Článek
I tak jsem si ale myslel, že nám s tím novým v nás samých pan prezident trochu pomůže a bude nás podporovat, a když ne přímo podporovat, tak alespoň fandit – a jestli ani tohle ne, tak že nám nebude házet klacky pod nohy.
Podle mého záležitost s valorizací, či spíše s jejím vyústěním takový klacek pod nohy je. Pravda, ne všichni to tak berou a jsou občané, kteří naopak v rozhodnutí Vlády a prezidenta vidí dobrý krok do rozpočtové budoucnosti našeho státu. Další pravdou však je, že tito občané, až na toho neznámého staříka z fotoreklamy plné podpory, nejsou důchodci, a navíc jsou mezi nimi navíc i ti, kteří si ještě myslí, že oni sami důchod nebudou nikdy potřebovat, protože než zestárnou, budou dávno miliardáři. Právě takoví nakonec potřebují důchod ze všech starých lidí nejvíc.
Netřeba se dál o schválení nijak rozvláčně rozepisovat. Slyšel jsem na situaci dva trefné popisy, které úkon pana prezidenta v rychlosti shrnou.
První je, že podepsání zákona i přes pochybnosti podepisujícího (vedoucí ke stížnosti u Ústavního soudu), je totožné, jako by nějaký vladař pochyboval o vinně člověka, ale i tak by ho dal nakonec popravit.
Druhý popis byl, že Ústavní soud námitku prezidenta sestřelí a pan Rychetský si udělá další zářez do pažby pušky bránící demokracii, načež vlastně ani nepřijde čas na diskuzi o tom, kdo bude moci za to, že důchodci přijdou o peníze. Všichni si naopak podají ruce a stát bude do budoucna zachráněn – alespoň pro ty, co o záchraně rozhodují. Uvidíte.
Na celé věci mě mrzí to, že nastala situace, kterou jsem prorokoval před více jak dvěma týdny v diskuzi pod článkem na seznam.cz. Rovněž se netřeba o něm rozepisovat, tady příspěvek vidíte. Sice mě někdo obviní, že jsem ho vytvořil dodatečně, ale v této chvíli postačí, když si pochybovači článek najdou a uvidí, že jsem nic upravovat nemusel.
Fotokopie mého diskuzního příspěvku
Ale nyní trochu jinam. Sleduji zprávy od politiků, jak se tak říká napříč politickým spektrem, takže jsem sledovatelem i účtu paní Pekarové-Adamové.
Tahle paní používá pouze tři druhy zpráv. V prvním obviňuje opozici z útlaku a ústrků a lží – v druhém převládá chvála na sebe sama a své koaliční kolegy – v třetím zase, že musíme pomáhat Ukrajině. Ničeho víc se vám od ní nedostane. Pokud ano, začněte si chránit záda, protože za prvé opozice padla a nastala diktatura – za druhé chvála sebe sama dosáhla polohy zbožštění a je uzákoněno paní P.A. vzývat jako Bohyni v lidské podobě – a za třetí bacha na Ukrajinu, protože zahnala Rusy až na Kamčatku.
Paní P. A. při obstrukcích během jednání o valorizaci penzí (než jí někdo řekl, že stát je pravděpodobně před rozpadem a je potřeba jednat rychle) požádala opozici přes svůj twitterový účet, aby jí někdo dal ohledně řešení penzí do budoucna rozumný návrh. Nevím, co jí napsali politici, ale já jsem návrh dal – a že není projednáván přisuzuji pouze detailu, že nejsem koalice, a ne tomu, že by byl úplně blbý.
Napsal jsem paní P. A., že řešení by bylo právě teď nechat důchodce na pokoji, dát jim, co jim patří, a spíše se zaměřit:
a) na mladé lidi, aby chtěli a uměli dělat a odváděli daně.
b) na produktivní občany, aby řešili spoření a rozumné investice.
c) (a to považuji za nejdůležitější) řešit správné hospodaření státu – to jest být ve vedení státu slušný, zkušený a nedovolit sobě nebo jiným krást.
