Článek
Chtěl jsem o čase psát. Něco chytrého ve spojitosti se začátkem nového roku – přičemž jsem nechtěl být jako jiní, že bych pouze něco sliboval, a to jenom proto, abych vypadal hezky.
Dělám v DP-Praha, řidiče tramvaje. Mnozí to víte podle článků. Píšu si i deník a zjistil jsem, že můj včerejší zápis byl o čase se vším všudy. Tak proč se o něj nepodělit. I když je to o čase, který je docela krutý.
2. 1. 2025 – čtvrtek
Poprvé v práci v novém roce. Abych si nepletl při vyplňování data (roku) ve štítku, pro jistotu mi dali linku dvacet pět, pořadí páté, a tím jsem odstartoval dvacátý pátý rok u Dopravního podniku. Ano, jsem starý – a ne už mladý. Ne tedy tolik starý, aby mi za to už stát platil a dal mi pokoj, ale taky ne tolik mladý, aby mi banka dala hypotéku. Jsem v podivným mezičase, kdy toho tolik zase nemůžu.
Tím netvrdím, že byste nemohli vy. Třeba máte takové zázemí, že si pískáte, já ne. Moje tehdejší budoucí zázemí, jak známo, mi kdysi odnesla manželka, takže v současnosti si užívám onu zvláštní možnost netrápit se představou, co bych mohl, jelikož mnoho věcí jednoduše musím.
Jak vidíte, mám trochu depku. Vždycky když myslím na minulost, tak ji dostanu. Má to tu výhodu, že nejsem jako někteří kolem, kteří dostávají depky z budoucnosti.
Dvacet pět let u podniku. To je strašný. Ach, kde jsi můj odkvetlý lístku mého zeleného mládí, kde jsi divoká horská bystřino života, proč změnila ses v údolí v širokou pomalou řeku, a proč se, sakra, neozvali z Hollywoodu, jak jsem to plánoval od svých čtrnácti. Nemají blbý číslo? Je mi žinantní tam volat, co když mi zrovna volají – budu mít obsazeno a už mi nebrknou.
Dvacet pět let. Mám kolegy, kteří se teprve narodili, když já už dávno jezdil.
Cucali dudlíky, když osmička jela na Bílou Horu a tam stálo občerstvení, které na kilometry páchlo roky nevyměněným spáleným olejem. Ale co občerstvení, stálo tam řeznictví a paní řeznice měla už v šest hodin ráno horkou dršťkovou polívku a na pařáku půlky kuřat s nádivkou, zrovna dopečený. A měla toho mnohem víc, jenom si vybrat. Teď z obchodu zbyl jenom štít na zdi a ze stánku občerstvení nezbylo vůbec nic.
Když tihle mladí začali chodit do školy, u nás začínaly odbory. První malá uskupení, první názory, první hádky, první revoluční řeči. Já jsem nikdy v odborech nebyl, ale hádejte, kdo byl ten, kdo psal zakládající listinu – nebo něco, co se jí podobalo svou revoluční notou.
Úvodní větu – „Dopravním podnikem obchází strašidlo.“ – mi však vyškrtli. Všichni si totiž mysleli, že jde o ně.
Vědět, co pouštím do světa, nafackoval jsem si, ale co dělat, když odboráři nejsou zrovna mistři psaného slova. Kecat jim jde, psát už ne.
Jak mí budoucí kolegové skončili základní školu, přicházely v ten čas na řadu podnikové restrukturalizace. A ne jedna. Bylo jich dokonce tolik, že jsme se to strašné slovo (restrukturalizace) naučili všichni správně vyslovovat. Pak jsme se díky tomu naučili jiné – institucionalizace. To už šlo samo.
My v těch časech jezdíme v pátek a v sobotu prodloužené směny , aby lidi mohli o hodinu déle pít – nebo je zase nejezdíme, poněvadž se někomu nelíbí, že pít mohou – a jeden velký politik té doby, který shodou okolností chtěl podnik někomu střelit, někomu tomu, kdo dá nejvíc, nakonec smlouvu o prodlouženém provozu veřejně před kamerami médií roztrhl. Jůůůů, to se máme, je to borec.
Do toho pořád jezdíme sem a tam a jsou Vánoce a letní dovolená. Když lidi nadávají, že je jim zima, budou Vánoce, když nadávají, že jim je vedro, bude letní dovolená. Pokud mlčí, buď jsou jiné svátky nebo jiné dovolené, nebo jsme ještě vůbec nevyjeli z depa.
Mladým kolegům není ani šestnáct a nám odstřelili vozovnu Hloubětín. Slibují, že bude nová za tři roky. Nebude. Kolegům je osmnáct a vozovna stále není – je jim jednadvacet a už skoro bude. V Ústředních dílnách vydrželi jenom ti nejvěrnější z věrných a pak ti, kteří vozovnu Hloubětín nikdy neviděli a považují ji za mýtus.
Něco jako pevnou zemi ve filmu Vodní svět.
Podobně jako lidem o zemi ve Vodním světě o vozovně vyprávíme služebně mladším kolegům – a vyprávíme nejen příběhy, že vozovna existuje a jednou povstane jako z vody vytažená, ale vyprávíme i o naději, jaká mezi námi pořád je – jako naděje na dně Pandořiny skříňky – vyprávíme, jak v naději věříme a že vydržíme, než se před námi rozhrnou mlhy, to zase jako u Avalonu z artušovských legend, a my spatříme místo, odkud pocházíme a kam se vrátíme domů, jak nám slibuje proroctví hlásané podnikovým časopisem DP-Kontakt.
(Jak vidíte, někteří bez vozovny zešíleli – a to nejsem ten nejhorší případ.)
Ale dále k mladým kolegům (věkem, ne služebně). Je jim 21 a v této chvíli mohou už nastoupit do služeb Dopravního podniku jako řidiči. Mně je 46, více jak polovinu tramvajáckého života jsem ve službách Dopravního podniku coby řidič prožil.
Kdybych teď psal svůj literární životopis, nazvu ho Čtvrt století pod proudem – což by však mohlo dle názvu vést k omylu čtenářů, že jde o vyprávění kata, který popravoval na elektrickém křesle. Někomu takovému bych pro životopis doporučoval jiný název, a to Křeslo pro hosta.
Jak jsem psal, nemám depky z budoucnosti, jelikož do ní už delší čas nekoukám. K vyděšení mi bohatě stačí minulost. Do budoucna nekoukám, a tak o ní ani nepíši, ani nepíši, co se bude dít s mými kolegy, teď mladými, ani s podnikem, ani s dalšími lidmi.
Vím jenom, že jsem tu dlouho – což nemusí být vždycky špatně. Nevím, jestli je to plus nebo mínus, ale i třeba takový maličkost, že jsem pořád naživu, jakž takž zdravý, jsem po letech služby slušně placený, nemívám v noci (pokud usnu) o dopravě noční můry (tolik), plus mnoho dalších věcí, které lze považovat za plus (plus + plus = nemůže to blbě dopadnout) – to jsou věci, jež ukazují, že je mi tu vlastně fajn.
Jak se ale říká, nikdy není tak dobře, aby nemohlo být ještě líp – a jak dodá moje depka – a není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.
Kdo jiný by měl ale se vším všudy ukázat, jak to dopadne než opět čas. Čas je to nejlepší. Čas je zdravý. Čas je i krutý. Čas, který nám ukazuje, co bude v lepším to ještě lepší a naopak.
No nic, dvacet pět let i linka.
(Kopírováno z deníkové FB stránky Blouděnky věčně sjetého tramvajáka)
