Článek
Jako řidič MHD se pohybuji ve všech částech města. Jak v těch atraktivních, tak těch atraktivních méně. Nepsaným rozdělením na tyto dvě části je krom jiných záležitostí, jako třeba mnoho forem struktury obyvatelstva, i přítomnost velkoplošných reklam neboli billboardů.
Zatímco ještě nedávno tyto plochy informovaly o novém zboží, případně budoucích kulturních programech, nyní před volbami místo zboží a kultury místa zaplnila hesla a tváře politiků, u nichž lze po společně prožitých letech očekávat, že přílišné množství kulturních zážitků nám nedopřejí. Možná tak zboží.
Do tohoto výčtu nepočítám loňský billboard ze Strašnic u silnice směrem na Průmyslovou s paní předsedkyní Parlamentu, která se široce usmívala a oznamovala, že její strana i v polovině voleného období drží slovo – což považuji v konečném kontextu za stejně důvěryhodné, jako když v půli letu ne příliš kvalitním letadlem přijde mezi cestující kapitán a všem oznámí, že určitě doletí, ale je také dobré si právě nyní představit funkci a využití padáku.
Výměnu tohoto billboardu, nebo spíše jeho přelepení za reklamu na mnohobarevné dokonalé nátěry považuji možná až za protistátní čin hraničící mezi posměchem přehnané satiry a dokonalým přiznáním barvy.
Na billboardech jsou uchazeči o zvolení na místo europoslance většinou ve dvou. Mají výraz, jenž se nazývá konstantní či loajální, jak o něm vysvětloval pan Dušek v roli kolaboranta Horsta Prohasky ve válečném filmu z období druhé světové války s názvem Musíme si pomáhat. V onom výrazu se politici částí usmívají, částí se tváří zamyšleně a částí i přemýšlí, kolik hlasů dostanou, případně jak v Bruselu otočí svět naruby a své zemi pomohou. Věřím, že kdyby o tom posledním nepřemýšleli, vůbec by se na politickou dráhu nedali.
Přiznám se, že jsem si mezi tvářemi nemohl zprvu vybrat tu pro mě nejsprávnější. U některých jsem si vzpomněl na politickou minulost, u jiných jsem si zase naopak neuměl představit budoucnost.
Tváře se na mě dívaly, jak se dívají tváře z článků rodinných časopisů či reportáží o správné výživě nebo správné rodině či o čemkoli správném, co zrovna já nedělám – a ten výraz je takový, jaký ho mívají tváře z různých serverů fotobank, tudíž výrazy lidí, kteří kdo ví, kde žijí, a třeba ani vůbec nevědí, že se jejich podobizna ocitla v článku, s jehož koncepcí by vůbec nesouhlasili, což je až druhotný problém, jelikož prvotní je, že článku vůbec nerozumí, poněvadž neumí česky.
A pak jsem na billboardu blízko Černokostelecké uviděl dvojici tváří, která mě ihned beze slova oslovila svým velkým něčím, co bych já nazval „bezprostřednost“, díky čemuž jsem se rázem dostal na jejich politickou vlnu, byť nebyla na reklamě přímo popsána či vysvětlena.
Dívčí tvář na billboardu působila poněkud polomrtvým dojmem, což jak jsem si uvědomil, byla dokonalá perzifláž současné politiky, neboť v ní většina poslanců, kteří přestože vypadají živě, dělají mrtvou politiku, případně ji k její smrti směřují.
Slova o možné politické smrti některých poslanců volím z toho důvodu, neboť pády jejich popularity připomínají ve všem nejvíce zapomínání, které se objevuje při odchodech známých osobností a je o to větší, čím déle je osobnost pryč a není na ni žádná velká vzpomínka, jež by dotyčného stále držela na výsluní a jeho odraz stále vrhal stín do života živých lidí.
Pokud vás zajímá téma smrti a úrovně života po ní na základě vzpomínek živých, doporučuji nizozemský film z roku 1990 s názvem Na křídlech slávy s mladičkým Colinem Firthem a o něco málo starším Peterem O’Toole, režírovaný českým režisérem Otokarem Votočkem.
Ale zpět k životu a volbám v něm. Slečna na kandidátce je tedy už od pohledu zdravým politickým oživením současné, pro mnohé nevalné situace a v jejím výrazu, v němž naleznete směs vzteku, pohrdání, agónie, ale rovněž pokory, lásky a strachu, lze číst jasné řádky o ujištění, že tato dívka ví, kde je její místo a že z něj hodlá změnit svět, případně se z něj sama rovnou sprovodit.
Jestli dívčí tvář na kandidátce vás okouzlí, tak ta druhá, mužská vás rozněžní, a nejvíc samozřejmě v politické rovině, jíž má v sobě každý z nás. Už jenom první pohled na jeho mrtvolně bledou tvář částečně zarostlou zelenou hnilobnou plísní, která přechází do šťavnaté zeleně opečovávaných vlasů, je předzvěst politické tutovky. Přes černé okraje očních důlků na vás z lebky koukají jiskrné oči, na kilometry a možná i na dimenze vzdálené očím politiků z jiných reklam.
Věta, která vás při pohledu na tohoto gentlemana napadne jako první, je věta – Tak se do toho dáme! A ta věta ve spojení se vším okolo je víc než pouhým obvyklým složením slov vypadávající do prázdna.
Muzikálová komedie, stojí na politickém billboardu a já tomu nápadu smekám a klaním se. Brát volební agitaci jako muzikálovou komedii, což je o stupínek a jedno slovo víc, než jak ji berou ostatní kandidáti jiných stran, je jedním slovem – brilantní. Nejen že se jako doposud zasmějeme, ale rovnou si u toho můžeme zazpívat – třeba známou: Proč bychom se netěšili, když nám pánbůh křeslo dal.
Z textu jistě chápete, že jsem těmito kandidáty naprosto nadšen a působí v nečištěném a na mnoha místech již na hladině hnijícím politickém rybníce jako štiky a noví správci v jednom. Lidé, kteří vědí, jak na věci jít a dotáhnout je do vítězného konce – a já jenom doufám, že jsem vás svým politickým nadšením strhnul a ucítí jej alespoň trochu jako já.
Politickým heslem těchto eurovoleb je tedy Beetlejuice… Beetlejuice… Beetl… – však vy víte, jak pokračovat.
Loučím se tedy před volbami pozdravem – Záhrobí zdar, a tomu politickému zvlášť.
