Článek
Nevím, jak to máte se sousedy vy, já tak napůl. To znamená, že dlouhou dobu, a tím myslím přes třicet let, jsem o svých sousedech prakticky nevěděl. Ne proto, že bych žil na samotě nebo byl hluchý. Sluch mám v pořádku a Vysočany, v nichž celý život bydlím, jsou místem pro otrlé. Vypadají nevinně, dokonce nyní místy až poeticky, ale kdo tady žije dlouho, ví, že tady se věci dějí jinak. Přirovnat toto místo k něčemu známějšímu, použiju dílo Stephena Kinga a jím vytvořené místo jménem Derry.
Moje první obtíže se sousedskými vztahy odstartovalo před mnoha lety stáří sousedky o patro výše. Nemohla za to, za stáří nikdo nemůže, o to hůř se problémy řešily. V mém případě s rušením nočního klidu. Sousedka žijící sama si otočila spánkový cyklus a začala ve dne spát a v noci žít. Bohužel pro mě žít pouze v prostorách o velikosti dvou místností a s možnostmi obyčejného důchodce, jehož stáří dostalo do míst, kde nikdo být nechce.
Netuším, zdali se jednalo o hříčku osudu, nebo o skutečnou volbu, ale do dneška nevím, proč z mnoha programů pro sledování nočního vysílání si sousedka vybrala druhý program České televize a tenkrát pravidelně vysílané poslanecké interpelace. Že je zle, jsem si uvědomil, když mě v noci vzbudil svým proslovem Miroslav Kalousek.
Řeknu vám, nic moc situace. Pokud někdo dělá v noci hluk, můžete se spolehnout, že vy osobně z pozice souseda nic nevyřešíte. Jsou jenom dvě možnosti, proč někdo v noci schválně hlučí. Buď hlučet chce, nebo je ve své mysli natolik mimo, že vůbec neví, co dělá. Tak či onak, úplně situaci nevyřešíte. Můžete zavolat policii, ale také se může stát, že jí budete za noc volat často, protože soused se vaším počínáním bude dobře bavit – navíc mnohý podnapilý účastník jeho mejdanu bude rád, že na večírek konečně zaskočí striptéři v policejních uniformách.
Já policisty nevolal. Ani tehdy, ani jindy, ani o dalších reprízách politických tahanic, při nichž mi politika lezla přímo až do postele, aniž by se tím cokoli na naší politické scéně změnilo. Oznámil jsem celou záležitost tehdejšímu majiteli činžovní nemovitosti a koupil jsem si špunty do uší.
Spát se špunty v uších není nejlepší spánek. Ne pokud ráno vstáváte a jediný, kdo vás může vzbudit, je budík. Takový spánek je trhaný, neboť se budíte a kontrolujete, kolik je hodin – a když zjistíte, že ještě jste nezaspali, usnete, ale za chvíli už kontrolujete, kolik je hodin.
Máte dvě možnosti – buď si seženete někoho, kdo vás vzbudí, nebo spoléháte na řešení situace ze třetí strany. Abych dělal důležitý krok do života kvůli buzení, se mi moc nechtělo. Lidé se seznamují a žijí spolu i kvůli malichernějším důvodům, třeba proto, že se mají rádi, ale buzení, to asi ne. Takže jsem věřil ve třetí stranu.
Zasáhla však vyšší moc a s ním zdravotní stav důchodkyně, který se projevil pátečního večera v osm hodin a deset minut večer. Pamatuji si to přesně. Pokud chcete komukoli zničit dobrou domácí pohodu, zazvoňte na něj v tento čas. Pátek, 8:10. Sousedka to udělala. Zazvonila a zeptala se mě, jestli jsou u mě zloději?
Nemám s podobnými otázkami problém. Pracuji jako řidič v MHD a za čtvrt století jsem slyšel takových otázek mnoho. Odpověděl jsem po pravdě, že ne, a hodlal se jít dívat na film Smrtonosná past první díl. I tohle si pamatuju přesně. Sousedka se však na akční filmy nedívala, a tak změnila rétoriku a otázku, a to zdali u ní nekradu přímo já. Opět jsem odpověděl negativně a úsměvy vypudil sousedku na chodbu a zavřel dveře.
Ze Smrtonosné pasti nakonec moc nebylo. Sousedka zazvonila u souseda mně naproti se stejnou otázkou. Soused však v MHD nepracoval, a navíc bylo už 8:12 a hádám, že už od 6:27 neseděl soused nasucho. Soused si proto s otázkou nevěděl rady a netušil, jak reagovat. Sousedka zvyšovala hlas a mě tím vrátila do hry, protože pohodu pátečního večera nemohl zachránit už ani arci gauner Hans Gruber s charismatem britských herců.
Zavolali jsme sanitu, což doporučuji jako řešení každému, kdo se právě dozví, že krade. Když zavoláte policii, je dost možné, že si odveze někoho jiného než zmatenou sousedku.
Důchodkyně se z hospitalizace už nevrátila a její byt obsadili dva muži středního věku, z nichž se však jeden identifikoval jako žena. Nic proti tomu, transformacím se coby surrealista nebráním, ale nechápu, proč když se kdokoli identifikuje jako někdo jiný, bere si ze svých vzorů i to horší. V tomto případě, že muž v podobě ženy při hádkách ječí ve vysokých fistulích a po bytě pobíhá dle otřesů zdí v okovaných kanadách.
