Článek
Dobrý den, dneska tu máme opravdu zajímavého hosta, i když dalo by se říci, že pro tenhle čas přímo ikonickýho. Pro mnohé je osobností kontroverzní, která je spojovaná s mnoha kauzami a aférami, ale je to taky postava, která je pro mnohé celebrita se svou ochrannou známkou a tváří ve světě marketingu. Tady bych ocitoval, co o našem hostu napsala jedna verze Písma – Ten, jehož příchod změní svět, vykoupí nevykoupitelné a splní nesplnitelné, nemocní se uzdraví, slepí uvidí, za což on sám zaplatí cenou nejvyšší. Vážení přátelé, mým dnešním hostem je pan Ježíš Kristus. Dobrý den.
Dobrý den.
Co Vy si myslíte o takovém popisu své osoby, který jsem citoval. Podobá se Vám?
Tak já si myslím, že na začátek by bylo dobrý být si trochu víc bližní, řekl bych až bližní svému a nevykat si.
Vadí vám vykání?
To ani ne, ale mně nikdo nikdy nevykal. Dokonce ani tátovi nikdo nevykal. My to máme tak nějak v rodině, že každej, kdo se s námi baví, tak je hned k nám takovej víc osobní a nevyká nám a oslovujeme nás jmény. Myslím si, že to není špatný, že tam jako odpadá taková ta škrobenost a že to hnedka nevypadá, jako když se bavěj lidi na úřadě a snažej se k sobě bejt milý a uctivý, i když kolikrát nechtěj.
Dobře, chápu. Líbí se mi, že jdeš na to docela moderně. U člověka, tedy jako ne přímo člověka, ale u někoho, komu je víc jak dva tisíce let, by se to ani nečekalo. Spíš by se u něj naopak čekalo, že by vyžadoval uctivý chování, jak se třeba chováme k důchodcům.
Tak jako důchodce se fakt ještě necejtím. Klidně mi říkej Joše.
Joše?
Tak mi původně říkali, ale pak mi párkrát jméno změnili. Beru to jako bych měl víc profilů na sociálních sítích, ale každej byl můj jenom tak trochu. Ježíš Kristus je takový nejčastější.
Joše je hezký jméno. Jak si zmínil, že tobě a tátovi lidi tykají. Asi to slýcháváš často, ale jak ty vnímáš pro sebe úlohu otce. Jako myslím tvýho otce, když… jako víš, jak to myslím.
Tohle není pro mě problém, když se lidi zeptaj. Lidi by měli být upřímný. Já to jako neberu, že přímo já jsem něco udělal, ale byla to věc mojí maminky. Ta je jistá vždycky. Otcové ty se můžou mezi sebou hádat, kdo je kdo, nebo taky kdo není, a osobně si myslím, že táta je ten, kdo se stará a vychovává, a ne že do tvý mámy něco nebo někoho pošle.
Ale ve tvým případě tam se ale stalo, že tě nakonec ovlivnili oba otcové.
Jo, to je pravda. Já jsem jeden z mála, že oba ti, co si říkali „táta“ mi něco dali. Jeden výchovu, druhej vzdělání. Myslím si, že jako bylo fajn, že moje maminka se tomu nebránila, že by jako jednoho nechtěla nebo tak něco. Takhle to taky bohužel někdy bejvá, že by i táta dítěte chtěl, ale máma to z nějaký svý hrdosti nedovolí, a radši nechá dítě trpět, než by sama něco v sobě překousla a dala na to, co je lepší pro dítě, a ne pro ni.
Jaký si měl dětství?
Úplně normální. Dokonce si myslim, že přímo úžasný. Je jako pravda, že tu a tam byla nějaká ta nevraživost od dospělejch, že jako kvůli mně jsou bezdětný, ale za to jsem fakt jako nemohl, takže jsem si to ani nepřipouštěl.
Žádný traumata z dětství? Šikana od jiných dětí?
Ne, proč. Já byl u dětí oblíbenej. Jak někomu umřelo zvířátko, už byl u mě, a za chvilku už zas zvířátko vesele hopsalo. Pak jako starší taky jsem měl hromadu kámošů a žil normální život jako žijou teenageři dneska.
Takže mejdany, večírky.
