Článek
Jsem zaměstnáním stále mezi lidmi a vidím zhoršující se situaci bez příkras slibů kompetentních osob a bez filtrů iluzí lidí, kteří žijí ve svých vlastních uzavřených sociálních prostorech. To jsou ti lidé, kteří v každé situaci ví, co se má dělat nebo co mají dělat druzí, a když druzí nedělají, viní je z různých forem nesnášenlivosti a xenofobie.
Nemyslím si, že pokud někdo popíše reálný stav věcí, je automaticky rasista vidící skupiny obyvatel v plamenech. Nicméně jsou i tací, kteří tyto popisy záměrně upravují a zesměšňují, a podle mého jsou právě tito lidé pro společnost nebezpeční daleko víc než rádoby rasista, což zřejmě v budoucnu na vlastní kůži ještě pocítíme.
Z bezpečí se stal relativní pojem. Jako bychom žili ve společnosti, kdy je bezpečí stavem, o němž dle jiných rozhoduje sám občan. Rozhoduje v měřítcích, že dokud se chová slušně ke každému, je relativně v bezpečí. Má to však háček. Musí se chovat slušně i k takovým, kteří mu chtějí ublížit, avšak pokud slušný občan nebude klást odpor, obejde se ublížení bez zbytečného násilí.
Toto je přirozeně ironie a nijak se nemusíte děsit bezpečnostní anarchie – neboť když se pozorně zaposloucháte do slov kompetentních osob, naše společnost je dobrá a nežijeme v děsivém nebezpečí a nemusíme čelit žádným hrozivým výzvám.
Za sebe vám však povím, nejsem z pohledu na současné bezpečí zrovna v extázi. Moje nevýhoda je, že jsem Pražák, a tak mám spoustu věcí přímo před nosem. Tím nechci jiným městům ubírat na tíze jejich vlastních problémů a věřím, že i jinde si rovněž příliš nelibují v tom, co vidí a s čím jako obyčejní lidé nemohou bojovat. A pokud bojovat začnou, mohou mít s důsledky boje větší problémy než ten, kdo problémy dělá.
Pro mě poslední kapkou pro ztrátu jakési tolerance pro realitu bylo nedávné noční setkání se zcela nahým mužem, který na mě doslova vyskočil nedaleko vozovny Hloubětín, a já pochybuji, že vyskočil proto, že si mě v přítmí lamp spletl s mladou, půvabnou, vnadnou a majetnou dívkou courající se náhodou kolem půlnoci sídlištní krajinou.
Vyskočil ze křoví a vyloudil zvuk podobný něčemu jako ble ble ble, přičemž rukama nad hlavou mával jako by parodoval vrtulník. Za jiných okolností bych mu produkci ocenil, možná s ním i začal polemizovat na téma nahé performance bez bahna – to všechno, pokud by ovšem neměl ke dvou metrům, nebyl sportovní typ a hlavně nebyl zfetovaný a očividně vzrušený.
V tento moment bych mohl psát, co se stalo, ale jak jsem uvedl, žijeme ve světě, v němž může mít slušný člověk problémy větší než člověk, který problémy jiným způsobuje, a tak pravdu napíšu jinak. (Ne, to co se doopravdy stalo, není, že se od té doby máme s tajemným mužem rádi, našli jsme v sobě sympatie a po nocích pobíháme nazí po Vysočanech a děláme ble ble ble.)
S nahými lidmi na veřejnosti mám své zkušenosti. Tím myslím s nahými lidmi na ulici a nikoli třeba na nuda pláži. Tam se stydím a raději zůstávám za nejbližším křovím, skryt navíc dalekohledem a jinou přibližovací optikou. Nicméně několika naháčům jsem již v tramvaji jízdu rozmlouval a jiným vysvětloval, že není dobré si nahého cestujícího fotit a pořizovat si s ním selfie. Od té doby také ignoruji, když si vážený klient dá na sedačku nohy – pokud si ušpiníte zadek pouze špínou z bot, berte to jako lepší variantu.