Politiku v mé posteli tak vystřídalo divoké manželství a můj zvukovod se častým používáním gumových špuntů nebezpečně rozšiřoval. Spánkový deficit z neklidného spánku narůstal. Pamatuji si, jak mě jednou pozdě v noci od sousedů probudila rána, způsobená zřejmě pádem skříně potřebnou pro stavbu barikády. Nešel jsem o patro výš někoho zabít, jak by se mohlo zdát, šel jsem se s novými sousedy pouze blíže seznámit.
K seznámení však nedošlo. Sotva jsem zazvonil, dveře otevřel muž, co je stále mužem, sjel mě pohledem a s větou – „Jo jo, už končíme!“ – dveře zabouchl. Šel jsem domů, ale v mezipatře u balkonu jsem se zarazil, neboť dorazilo plné uvědomění. Muž, který mi otevřel, byl nahý, navíc s vysokým stupně erekce. Až zase tak velký surrealista nejsem, takže jsem po bleskovém příchodu domů poučen filmy se zombie tematikou sháněl po prknech, hřebících a kladivu.
Naštěstí pro mě, pro majitele už tolik ne, obyvatelé bytu neplatili nájem a jednoho víkendu se sbalili utekli. Pro mě nastaly lepší časy. Byt na několik měsíců obydlil majitel domu a strávil v něm poslední chvíle života a já konečně klidně spal.
Po smrti majitele dům dlouho nikdo nezdědil. Jak jsme si vysvětlili v úvodu, Vysočany někdy nejsou úplné terno. Nakonec se však nový majitel našel a já se stěhoval do třetího patra a opět se nic nedělo. Dům sice hojně osídlili zahraniční obyvatelé, ale až na několik výstřelků jako jsou časté puchy v domě z větraných bytů od spálené cibule a jiných kulinářských experimentů, žijeme řekl bych až příkladným sousedským životem.
Nevím, čím to je, ale mám v životě smůlu. Nebudu rozebírat proč, ale mám. Díky tomu mě mají ostatní lidé rádi, protože za ně vždycky všechno odnesu a oni jsou rádi, že se něco nestalo jim. Ono se jim to tedy stane později, ale to mě až tak tolik nezajímá. Moje další smůla se projevila v nočních hodinách, když už jsem spal.
Probudilo mě zařvání a vojenský rozkaz v jazyce, jemuž jsem nerozuměl, ale vím, že jsem se ho jako dítě ještě chvíli ve škole učil. Výkřik a slova mě rozrušily natolik, až jsem se vyděsil rázem znovu, neboť podle vlhkosti na těle se mi právě stala nehoda. Byl to však jenom pot. Řádně masírován médii jsem propadl pocitu beznaděje. Podle řevu a jazyka se fronta již přiblížila a začíná boj po místnostech, čemuž se za druhé světové ve Stalingradu říkalo „krysí válka“.
Po zatarasení dveří jsem se do zvuků více zaposlouchal a uznal jsem svůj omyl. Válečné zvuky nepatřily válce jako takové, ale té, v jejíž počítačové simulaci v podobě hry právě našel zalíbení mladý soused. Od té doby jsme spolu ve válečném stavu.
Ne příliš silná stěna netiší mladíkovy emoční výbuchy, které nejsou v přímém souladu s rozumem, a hlavně ohledem na ostatní v těsné (v mém případě doslova) přítomnosti. Navíc, jak jsem vám říkal, mám smůlu, a důkaz je v tomto případě, neboť nevěřím, že bych dvakrát měl blízko souseda, co vříská vysokým ženským hlasem připomínajícím sirénu.
Nahrál jsem několik záznamů jeho výbuchů a pouštěl je známým ani ne pro pobavení, spíš abych jim ukázal, v čem žiju. Co myslíte, že řekli – že mám smůlu a že mladý „vejská“ jako Michael Jackson.
S mladíkem jsem několikrát mluvil – dokonce jsem se ho odvážil vyrušit v bojovém zápalu a ukázal mu scénu z jiné války. Scénu, když vám bouchá na dveře někdo, kdo chce se vámi mluvit, byť jsem neměl kostým pána v koženém kabátě. Mladík se omluvil, ale celkově mě měl na háku, neboť v pokoji brzy opět uvolnil emočnímu proudu stavidla a rozjel matku všech bitev.
V debatě s jeho rodiči jsem nepochodil, neboť mi nerozuměli. To se dneska stává na mnoha místech. S majitelem nemovitosti jsem si už rozuměl víc. Je to hodný člověk, někdy až moc hodný. Chce, aby se každému bydlení líbilo.
Nyní jsem tedy ve fázi dopisování s majitelem. Ne že bych i v tomto případě věřil, že je pero mocnější zbraně. Spíš boj vedu, abych se mu nepodal. Nelze ho vyhrát, ale bojovat se musí, jak říkal pan Werich. Nějaký výsledek se dostaví. Nevím sice jaký, ale výsledek to bude.
Alespoň jsem díky tomuto boji pochopil, že v některých válkách je upřímnost onoho zápalu mnohem skutečnější než v jiných bitvách, ve kterých se angažujeme s ohledem v pohledu na sebe sama.
