Článek
Vynášet obyčejnou smrt už není cool, protože jak vidno smrti a ani pána Boha se nikdo nebojí (a nejméně církev, od doby, kdy se jí víra přes majetky vyplácí), a navíc vynášení smrti dostatečně neukáže váš postoj na cokoli – a mít dneska postoj, to je deviza doby, bez níž se nikam nehnete.
Jenom se poučte od našich a v některých případech i svých politiků, kteří na sociálních sítích pořád dokola píší stejné statusy, díky nimž do světa ve většině případů opakují, že my všichni jsme demokratičtí a jsme i strašně moc hodně suverénní a tu vojnu s Turkem, tedy, pardon, s Ruskem vyhrajeme. To jsou ty správné postoje – a jsou správné, protože se opakují.
Postoj je potřeba, abychom stáli, nebo si to o nás alespoň mysleli ti druzí, že rovně stojíme. V naší zemi tak totiž ani nejde přesně o to, co děláte vy sami, ale co kdo u vás vidí a co si o vás myslí. To je skutečný motor, co vás žene kupředu.
Je nutné si přiznat, že je rozdíl být prezidentem státu a být starostou městské části. Myslím tím rozdíl, jak moc a čím vlastně jste slyšet a kolik posluchačů máte. V čem však není naopak žádný rozdíl, jak myšlenky říkáte a jak moc lidí urazíte – v tomhle jsou nadávky stejné.
O bonmotech dnes již bývalého prezidenta víme a jistě o nich ještě uslyšíme, poněvadž jsou lidé, kteří budou chtít zachovat vliv kontrastu starého a nového prezidenta – kontrast, v němž se ztratí ledacos, jako by obhajoba některých budoucích činů měla později své odůvodnění ve smyslu – „No jo, udělal jsem tohle, ale buďte za to rádi, bejt tu ten druhej, tak to bude určitě horší!“
(Z důvodu potřeby kontrastu se také pořád konají různé demonstrace na cokoli. Ani bych se nedivil, kdyby je všechny v základu tvořil jeden člověk – dle hesla Josepha Goebbelse, že propagandu i protipropagandu dělají většinou ti samí lidé. Demonstrace u nás jsou potřeba, aby se díky nim zakrývaly jiné události, u nichž je zase opačná potřeba, aby se o nich moc nemluvilo. Všimněte si, útok na Národní muzeum a vlajku Ukrajiny se řeší pořád dokola – a mlčí se o jiných záležitostech. Že teď nevíte, o čem se zrovna mlčí? No vidíte, jak to funguje.)
Výroky bývalého prezidenta byly nejen nevhodné, ale hlavně vulgární. O tom není sporu. Spor však ani nemusí být o tom, že nebyl v politice prvním, kdo podobné výroky používal, třebaže se do dneška lidé dohadují, zdali tím, kdo politiku zvulgarizoval byl pan Paroubek, pan Kalousek či pan Topolánek. Jelikož poslední jmenovaný napsal na své sociální síti velmi peprné rozloučení s prezidentem, možná to byl právě on. Co vím jistě, pan Zeman s tím nezačal.
Je zvláštní, nebo taky není (záleží, z jakého úhlu se na to díváte), že na vulgarity reagovali lidé stejnou mincí, třebaže v nich prezidentovi vzkazovali, aby se nechoval jako prase – což nevím proč, protože sprosté prase jsem nikdy neviděl a ani neslyšel.
Postup takových moralistů by se dal zjednodušeně popsat větou:
„Sprosťáci sprosťákovi sprostě vzkazují, aby nebyl sprostej!“
Prezident Zeman skončil v úřadu a parta nadšenců (jsou pro ně i jiné výrazy, ale zbytečně neurážím) vynesla bustu s jeho podobiznou z Hradu, donesli ji na Karlův most, zapálili a pak s ní znečistili řeku. Zprávy, že s ní pod mostem upálili potápěče kontrolující mostní pilíř se ukázaly jako mylné. Tímto činem nadšenci oslavili svoji radost z prezidentského odcházení, přičemž se snažili světu ukázat, že jsou uvědomělí, slušní, a nyní je tedy konec politickým hrubostem.
Dalo by se onomu konci politickým hrubostem i věřit, kdyby pan Pavel Novotný nenatočil své další urážející video ve stylu one man show, které oběhlo nejen sociální sítě, ale i ostatní média, a dle pozdějšího výroku autora narazilo na nepochopení.
Autorův názor o nechápavosti diváků nepřišel hned, neboť nejdříve si pan Novotný musel uvědomit, že tentokrát ve svém výstupu skutečně přestřelil (nebo mu o tom řekl někdo z jeho strany – buď rodinné nebo politické). Poté domnělá hrdost nad vlastními výroky mírně pohasla a dorazilo uvědomění, že nebylo nejspíše nejlepším nápadem chtít lidem pálit domy, zabíjet jim děti, brát jim majetek, a pak je navíc nutit omlouvat se premiérovi.
Pan Novotný trochu couvl a oznámil, že chtěl pouze provokovat, ale jeho snaha o porozumění měla stejnou váhu, jako když kdysi jeden mladík napsal na zeď větu, v níž posílal určité etnikum do plynu, a pak se hájil slovy, že chtěl svým činem pouze vyvolat diskuzi.