V tomto případě však nebylo co vysvětlovat, neboť vysvětlení bylo zřetelně mezi námi a dalo se říci, že na něm celé doslova stálo. Někdy jsou slova zbytečná. Můžete je říkat, ale styčný bod je jinde. Myslíte na cestu vzhůru, ale stoupat už není kam, protože z rozhledny vidíte dál. Stephen King napsal Temnou věž a šermovat se dá ledasčím. (Konec symbolismu.)
Víte, co se dělo v mém životě mezi roky 1996 a 2025, nebo spíš co se v tomto rozmezí nedělo. Neběžel jsem. Myslím tím, nevykonával jsem pohyb nohama a dalšími částmi těla, z něhož vznikala rychlost, v mém případě symbolická. V roce 1996 mě donutil běhat profesor tělocviku a já běžel celých dvě stě metrů, než jsem se ztratil z profesorova dohledu a většinu trasy jsem absolvoval procházkovým tempem – a to až do velkého finiše, v němž jsem předvedl mimickými výrazy a záškuby těla člověka bojujícího sám se sebou, což je umělecký směr, který jsem nikdy nepochopil, protože nevím, proč by člověk sám se sebou bojoval, když se může pohodlně ukecat. Profesor mi dal za běh trojku a mě napadlo, že známkovat běh je stejné jako známkovat močení – někomu jde samo, někdo tlačí.
Avšak historie nezná hranic. A tak se hloubětínský řidič, obtloustlý a na rozdíl od jiných bez erekce, léta páně dva tisíce dvacet pět u Hloubětína rozeběhl. Běžel jako slon zasažený dronem. Jako pravý tramvaják. A vyběhal si svou svobodu.
Jak jsem napsal výše, takhle přesně se událost nestala, protože kdybych napsal pravdu, našel by se aktivista, který by rozjel kampaň, že i úchylák má svoje práva, a ze mě by se stal vyvrhel, až bych se pod vlivem mediálního tlaku zastyděl, že chodím mezi lidmi oblečený a v něčem na těle se víc nesnažím.
Chci však napsat, že za poslední roky, a tím myslím posledních pět, se setkávám kolem sebe s něčím, s čím jsem se nesetkával. Není to tím, že stárnu a víc si všímám – je to tím, že dříve něco nebylo, nebo v ne takové míře jako dnes. Pokud je něčeho víc, co není dobré a lidem může vadit, a přesto se kompetentní osoby tváří, že je vše stále v pořádku, je špatně i něco dalšího.
Naučili jsme se vnímat svět podle toho, co vidíme kolem sebe v nejbližším okolí. Dobrovolně jsme se stali krátkozrakými a doufáme, že blízko nic špatného neuvidíme. Sobecky jsme mnohdy rádi, že špatné se děje druhým a ne nám, a ještě přidáme myšlenku, že jim se děje proto, že si špatné určitě zasloužili – a my hodní jsme právem v bezpečí.
Pravda je, že naše bezpečí vůbec v bezpečí není. Bezpečí je něco, co mnozí dlouho zanedbávali. Ne na pořád se vystačí se sliby a statistikami a různými sděleními, u nichž se jejich mluvčí tváří velmi vážně, a kdo s nimi nesouhlasí, je často obviněn v lepším případě za pochybovače, v horším přímo za zrádce.
Budeme se opět učit běhat. Nebo o běhání mluvit, poněvadž o čemkoli jiném někteří lidé nechtějí slyšet – nebo se naopak těší, aby o něčem jiném než o běhání slyšeli, a to proto, aby nás za „neběhání“ obvinili. Když můžete někoho obviňovat a druzí ví, že můžete, lidé více poslouchají příkazům. To je jedna ze součástí dnešní doby, kde se zatím neběhá.
Já na běhání moc nejsem. Nemám na to postavu a náturu. Takže teď vlastně ani s jistotou nevím, jestli než běhání není pro budoucnost lepší se svléknout, po nocích skákat na kolemjdoucí a dělat na ně ble ble ble.