(Ano já vím, že žijeme v době, kdy je některými lidmi slušnost považována za přežitek a ohleduplnost za formu slabosti, ale bez těchto dvou věcí ten základ nepůjde, ani kdybychom se na hlavu stavěli.)
Paní P. A. mi neodepsala. Ani mi nenapsala, že jsem naivní nebo vůl, což mohla. Namísto odpovědi veřejně všem napsala, že během obstrukcí vydrží, protože je dobrá – a že Ukrajina vyhraje.
Co se týče hospodaření státu, můj kamarád, který je rodilým občanem USA (jak já říkám, Spokojených států), ale častěji se teď pohybuje po Evropě, mi mockrát říkal, že sice financování státu není nikde růžové a ideální vzor nejspíš neexistuje (i když nejblíž k tomu má Švýcarsko), ale co se děje u nás, je prý hodno samostatného studia – já dodal studia toho, co bylo těsně před tím, než počal úsvit planety opic.
Podle něj jsme moc rychle skočili na spoustu finančních triků, kdy jsme si mysleli, že se stav ohledně veřejný financí změnil z běžného „rozhazují pod sebe“ na nový se jménem: „už toho tolik sobě nedávají“. Přitom první stále zůstává na vrcholu, akorát se pro jeho zakrytí muselo použít kosmetické formy.
Všimněte si, jak je v dnešní době financování čehokoli najednou strašně moc transparentní, přičemž ono slovo o transparentnosti se užívá kdykoli jenom může. Přitom výraz není ničím jiným než slovíčkem, které nemá jiný význam než uklidňovat o něčem, co by jinak každému vadilo. Pokud je však přesun peněz transparentní, je to jako razítko, že je všechno v pořádku a netřeba si o cokoli, dobří lidé moji, dělat starosti.
Vymýšleli jsme, kde by se dalo stejně „nesmyslně“ výraz využít, aby význam byl v konečném důsledku „zvláštní“. Přišli jsme na „transparentní nevěru“, či na „transparentní dietu“.
Transparentní účet dle kamaráda (možná) ukáže, kdo kolik dal, z čehož by se, pokud by to někdo potřeboval, dala sestavit sociální mapa, kdo má ještě na rozhazování, ale už z ní (jako obvykle) tolik nevíte, za co se konečná částka utrácí.
Velkou snahou o hlídání výdajů byla slavná EET – a pro mě osobně je skutečně slavná, protože to byl první vážný pokus, jak u nás hlídat výdaje a pohyby peněz. Neštěstím tohoto kroku bylo, že s ním přišel pan Babiš, o kterém se už tehdy říkalo, že je lhář a zloděj, tudíž mu tenhle krok, v mnoha očích nepopulární, nijak neprospěl, a udělal z něj pro mnohé ještě většího lháře a zloděje. Dle mého nejvíc pro ty, kteří taky neměli zrovna čisté svědomí, a nad nimi teď visela jako bájný Damoklův meč mašinka, co to o nich měla každému říct.
Myslím si, že kdyby s EET přišla až dnes Fialova pětikoalice, lidé by ji vnímali jinak – tedy jinak by ji vnímali ti, kteří byli dřív proti, a stejně i ti, kteří před lety měli názor pozitivní – ale kdo ví. V naší zemi se totiž nesoudí nápad podle toho, co a jak nám přinese, nýbrž podle toho, kdo s ním přijde. Je škoda, že takové nápady na zlepšení nepřináší třeba Jaromír Jágr nebo svého času Karel Gott či jiná celebrita – to by nápady procházely jedna dvě, a ještě by za ně občani děkovali v zástupech.
Ale cesty umělecké a sportovní se holt nevinou blízko těch politických, a pokud ano, lidé se pak mění a už na svých nových cestách nejsou tím, kým byli dřív.
O něco podobného s dobrými nápady – to jest s myšlenkou, že nápady by měly jít napříč politickým spektrem a měly sloužit hlavně ku prospěchu obyčejným lidem – se kdysi pokoušel i pan Paroubek, ale pokud si vzpomínáte, jeho podepisovací koalice s mimozemšťany narazila na nepochopení.
