Článek
S některými cestujícími jsou problémy a vždycky budou problémy s těmi, kteří nedodržují přepravní řád. Vždycky, pokaždé bez výjimky. Porušování pravidel je základ pro problémy. Jedním z často porušovaných pravidel je, že někteří klienti DP nenastupují do MHD střízliví.
Vedl jsem nedávno zde na Seznamu diskuzi s člověkem, který mi tvrdil, že řidič MHD nemůže poznat cestujícího pod vlivem alkoholu případně jiné omamné látky. Onen diskutér sám sebe řadil do skupiny diskutérů, kteří žijí dvěma jednoduchými životními pravidly.
Pravidlo číslo jedna: Mají vždycky pravdu.
Pravidlo druhé: Pokud pravdu nemají, platí stále pravidlo číslo jedna.
Je proto marné s některými diskutéry se o diskuzi vůbec pokoušet, neboť žijí pouze zmíněnými pravidly, ale i tak jsem se snažil dotyčnému vysvětlit, že díky dvaceti pěti letům praxe u DP jako řidič a před tím činnosti v organizaci Drop-In (ne, nefetoval jsem, já byl na druhý straně) člověka pod vlivem poznám a rovněž vím, co od něj očekávat. Diskutér řekl, že jsem lhář a že mi chybí argumenty. Praxi za argument evidentně nepovažoval.
Omamné látky a lidé, co je milují
Drogy jsou problém – jsou dokonce fantastický problém. A jsou ještě víc fantastičtějším, pokud je užívá někdo, kdo je přesvědčený o vlastní nadvládě nad vším a nad každým, a navíc je stimulovaný pocitem, že se mu nemůže nic stát.
Máme ve vozech MHD více jak deset let problém. Ví se o něm, ale nedá se řešit. Problém, že má řidič právo takovou osobu pod vlivem z vozu vykázat, avšak není známo, jak si má počínat, aby úkonem vykázání dopravu nezdržoval.
Řidič může požádat o pomoc policii, avšak i já jsem již rozebíral v předchozích článcích, policie nemůže být všude a její výkon je omezený nedostatkem lidí. Na příjezd policie by mohl řidič čekat i více jak deset minut. Další věc je, že policie nemůže se současnou legislativou člověka porušujícího Přepravní řád omezovat na svobodě, takže lze očekávat jeho nástup do dalšího prostředku MHD.
Než na sebe strhnu nechtěnou pozornost organizací zabývajících se ochranou lidí, podotknu ke svému popisu, že jsem si vědom, že chování těchto lidí jednoho dne negativně odnesou slušní lidé. Vím o tom a je jenom hanba, jak naši zákonodárci před touto velmi pravděpodobnou možností odvracejí zrak, namísto aby situaci řešili a nemuseli jsme se dočkat rozbrojů a nenávisti v naší společnosti.
Agresivita stoupá
Stupňující agresivitu zřejmě u lidí kolem sebe vnímáte. Jestli ne, třeba máte štěstí, že s takovými lidmi nepřijdete do styku. Řidič tohle štěstí nemá, neboť jak chápete pouští do vozu každého. Prostředky MHD by mohly být právem považovány za místo, kde se scházejí všichni lidé (a tím myslím všichni z filozofického hlediska odlišných skupin obyvatel), tudíž by si tam mohli začít rozumět – avšak neděje se tak.
Lidé se nescházejí, nýbrž si od některých odsedávají. Nejčastěji od těch, kteří na pohled nejsou jako oni (také z filozofického hlediska), nebo najednou taky poznají člověka pod vlivem, aniž by museli mít dlouhou praxi u DP nebo v instituci DROP-IN, a myslí pouze na svoje zdraví a bezpečnost. Někteří diskutéři by jim nejspíš oznámili, že jim chybí argumenty na sblížení.
Velmi často používám pro stoupající agresivitu toto srovnání.
Kdo dřív mlčel, dneska už bude nadávat. Kdo vám dřív nadával, už vás třeba praští. A ten, kdo vás dřív byl schopný praštit, vás dneska možná rovnou zabije.
Přirovnání zní drsně, přiznávám, ale takhle se to v současnosti s anonymními mezilidskými vztahy má.
Případ na Libuši
Konečná na Libuši není tradiční konečná. Není tradiční ve smyslu, že nekončí před nebo ve smyčce, ale zastávka je součástí takzvané kusé koleje, na níž mohou jenom obousměrné tramvaje a ty odjedou zpět do centra až po výměně stanoviště. Někdy je kusá kolej obsazená předchozím vlakem a vlak další stanicuje v manipulační zastávce o několik desítek metrů před stanicí trvalou.
Tam jsem se také setkal s váženým klientem, u nějž zařazení do skupiny netrvalo dlouho. Spal a ve spánku byl hluboce předkloněný, slintal jako bernardýn, hlavu mu napůl skrývala kapuce mikiny a z neznámých důvodu mu ze stažených tepláků koukal zadek.
Takovým někteří kolegové říkají „brouček“. Nikoli ve významu láskyplného vyznání, nýbrž v rovině entomologické, neboť tito vážení klienti se po probuzení pohybují jako podivní chrobáci – což je lepší varianta. V té horší namísto chůze padnou jenom na záda a nožičkama a ručičkama kmitají ve vzduchu.
Pokud se řidič MHD pokouší tohoto váženého klienta vzbudit, měl by být připravený na nejhorší. Nejhorší v tomto případě znamenají dvě věci.