Přesně tak. Jak někdo přines trochu vody, za chvíli už to jelo. Samozřejmě měl jsem i průsery, jako každej mladej.
Jako třeba?
Jako třeba? No pamatuj si, že pokud je pro široký okolí jedna studna, rozhodně v ní vodu ve víno neměň. Dneska to vidím jako takovou generálku na budoucnost, protože jsem byl z toho tři dny mrtvej. Taky táta se kvůli tomu pěkně naštval. Jako tedy naštvali se oba, ale ten vejš se jako naštval hodně, dokonce prej někde omylem udělal zemětřesení – a pak mi poslal Anděla. Bylo to stejný, jako by mi dneska poslal mail a v něm mi vynadal, že dělám problémy. Že se nechovám podle jeho představ a takový ty kecy, že Mojžíš by si tohle nikdy nedovolil a že Abrhám by klidně za přízeň obětoval vlastní dítě – prostě takový ty řeči jako poslouchaj mladý dneska.
Poslechnul si ho tenkrát a změnil si něco?
No, já jsem si myslel svoje, ale jako z pohledu dneška vidím, že jako pravdu měl. Já jsem to jen pochopil trochu pozdějc. Dneska se už taky přistihnu, že mluvím jako on, ale to je normální, že to tak je. Akorát u něj bylo takový směšný, když jsem po tom jeho výkladu protočil voči a řekl – slyšeli jste slovo boží.
Takže si měl taky někdy pocit, asi jako každej mladej, že nemá v něčem pravdu.
Ale jo. Tohle má každej mladej a myslím si, že je to něco, co se nikdy nezmění. Já si taky o sobě nemyslím, že bych byl pro rodiče nějakej ideál. Vlastně jsem byl ve svým pohledu takový normál. Rodiče pro mě něco chtěli, mysleli, že něco budu, ale já se rozhodnul pro něco úplně jinýho.
Co ve tvým případě byl začátek takový tý odchylky od normálu, od toho, co od tebe rodiče chtěli.
Že jsem se nechal pokřtít.
Koukám, že si byl rebel.
Ale ani ne rebel. I když tenkrát jsem si to myslel. Křesťanství byla hitovka, i když vůbec ne tenkrát tak rozšířená. Bylo to něco novýho, něco takovýho jako třeba bylo o hodně let později to, že posloucháš Beatles, nebo jsi na sociální síti nebo na TikToku. Všichni jsme chtěli být u toho, páč jsme si mysleli, že měníme svět.
Ale nakonec jste ho změnili.
No svým způsobem jo, ale mám pocit, že výsledek je jinej, než jak jsme to tenkrát mysleli.
A jak jste to mysleli?
Tak chtěli jsme lásku pro úplně každýho. Něco jako ve Woodstocku. Bezpodmínečnou lásku, která bude tak čistá, že tě dostane až do nebe.
To zní moc hezky.
Jo, je to super, jen škoda, že to pak nevyšlo.
Myslíš jako incident o Velikonocích?
No, tak to bylo fakt divoký. Někdo říká, že se jako vědělo, že to tak bude a že se to stát musí. Někdo zase naopak říkal, že se to nevědělo a že je to kampaň. Tak či tak, prostě se to stalo a podle mě to byla shoda blbejch náhod. Jako na první pohled smutný a bolestivý, ale jako konec to nakonec nemělo špatnej. Jo, jako na něco není dobrý vzpomínat, ale to je holt riziko podnikání, že to občas není růžový.
Když se na to svět podívá, ty jsi někdo, kdo se opravdu podruhý narodil. Slavíš narozeniny dvakrát?
Tak já celkově už nic moc neslavím. Když je někomu tisíc a víc přestane ho slavení celkem zajímat a taky si rád od sebe odpočine. Navíc já to měl s narozeninami vždycky složitý. Nejen že jsem na Vánoce dostával jenom jeden dárek, což je jako nespravedlivý, ale taky nebylo jistý, jestli jsem se přímo na Vánoce narodil. Podle některých výpočtů jsem se narodil v červnu, podle jiných v listopadu, a podle jednoho Evangelia jsem se dokonce jako vůbec nenarodil, ale sešel jsem z nebe jako nějakej mimozemskej výsadek.
