Článek
Doslechl jsem se o nápadu, že známkování ve škole děti traumatizuje a tvoří mezi dětmi nezdravé rozdíly, tudíž by bylo dobré známkování či jiné hodnocení zrušit a přistupovat ke každému dítěti jako k individualitě s vlastním vrcholem.
To by byla zřejmě další vlaštovka ke zrušení povinné školní docházky, z níž by se tedy stala logicky docházka dobrovolná – a poukázala tak se zdviženým prstem na skutečnost, že pro dítě je důležitá jeho osobnost, a nikoli nějaká schopnost číst, psát nebo počítat.
Pařížské olympijské hry pořadatelé avizují (ostatně jako pořadatelé her minulých a těch budoucích) jako hry moderní a velkolepé a netradiční. Spíš mě tedy napadá namísto slova moderní slovo módní, ale nebudeme slovíčkařit.
V moderním sportu by však nemělo mít své místo soutěžení. Uznejte sami, že soutěžení je prostředí vhodné pro konflikty, vzájemné soupeření, pro nesrovnalosti a hádky a veškeré negace tohoto slovního výrazu, jakým jakékoli klání je. Myslím si, že je příslovečně pravěké, a hlavně nudné, aby vyhrával opět ten nejlepší, nejsilnější, nejrychlejší, prostě ten NEJ.
Nezdá se vám, že už jenom ta předpona NEJ je negativní sama od sebe a odsunuje mnohé na vedlejší kolej a tvoří v nich frustraci.
Žádám tímto olympijský výbor a pořadatele blížících se olympijských her, aby narychlo přehodnotili systém hodnocení a ukázali světu skutečnou módní/moderní tvář olympijských her – tvář, v níž jsou si všichni rovni a nemusí se bát neúspěchu, prohry, traumat z nevyhrání. Aby úplně každý měl možnost zažít radost ze sebe sama a druhých a nikdo nikomu nezáviděl přežité zlato, stříbro nebo nedej bože nicneříkající bronz.
Udělejme tento svátek sportu skutečně rovnocenným dnešnímu světu a popřejme každému k jeho výkonu, který nebude již ani lepší, ani horší oproti jinému.
Proč běhat do nějakého cíle, když si závodníci mohou zaběhat jenom tak, bez cíle? Běhat, jak dlouho chtějí a při běhu si dle potřeby odpočinout – proč mají být spjati s pravidly, když si mohou při běhu s jinými sportovci popovídat a rozdat si dárky. Proč koukat na rozdíl pohlaví, když statná vzpěračka s tělem anabolické bohyně je stejně dávno více mužem, případně už i něčím víc. Předejděme u sportovkyň zbytečným zraněním varlat a nenechejme je i nadále ze sebe dostávat maximum, když svět nám velí, že maximum je podprůměr, a vítězem je naopak průměr, nad nějž se nesmí nikdo povyšovat.
Soutěžit je čímsi přežitým. Kdo potřebuje soutěže? Všichni jsme si rovni ve svých výkonech a nikdo se nesmí nad nikoho povyšovat, pokud si sobecky (a dle výsledků) myslí, že je snad lepší. Skončeme ty hloupé hry s radostí vítězů a smutkem poražených. Dejme olympijským hrám novou podobu, podobu rovnou dnešnímu světu protkaného průměrem a potřebou, aby každý měl právo na pocit, že je vítězem, třebaže nikdy ve skutečnosti nebude.
Udělejme to hned. Nečekejme. Stejně se to už v mnohých odvětvích děje, tak proč otálet. Uvidíte, že olympiáda bude o to hezčí.
A kdo si myslí, že ne, tak je jenom netolerantní, amorální, sobecká, nekulturní, sexistická, heterosexuální, rasistická…
Sportu zdar.
