Článek
Nikdy jsem na jiný význam nepřišel a vždy opakoval stará známá slova a spojení.
Předvolební sliby – fakta v zemi kouzelné
Nehledě na politickou stranu mají předvolební sliby jedno společné – nikdy nejsou upřímné. Není to nic zvláštního. Pro upřímné sliby musí být upřímní voliči.
Možná se vám spojení o upřímnosti zdá zvláštní, nebo vás dokonce uráží, ale není lží. My lidé však nejsme k sobě upřímní. Kdyby ano, museli bychom si navzájem přiznat, že slova o změně poměrů někde v budoucnosti jsou cestou mnohem delší než na čtyři roky. Dokonce delší než osm let, jak premiér sliboval v televizním vystoupení, v němž zmiňoval německé platy.
Nevěřte v předvolební sliby. Nebudete se zbytečně rozčilovat, a můžete se rozčilovat nad něčím jiným. Současné předvolební sliby jsou hesla smyslem totožná s těmi provolávaná v padesátých letech minulého století. Rozdíl je pouze v tom, že je nehlásí jenom jedna strana, ale rovnou několik. Jiný rozdíl v nich není. Jsou stále od toho, abyste zvolili jejich interprety, nikoli samotný smysl hesel. Interpret vám potom poděkuje a každý si půjdete po svých.
Pokud i tak chcete předvolebním slibům věřit, buďte obezřetní. Hesla jako „I zítra slunce a v noci tma“ – lze brát jako pravdivá a jejich zastánce můžete bez váhání zvolit. U ostatních bych poněkud s rozhodováním váhal a namísto cpaní se předvolebním gulášem (pokud bude) si ověřoval možnosti, zdali lze podobným slibům dostáti.
Já vím, že to dělat nebudete. Gulášek je gulášek. Ale říct vám to mohu. Třeba si začne jeden z nás slova ověřovat a za několik let bude kandidovat. A ne se sliby, ale s možnými cestami.
Právo na názor – rozbuška současné společnosti
Znáte pojem z detektivek: upilovaný úderník na pistoli? V praxi jsem se s ním nesetkal, ale z literatury vím, že je v praxi úplně na nic. Úderník je součástí bicího a spoušťového mechanismu. V jednoduché demonstraci, jak funguje: Zmáčknete u pistole kohoutek, povolí záchyt úderníku, tím uvolníte úderník, ten díky bicí pružině praští do zápalníku, ta do zápalky náboje – BUM.
Upilovaný úderník slouží pouze jako literární gangsteřina a měl by pouze tu výhodu/nevýhodu, že pro jeho uvolnění by stačilo nepatrné zmáčknutí kohoutku. To způsobilo někdy i nechtěné, nebo i samovolné uvolnění záchytu – což je nepraktické, pokud máte zbraň frajersky za páskem kalhot nad poklopcem.
V přeneseném smyslu však mnoho lidí u nás upilovaný úderník má, zvláště pokud jde o politické debaty. Už se o politice mezi sebou nehádají lidé pouze z jiných měst nebo krajů, dokonce už se nehádají jenom lidé přes ulici – už se hádají mezi sebou lidé v rodinách. Stalo se něco dříve nepředstavitelného – politický názor je cennější než rodinná soudržnost. Tím padlo poslední z nedotknutelného, neboť pokud padne pevné rodinné pouto, už nemáte nic.
Případy výbuchů emocí na veřejnosti mezi neznámými lidmi při různých demonstracích a akcích nejsou už ničím zvláštním. Obdobně jako nejsou ničím zvláštní provokace k takovým výbuchům. Přemýšlel jsem, jací jsou tihle lidé s upilovaným úderníkem kdesi v sobě – a přišel jsem na to, díky mnohaletým rozhovorům s mnoha lidmi (většinou lidmi s problémy), že tito lidé jsou hlavně bezradní.
Navenek se sice považují za statečné bojovníky, za ekvivalenty různých Jánošíků, Robinů Hoodů či jiných zastánců práv obyčejných lidí – ale ve skutečnosti jsou neskutečně vyděšení. Jsou vyděšení ze světa kolem, a jsou navíc unavení, že nic ze slibovaného ve skutečnosti nepřináší nic z jejich představy o spokojenosti. Představy jsou u každého člověka různé, ale únava a rozčarování jsou u každého stejné.
Vyděšená zvířata také nehodlají rozumně diskutovat. Koušou, škrábou a doufají, že přežijí. Vyděšení lidé mají možnosti dvě: buď ani nemuknou, sklopí hlavu a nechají si všechno líbit – nebo koušou a škrábou a doufají, že zvítězí. V tom se od zvířat také lišíme. Zvíře chce přežít, člověk chce zvítězit.