První nejhorší – po náhlém probuzení omamnými látkami intoxikovaný člověk nepopřeje řidiči hezkého dne, neomluví se, že v několika bodech porušuje Přepravní řád a svým stavem znechucuje mnoho jiných vážených klientů, nepoprosí o rozhřešení a neslíbí, že se něco takového nebude s ním opakovat.
Druhé nejhorší je, že feťák řidiče vůbec nemusí považovat za člověka a může ho chtít i při obraně sebe sama i zabít.
Jestli se ptáte, za koho zfetovaný člověk může řidiče mít, z vlastní zkušenosti vám povím, že kdysi feťák, jehož jsem budil a pak s ním i chvilku rozvíjel jeho agresivní terapii, se mi po zklidnění hájil přiznáním, že ve mně viděl velkou modrou kobylku. Už jsem z něj nevytáhl, zdali kobylku jako klisničku, nebo jako rovnokřídlý hmyz. Obojí by mě však v mé nehubené podobě vylekalo stejně.
Vážený klient ve skupině intoxikovaných omamnými látkami by si měl uvědomit (což nejde, ale napsat to mohu), že když se ho řidič rozhodne vzbudit, je připravený na jeho nevhodnou reakci. Neradím jim proto rychlejší pohyby, hlasitou mluvu, a rozhodně ne pohyb rukou do kapsy nebo rovnou do kapsy náprsní. Měl by vědět, že řidiči MHD jsou lidé (a ne kobylky) a mají v mnoha případech rodiny a mají toho dne zcela jasnou vidinu o návratu z práce domů.
Já na Libuši váženého klienta budil (někteří rovnou volají policii), a sotva se na mě podíval, ozvalo se:
„No tak pojď ven. Pojď!“
Já to neřekl – a ani muž s oslintanou mikinou na sedačce. Ten i tak však slova vzal jako výzvu a dle pohybů, jaké s větším vrávoráním dělal, žádal satisfakci v podobě souboje.
„No, pojď, pojď,“ ozvalo se a tentokrát jsem viděl pána, asi tak čtyřicet, u prvních dveří.
Vážený klient nechápal směr a já ho nasměroval směrem k prvním dveřím, kde byl žádaný. Šel a jeho chování naznačovalo, že si venku hned lehne a pod hlavu si dá kolo tramvaje. Čerstvý vzduch však klienta probudil, a tak hned odhodil velkou tašku a okamžitě zaujal pozici bojovníka těsně před začátkem souboje.
Já ho požádal o dvě věci. Aby nestál ve vozovce a aby si natáhnul tepláky, že odhalený zadek ubírá na sportovní atraktivitě a připomíná spíš podivné gay porno.
Snažil jsem se žádostmi souboj ukončit, neboť nemám rvačky rád (to vám potvrdí mí kolegové a můj pojišťovací poradce) a v tomto případě situace vypadala velmi nevyváženě. Muž, který si dotyčného z tramvaje povolal, si vyhrnoval rukávy a dle výrazu odhodlání chtěl teď z toho druhého udělat dva malý do cirkusu.
Věděl jsem, že feťák nemá šanci. Pokud z tašky nevytáhne nějakou zbraň. Třeba tank.
Souboj jsem ukončil před začátkem. Muži jsem kýčovitě jako ze šestákové literatury vysvětloval, že někdo jako on mu za to nestojí, a druhému říkal, aby si konečně vytáhnul tepláky, vzal tašku a vypadnul. Kupodivu oba vše žádané provedli.
Feťák sice ještě něco vykřikoval a muž mu odpovídal, že tramvaják se musí poslouchat a že když řekne, že má jít, tak půjde. Tři vykřičníky jsem za tím slyšel.
Pochopil jsem, že to nebyl muž, byl to Anděl. Tento rok už druhý. První mě uklidňoval na Pankráci, druhý bránil tady.
Tohle však byl anděl kouč, a když si zapálil cigaretu, poděkoval, že dělám tuhle práci, a přidal další poděkování o dostavbě tratě z Modřan na Libuš, jelikož tady roky bydlí a nemá rád autobusy.
Já věděl, že kecá. Tedy ne s tou prací, nýbrž že tady bydlí. Dobře jsem věděl, že jak zajde tam, kde ho už neuvidím, zdrhne do Nebe. Ale nechal jsem ho u toho a byl skromný, jak bývám vždy, než dostanu nějakou cenu.
Tahle cena byla pěkná. A třebaže si všech ostatních cen vážím (všechny jsou za psaní, a ne za jízdu tramvají, škoda), tahle teď byla trochu víc. Byla prostá, a proto tak trochu větší. Byla o poznání, že se ještě objeví andělé mezi námi, kteří vám pomohou, když potřebujete, nebo hrozí, že byste potřebovat mohli.
Važte si svých andělů a nemusím říkat proč. Jsou tak vzácní, že jejich náhlá přítomnost vás pokaždé dojme. Mě tedy jo.
Anděl se rozloučil a poděkoval mi a já mu poděkoval a taky se rozloučil. Odešel směrem, co jsou obchody, ale určitě hned za rohem odlétl do Nebe.
Bylo mi fajn.
Kéž by takhle na každé konečné bylo fajn každému, kdo musí pracovat s lidmi, s nimiž by vlastně ani pracovat neměl, jelikož by je vůbec neměl potkat.
Ať vám je taky fajn.