Když pana Novotného pozorujete a delší dobu posloucháte (pokud to tedy delší dobu dokážete) a minete prvotní pocit o jeho vrozené hlouposti, začnete se domnívat, že s ním není po psychické stránce něco v pořádku.
Nadměrné užívání sprostých slov se nazývá kakolalie a je běžnou praktikou u jedinců s nízkým sebevědomím používanou při pocitu vlastní frustrace. Nejsem psycholog s papírem, ale něco na tom bude. Když si zavzpomínáte na dřívější vystoupení pana Novotného nebo si je nyní najdete na YouTube, a zvláště on-line vystoupení v ruské televizi (ne, není díky němu národní hrdina, i když on si myslí, že ano), podezření na určitou psychickou poruchu se vám začne cpát do hlavy i přes absenci hlubších znalosti psychologie.
Slýchávám, že pan Novotný je pouze drzý protekční spratek, což by bylo jako vysvětlení jeho excesů příliš jednoduché (a dělalo by to skutečnost až příliš hezkou), a navíc svalovalo vinu za jeho chování na jeho rodiče, což se mi nezdá fér. Starostovy výroky a při nich i jeho chování ukazuje na něco daleko víc, než je pouze špatná výchova.
Tvrzení, že jde pouze o velmi živou osobnost, je dle mého pouze alibismem, který by pana Novotného strkal do škatulky osamoceného bojovníka za pravdu, kam se mi zdá, že nepatří. Jeho touha po zviditelnění je až příliš do očí bijící. Žel i jeho mylný názor, že je slavný (neplést se slovem celebrita - celebrita nemusí být slavná).
Mnozí si položí otázku, jak se takový člověk může dostat do politické funkce – a odpověď na otázku je, proč ne. Ono dostat se někam není zase tak složité, když znáte cestu a lidi a víte, co by lidé od vás chtěli. Navíc u nás právě takoví živější lidé mají postup o to jednodušší, že náš národ je z větší části bulvární a má rád skandály a má rád zmatky a strká do popředí lidi, kteří se o to vyjmenované postarají.
Pokud si říkáte, že takoví určitě nejsme, vzpomeňte si na sedmou řadu soutěže StarDance, když v ní „tančil“ komik pan Pavlásek – a vzpomeňte si také, kam se až po vyřazovacím žebříčku dostal, i když tancovat nijak zvlášť neuměl a byl mezi soutěžícími pouze do počtu. Dostal se vysoko jenom proto, že ho sledující diváci vysoko chtěli – a chtěli ho tam ne pro jeho taneční kvality, ale právě proto, že chtěli vidět, jak je při tanci vtipný a jak hází do snahy ostatních soutěžících svým vtipným přístupem vidle.
Nebyla to však soutěž vtipnosti, nebyl to pořad Na stojáka s volbou nejvtipnějšího komika, nýbrž šlo o taneční soutěž – ale její diváci měnili pravidla. Chtěli vidět zmatek, chtěli skandál a chtěli to proto, že my takoví jsme.
Když se nad tím zamyslíte, určitě jste každý slyšeli od někoho kolem sebe, že provedl tu a tu volbu jenom z toho důvodu, aby byla legrace. Někdy je ta věta omluvou za názory, které se v té a té skupině neříkají, někdy však jde o skutečnost, jak se k volbě postavit – aby byla sranda.
Bohumil Hrabal v novele Ostře sledované vlaky o nás napsal, že Češi jsou v pohledu jiných „smějící se bestie“, a myslím si, že vím, jak to o nás myslel. S humorem reagujeme na záležitosti, při nichž bychom měli ukázat takt a inteligenci, a naopak pláčeme na místech, kde už nám pláč nepomůže.
Proto není divu, že někdo jako je Pavel Novotný se může stát starostou pražské obce. Je zvolený proto, že jeho voliči chtěli zažít psinu (nebo si pan Novotný uměl zvolení zařídit). Nevěřím, že by většina z místních volila takového člověka pro jeho umění taktu a ukázku vysoké inteligence. Přirozeně i tohle je možné (nebo funkci starosty nikdo nechtěl), ale právě po dalších a dalších výstupech jmenovaného politika přestávám doufat, že by pan starosta jednoho blízkého dne zakřičel „Překvapení“ a vysvětlil, že si celou dobu dělal legraci – a začal se chovat právě s oním taktem a inteligencí.
A co na tohle jeho chování jiní? Myslím jako ti moralisté. Pokud někteří oslavují konec prezidenta a považují se za skupinu slušných občanů bojujících proti neurvalosti, měli by i nyní zbystřit a vyjít slavnostním davem směr Řeporyje a tam ukázat svoji vůli. Pravda, do konce zvoleného období je ještě daleko, ale jistě uznáte, že ve jménu slušnosti některé věci nesnesou odkladu.
Připravte si bustu pana starosty a vyrazte. Je sice rovněž další smutnou pravdou, že v Řeporyjích není větší tok a Dalejský potok by byl pro utopení zla pouze symbolický, ale je možno si udělat velkou pouť Prokopským údolím a bustu zapálit a hodit do Jezírka na konci cesty. Skončil tam zlý diverzant a s ním i pošťák z Pelíšků (rozkaz zněl jasně), takže nějakou bustu na dně z ekologů nikdo řešit nebude.
A co si budeme povídat, pana Novotného zřejmě taky ne.
