěma gayi něco řekne.)
Problém ovšem není s dvěma muži, co vychovávají. Problém je s lidmi kolem, co by na takovou výchovu mohli koukat. Ti jsou tím problémem, který všechno protahuje a zdržuje a dělá z cesty k obyčejnému štěstí opravdovou kalvárii.
Lidé pořád žijí v přesvědčení, že když dítě vychovávají dva muži, není to správné. Že jejich lásku v konečném součtu odnese samo dítě, jemuž se budou jiné děti posmívat, že je určitě gay. Paradoxem je, že takové chování u dětí vytvoří jejich rodiče. Přesně ti rodiče, kteří teď říkají, že by byli pro adopci, ale že se bojí, že se jejich dětem budou jiné děti smát.
Vnímáte ten paradox – a přitom by stačilo, aby rodiče své děti vychovávali, že někdo může mít dvě maminky nebo tatínky a že to neznamená, že to dítě nemůže být jejich kamarád.
Je také správné na tomto místě říci, že cestu k možnosti manželství pro všechny se vším všudy stěžují i mnozí z řad homosexuálů. Tím myslím homosexuály, kteří jsou až tolik fanatičtí ve svém názoru, až mám pocit, jako by to ani nedělali pro svoje přesvědčení, nýbrž pro potěšení a zisk někoho jiného.
To jsou takoví ti z duhových pochodů, vymódění šaškové a zvláštní vesmírní tvorové v latexu. Ti jsou těmi, kteří jako by chtěli, aby homosexuálové – myslím ti homosexuálové, kteří jsou k nerozeznání od jiných lidí a kolikrát o nich ani nevíte, že takzvaně „jsou“ – aby to měli co nejvíc těžké a společnost jim nepřála.
Díky těmto šaškům společnost vždycky bude koukat na homosexuály skrze prsty a možnost adopce pro ně přijde jako nesmyslná. Je to škoda. Oni by byli dobří rodiče – a rodič je ten, kdo se stará o dítě. Kdo ho těší, když brečí, chrání, když se bojí. Jestli je to máma, táta, táta, máma, máma, táta, táta, táta – pořád to dělá.
(Chápu, někdo namítne, že slovo rodič je spojením matky a otce - ale zjistil jsem, že je původně odvozeno, že někdo něco rodí. V tom případě vlastně nikdy chlap být rodič nemůže. Může být tlačič, hekač, zapíječ, ale ne rodič.)
Jsem pro, aby homosexuálové měli své rodiny a adoptovali děti.
A jsem taky pro, aby se zakázaly pochody podivných postav, na nichž se třeba dva muži drží za penisy a vřískají, že nemají žádná práva. Zakázal bych to, protože mi přijde absurdní, že na tohle práva mají, a mají jich dokonce hodně – ale právo, aby dva muži mohli vychovávat dítě, nejspíše z dětského domova, tady stále chybí.