Takže i tenhle pokus o změnu hospodaření s penězi nevyšel a slovy pana Haničince v roli provozního náměstka Blahoše ze seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka (díl s názvem Zatáčka, kde se řešil paletizační vozík a mimoděk i v té době moderní počítač hlídající příjmy a výdaje čehokoli v hotelu) – český vrchní opět našel způsob, jak přečůrat chytrou mašinku. Stačilo pouze být a jít proti tomu, kdo ji zavedl.
Povedlo se, a s tím i další věc, v níž jsme my Češi v malém i ve velkém měřítku mistři – udělat z prostého vlastního sobeckého zájmu záležitost nemající ve svém smyslu daleko k boji za národní hrdost s podtitulem hesla: „Pravda vítězí!“
Našlo by se mnoho dalších příkladů, čím nebo díky čemu se hospodaření státu nedaří, ale na samotný závěr jsem si nechal něco, co mě jako občas myslící bytost fascinuje svojí jednoduchostí a rovněž i tím, jak k něčemu takovému přistupují státní orgány a zákonodárci s přimhouřeným okem.
Ona záležitost má tak mazlivé jméno, že už při jeho zaslechnutí by se vám dle některých mělo otevírat srdce a s ním i srdeční čakra, díky čemuž by vás v těle měla zaplavovat láska k bližním svému a s ní i nekonečná touha rozumné lidské bytosti přemoci zlý osud a změnit běh a kormidlo dějin směrem kupředu, zpátky ni krok.
Jenom si přečtěte následující a slovo a pak si jej pro sebe řekněte šeptem – pomazlete se s ním a ucítíte tu krásnou zvukomalbu krátkých slabik jdoucích za sebou jako schody do nebe, na jejichž vrcholku vás očekává krásný zářící anděl s roztaženou náručí a křídly, aby vás objal a dal vám najevo svoje potěšení nad vaší dobrotou.
To slovo je – Neziskovka.
Bylo by bláhové a nespravedlivé tvrdit, že všechny organizace mající za náplň pomoci někomu druhému jsou vedeny s určitým sobeckým zájmem osobního zisku, jak si mnozí myslí. V naší zemi je hodně lidí, co rádo pomáhá, ale většinou to o takových ani nevíte, protože pravý spasitel je skromný a nepotřebuje svoje milosrdenství dávat najevo.
Pak jsou tady mezi námi tací, co pomáhají, ale hned si taky na své pomoci druhým staví svoje PR a krmí si tím svého Egona nebo Egonku.
Pamatuji si dokument o jedné naší známé zpěvačce, která v něm otevřeně o pomoci druhým hovořila a vyjmenovala skupiny, kam přispívá a kde všude pomáhá, a ve vší skromnosti výčet ukončila slovy, aby to už netočili, že o pomoci se takhle mluvit (chlubit) nemá.
A na druhé straně spektra jsou takoví, co nepomáhají vůbec, ale pořád o pomoci mluví a kolem sebe rozhazují čísla účtů a běda, jestli nepomůžete – to by se lidé zlobili (on ne, on je svatý a má vás rád takové, jací jste, a ještě se za vás pomodlí, mrchy!).
No a takhle se to má s neziskovkami. Podle kamaráda jsou jen organizacemi s dobrým podnikatelským záměrem. Stačí si vybrat nějaké odvětví pomoci a na něj nabalit žádosti o pomoc, a to nejen od lidí (to zase tolik nevyděláte, i když na živobytí to stačí), ale i od státu, který se někdy až příliš rád na podobných humanitárních akcích podílí. Stačí k tomu jenom nápad – a ten nápad je něco, na co lidi hodně slyší.
Matka-dítě, tam je to jasný, to jenom netvor nemůže na tohle neslyšet. Lidská práva – taky dobrý, hlavně někde daleko, aby tam tolik očí nedohlédlo (ideální je hlídání lidských práv na Tchaj-wanu nebo v Číně nebo v Barmě). Sami přijdete na to, co byste do hesla své organizace na pomoc lidem vrazili. Jen, prosím, berte to jako hru, ne jako vaše budoucí podnikání :-) .