A Velikonoce? To narozeniny neslavíš?
To se taky slaví blbě. Každej rok jsou jindy a mně je blbý do životopisu psát pokaždý jiný datum. Navíc se poslední staletí stává, že se u mě objevují mně neznámí lidi a že mě maj rádi a chtějí se se mnou kamarádit a že mi rozumí. Vlastně když to tak beru, možná že neslavím proto, že mám něco oslavu každej den a rozhodně si nemůžu stěžovat na nezájem. Vlastně si každej den připadám jako hlavní hvězda na párty, na který je strašná spousta neznámých lidí.
V úvodu jsem říkal, že tě mnozí mají za celebritu. Cítíš se tak?
Já ti ani nevím. Vlastně je otázka, co to je bejt celebrita? Jako co to je v tý podstatě toho pojmu? Jako že za to dostanu oběd zdarma? Nebo že mě lidi poslouchaj, jakou pastou si čistím zuby, a tak si ji koupěj taky. Nevím. Hodně lidí mi říká, že mě v sobě cítí, ale jak jako vím, jestli je to pravda. Jestli to není něco jako krém nebo parfém, že to na sebe daj a cítí mě, ale večer to zase ze sebe smyjou. Já se za celebritu nepovažuju. Ani jsem nikdy neměl žádný ambice se jí stát. Dokonce, kam se to všechno kolem mě dostalo, tak nemůžu říct, že jsem s tím spokojenej. Jako jo, možná jsem dal lidem něco jako naději, že některý se chovaj líp, ale jak já můžu posoudit, že to líp je jako doopravdy líp. Že by to třeba jako líp o něco víc nešlo, nebo že to líp je ve skutečnosti proti druhýmu „líp“ hůř.
To zní jako nějaká filozofie dnešní doby. Nebo spíš náboženství.
Já si myslím, že mezi filozofií a náboženstvím není moc velkej rozdíl. Třeba tam ve skutečnosti není vůbec žádnej. Obojí je o něčem, jak se dozvědět o něčem, čemu třeba nerozumíte, ale přesto vás to trápí. Pak je otázka, jestli to, čemu nerozumíte vás má trápit. Jestli není lepší na to jednoduše hodit bobek a nic neřešit. Hodně lidí řeší najednou spoustu věcí, protože si myslej, že se to zrovna hodí. Ne že má, ale že se to hodí. To je problém dneška, že se dělá, co se hodí, ne co má. Kdyby to bylo naopak, tak je to tu lepší.
Tím se dostáváme k dnešku. Máme ve světě válečný konflikt – jak se ty na něj díváš.
Jako chápu, na co se mě ptáš a proč se mě na to ptáš, a já ti řeknu, že je to blbý. Otázka je, jestli jako přímo já bych měl o tom něco povídat. V mým jménu nebo mýho táty bylo už takovej konfliktů, že ani na to nechci myslet . Víte, co je na tom blbý? My nehli prstem, ale každej vojevůdce o nás kázal, jako bysme tam stáli vepředu a kosili to po stovkách. Tohle je dost blbej pocit, protože mluví o tobě bez tebe, a hned taky kážou, že my bychom jako tohle a tohle. Jako války jsou hnus, o tom žádná, ale co jako já. Zázrak by byl fajn, a taky lidi na něj spoléhají, ale lidi vůbec nechápou, že oni jsou ten zázrak.
Oni?
Jo oni? Většina si myslí, že zázrak je o tom, že se roztáhnou nebesa a něco se stane, ale to je blbost. Tohle si vymysleli lidi, ne my. Vymysleli si to, že jsou pohodlný. Nemyslím jako líný, ale pohodlný, to je rozdíl. Zázrak není o okamžiku, ale o tom o něco se snažit. A to lidi už moc nechtěj. To není IN se snažit. Řešit jo, snažit ne. Hodně lidí to má za stejný, ale není. Tohle je taky problém kolem války, hodně lidí ji řeší, ale nijak se proti ní doopravdy nesnaží. Pak to vypadá, jak to vypadá, a ani nebesa s tím nic neudělají.
Na závěr se zeptám, i když neslavíš, jaký máš plány na Velikonoce.
No, popravdě. Asi se na ty tři dny natáhnu a dáchnu si.