Člověk chce zvítězit alespoň na malý okamžik, a proto řve a strká a mlátí, a vždycky čeká, že se na jeho stranu někdo přidá – aby věděl, že dělá dobře. Zažil jsem, že se hádali dva, a když k nim přišel třetí, přidal se pro jistotu na obě strany, aby se nedostal s nikým do konfliktu.
Jestli máte takto v sobě upilovaný úderník, nemějte zbraň nad poklopcem.
Druhou šanci nemáte (většinou) ani při penaltě
Ne všechno se podařilo, ale platí, že z chyb se máme poučit a my dokazujeme, že to umíme a dokážeme. Protože vím, co chci pro své děti, tak musíme udělat vše pro to, abychom na podzim uspěli.
Slova pana předsedy jsou pro mě jako z jiného světa. Za mě druhá šance by se měla dávat někomu, jehož práce neovlivňuje životy lidí. Kopáči, co překopne kabel, nebo kuchaři, který spálí svíčkovou. V případě politiky však máte přímou sociální zodpovědnost za životy slušných lidí. Kdo jiný ovlivňuje životy (slušných) lidí nežli zákony a jejich tvůrci – a poté i hlídači nad těmi, kteří rovněž hlídají, aby se dle zákonů a pravidel žilo. Pravidla slušným lidem nevadí a vědí, že jsou potřeba.
Nelze dávat druhou šanci nikomu, kdo kdysi tápal nebo tápe nyní a v žádném případě jeho práce neodpovídá tomu, co může slušný občan považovat za práci pro něj.
Měli bychom si uvědomit, že politiky nejen volíme, ale že je i platíme – a v současném výsledku vládnutí dlouhodobě i přeplácíme. S jakým výsledkem? Stále neslouží, jak by měli.
Na druhou stranu je nám paradoxně nejvíce politiky vtloukáno do hlavy, že my máme moc cokoliv volbou změnit. Není to pravda. Ne v současném přístupu politiků k politice. Moc jako sílu nemáme. Moc není, že vezmete papír a hodíte ho do urny. Moc je, když se vaše vůle plní bez zbytečných průtahů. To je opravdová moc. Všechno ostatní je pouhá nereálná, až romantická představa.
To samé o moci vtloukali politici a myslitelé do hlavy voličům ve starověkém Římě – a jak situace dopadla? Síla, kterou Řím a společnost později zahubila, nebyla moc. Byla to síla špatného výkladu o moci.
Volič nemá mít moc, má mít důvěru. Něco v posledních letech u nás neznámé, neboť nelze mít důvěru v někoho, kdo na jedné straně mluví o míru a prosperitě, zatímco na druhé plení výdaji občany a nechává je ve strachu o budoucnost. Tahle doba už tu taky byla a musím souhlasit s výroky některých politiků, že svět, jak ho za třicet let znám, končí. Akorát nikdo už nemluví o možnosti, že se vrací ten dřívější.
Závěrem
Volby v říjnu jsme prohráli. Ať vyhraje kdokoli, situace se u nás nebude měnit. Ona se totiž nebude měnit nikde v Evropě. Myslím Západní Evropě. V Německu volili Němci nedávno a přišla změna? Ne. Někdo řekne, že je to moc krátká doba. Není. Není i vůle cokoliv měnit.
V budoucnu nás nečekají dobré roky. Budou velmi připomínat první roky osmdesátých let minulého století u nás, kdy komunismus přitáhnul šrouby. Uvolnění v té době bylo ještě daleko.
Teď se najdou mnozí, co si řeknou – co to povídám o komunismu, žádný tu není, máme se líp, žádná cenzura, mohu kam chci, tak co vykládá, pisálek.
To je právě ono, co ještě mnozí nechápou, neboť jsou v dnešní době krátkozrací. To všechno s blbou náladou a zvláštním režimem nebude jenom u nás, v naší zemi, v srdci Evropy, to bude celá západní Evropa. Do ní klidně mohu, ale všude jinam už přijde známé „ale“. USA s námi nepočítá, to je budoucí nepřítel, o Africe se bavit nebudeme, o Východu také ne. Moc nám toho nezbývá.
Dostali jsme se zpět do starověkého Říma. Historie se opakuje – což je sice běžné a historicky dokázané, jenom si neradi některá fakta uvědomujeme.
Přirozeně je vždycky naděje. Ale není za rohem. Je v současné situaci hodně daleko, avšak existuje. Možná se vám nelíbí, že je daleko, ale první krok směrem k ní je, že vám vzdálenost vadit přestane.
Cesta je prostá. Musíme vychovat nové politiky. Přesně ty, co budou mít naši důvěru. A oni budou. Žádný strach.
I když čekání na ně je někdy až příliš dlouhé.
Zdroj citace:
