Článek
Být v politice neviděn a neslyšen není tolik složité, jak by se zdálo. Tento přístup má onu výhodu, že vás málokdy kdokoli z veřejnosti za cokoli odsuzuje a málokdy jste v hledáčku některých skupin na sociálních sítích, kde se na vás množí hanlivé a sprosté komentáře.
Je však jinou pravdou, že politikům jsou tyto komentáře většinou ukradené, a pokud začnou trpět nutností dokazovat o sobě, že co je psáno, není pravda, jejich niterné pocity jim radí nijak nereagovat. Dokonce věřím, že si v takových případech stále dokola opakují a představují, že pisatelem takových urážek je někdo, kdo vstává do práce na budíka, má nejspíš dluhy a cpe se potravinami nevalné kvality koupenými v akci.
Být viděn a slyšen je proto složitější, a to právě z již zmíněného důvodu, že jste za své mluvení a ukazování se veřejností souzeni. Politici si proto hledají co nejméně konfliktní situace, jimiž by se mohli prezentovat a ukázat svou lidskou tvář. Označením „lidská tvář“ nemyslím, že by politik byl netvorem a měl jinou tvář než lidskou. Spíše jsem chtěl naznačit, že by sám byl rád, aby voliči jeho tvář vnímali jako vlídnou a ryze přátelskou.
Velmi dobrou příležitostí pro takovou ukázku vlídného chování je veřejné poděkování či pochvala. Poděkování nemůže nijak ublížit, případně politik jej vždy obhájí jako věc pozitivní. Politik totiž ví, že někteří lidé jeho poděkování budou vnímat jako parazitování na úspěchu někoho jiného, a tak je připravený s odpovědí, co je na tom tak špatného, že slušně někoho pochválí a poděkuje mu.
Poslední týden takto proběhla dvě takováto poděkování, která sklidila kritiku, a to z úst paní Pekarové Adamové a druhé od pana premiéra Fialy. První poděkování bylo vývojářům počítačové hry, druhé sportovkyni Ester Ledecké za bronzovou medaili na MS v lyžování. (Pan Fiala nebyl sám - to uznávám.)
V obou případech poděkování narazilo na vlnu kritiky prostých občanů, zdali namísto poděkování a pochvaly nejde pouze o zřetelné předvolební PR zviditelnění se za nulovou cenu.
V prvním případě se paní Pekarová Adamová dočkala kritiky hned od samotného vývojáře, který jí vzkázal, aby neděkovala někomu, koho jinak považuje (mými slovy řečeno) za nesprávně ideově smýšlejícího spoluobčana a (jeho slovy) neparazitovala na něm.
Paní Pekarová Adamová odpověděla dle výše uvedené možnosti, a to co je na tom až tak špatného, když někdo ocení úspěch jiného. Jinými slovy, a to opět mými, paní předsedkyně odpověděla, že když si dotyčný nenechá pochválit, je to hulvát - a dost možná tím vzkazuje, že ji nemá rád, což ona nechápe, poněvadž ona je dle vlastního přísného soudu úžasná. (Alespoň takto já některé její komentáře sebe sama chápu.)
Jak se vyjádřila paní Ester Ledecká k pochvale pana premiéra, jsem nezjistil.
Odpovědí na otázku, jak moc jsou podobné pochvaly víc budováním PR než skutečným uznáním, je míra, s jakou dotyční politici takové pochvaly rozdávají. Já osobně jsem jich příliš za poslední tři roky nezaregistroval. Netvrdím, že nebyly vůbec – říkám, že jsem je neregistroval, což může být vinou mé neznalosti, nebo taky tím že skutečně vyřčené nebyly.
O vlastních pochvalách politiků sebe sama vím, neboť ty nejsou ničím zvláštním a ani ojedinělým. Pochvaly a poukazování pozitiv na vlastním hřišti jsou mnohdy až na hranici sebereflexe v podobě satiry, která ovšem víc než úsměv vyvolává pokrčení ramen a otázku, v jaké rovině politik výrok myslí.
Absence pochval jiným směrem je viditelná, leč vysvětlitelná s blížícími se volbami. Starší moudro poukazuje na fakt, že pokud se někdo nemá čím chlubit, rád sahá po cizím a dává na obdiv alespoň svému zájmu o něj.
Já z toho nadšený nejsem. Nejen že si myslím, že i když sám sebe za pochvalu hájíte vlastní slušností a posléze udivením, proč vás za chválení někdo nechápe, stejně na vás zůstane pach zájmu ve svůj prospěch – ale také se domnívám, že vás z vlastních zájmů usvědčí absence jiných pochval, které by si lidé také zasloužili, aby cítili alespoň něco málo se souznění, jímž se politici často holedbají, když se předvádějí v podobách obyčejných lidí jako my.
V názvu článku jsem použil obměněnou verzi věty z jednoho příběhu o maskovaném chlapci, který se snaží být dobrým sousedem. Ne že by chtěl být politikem. Takoví jako on se politiky nestávají. Ale ten název mě napadl, když jsem viděl úsměvy některých politiků, kteří se najednou stávají pro mě až podezřele lidskými a prý na nás myslí, jak jen mohou.
To mě trochu vyděsilo a mám strach, abych od nich nedostal za něco pochvalu.
Znělka
Pólitik, pólitik
rád ti za vše pošle dík
Má tě rád, každý den
Vždy ti splní každý sen
Huráááá
To je tvůj pólitik