Před mnoha lety (a je to více jak dvacet let) americký právník říkal, že naše zákony ohledně financí jsou jako pohádková země. Ukázal to na příkladu, že my máme zákon postavené tak, že je trestné levou rukou ukrást peněženku někoho jiného z jeho pravé kapsy, zatímco naší pravou rukou z jeho levé kapsy to jde. U nich je zákon, že nejde ukrást peněženku.
Už tenkrát varoval, že díky tomuto „složení“ zákona bude docházet v budoucnu k podvodům, jejichž základ bude odklon peněz, u nichž nebude zřejmý jejich prvotní, ale i koncový vlastník.
Nemýlil se. Důsledkem jsou právě všechny ty skandály s dotacemi a s neznámými financujícími stranami – všechny ty kauzy, které sledujeme a nevíme, co je pravda, co zákon a co lež, ale většinou propadáme pocitu, že je to hra, v níž zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“
Různé vlády, složené z levice, pravice, středu, dělají mnohé, ale nevidím, že by jediná sáhla na cokoli ohledně ošetření sledování přesunu miliard protékajícími naší zemí jako líná řeka v parném dni. Pravděpodobně proto, že všichni máme peníze rádi a rádi se v parném dni v řece koupeme. Až tedy na ty, kteří v penězích nevidí moc a nejsou na nich závislí – takoví by měli zakládat neziskovky. Jenomže to nedělají, jelikož na to nemají.
Není nic složitého využít lidskou dobrotu. Na tu se vám lidi ve většině vždycky chytí – a když přitlačíte, dostanete je úplně všechny. Stačí srdceryvný a správně mířený příběh a lidi sáhnou do kapsy – nejvíc přirozeně ti, co tam skoro nic nemají.
Tohle jsou takové ty různé sbírky na cokoli, kdy pomáháte a opravdu chcete, aby se druhý měl o něco líp, než se zrovna má. Pak je proto velmi nemilé, když slyšíte, že to se sbírkou dopadlo jinak, než se původně zamýšlelo (třeba že se skládáte na operaci a pak se najde někdo, kdo ji udělá zadarmo, přičemž sbírka se vypaří – takovou zkušenost mám od dětství, když jsem jako malý kluk dal ve škole kapesné do prasátka na operaci malé holčičky, přičemž sbírka dopadla tak, jak jsem napsal před pomlčkou – navíc u nás ve škole někdo ukradl i to prasátko, které stálo na stolečku v prvním patře).
Lidská dobrota je takřka nekonečná – říkám takřka, takže určité hranice má. Takže věřím, že se může třeba i objevit někdo, kdo by věřil, že Vláda zákonem o zkrácené valorizaci dělá možná dobře, ale nevěřím, že za to bude dotyčný tolik rád, až by v euforii politiky podporoval k dalšímu drastickému kroku – jako třeba nezvedat důchod po dobu pěti let.
Na rozdíl o vládních činitelů, kterým podporující hlasy od důchodců pouze přicházely poštou, jsem se důchodců ptal osobně, co si o tomto kroku myslí. Nenarazil jsem na odezvy, o jakých mluvil pan premiér, jemuž se důchodci evidentně nutili s názorem, že dělá dobře, a že je ještě mnohem víc dobře, že je premiérem – nejbližší tomu byl názor skoro devadesátileté paní (její zážitky jsem použil ve svém románu z Druhé války), že se šetřit musí, ale proč, proboha, na těch, kdo na to má ze všech nejmíň.
Top ovšem byl jiný názor a zněl takto:
„Co bych jako tomu Fialovi vzkázal? Asi to, že jsem rád, že máme tak zodpovědnou Vládu, která ví, že když si chce přidat na platech, tak to musí někomu sebrat!“
A je to, k tomu netřeba nic dodávat – a nemusíte ani o výroku nijak pochybovat. Jako třeba pan prezident.
