Vzkaz pro budoucí Pražáky – v Praze je to horší

Říká se, že v Praze je blaze, ale není to pravda. Praha už není, co bývala. Mnozí příchozí si myslí, že je to možný ráj na zemi, ale je spíše pouze možný, než že opravdu je.

V Praze lze sehnat dobré zaměstnání s dobrým platem, což v mnohých zažehne plamínek naděje, že je vše na nejlepší cestě k životnímu úspěchu a štěstí. Možnost obojího platí jako v předchozím odstavci – možné to je.

Vlastní bydlení v Praze však jen tak snadno neseženete. Ne za peníze, které vyděláte. Můžete byt zdědit, můžete ho od někoho dostat, vyhrát v televizní soutěži – můžete ho získat všemi možnými způsoby, jenom ne tím, že si na něj rychle vyděláte. Dneska už ne. Před lety možná ano, dnes už ani možná ne.

Přirozeně můžete využít možnosti hypotéky, ale ta vás nejen sváže svými pravidly na následujících dvacet pět let a více, ale ze svého plnění udělá prioritu, díky níž vám cesta ke štěstí a úspěchu poněkud zhořkne.

Pokud v Praze i tak zůstanete, půjdete do drahého podnájmu, a mnohdy se vám tím začnou rozplývat sny o tom, že se lidi mají rádi. Pokud nebudete v domě jedinými nájemníky, jako že nebudete, vždycky se najde někdo, kdo vám poleze na nervy.

Bude to ten nájemník, který pořádá noční dýchánky s hlasitou hudbou, televizi má umístěnou hned u zdi dělící jeho pokoj s vaší ložnicí, větrá do domu pachy z připálených jídel, takže pach vám leze do bytu, a nejlépe do čerstvě vypraného prádla – v nepravidelných intervalech něco zatlouká nebo vrtá do zdi, z okna bytu kouří, aby kouř šel rovnou k vám (pokud zavřete okno, bude vám horko), případně vlastní psa, který spustí štěkot minutu poté, co páníček odejde z bytu, a přestane minutu před jeho příchodem.

Když souseda na rušivé elementy upozorníte, dostane se vám většinou stejná odpověď, abyste šli někam. Stěžovat si majiteli nemá význam. Pokud je v domě kdokoli, kdo ruší, vezměte na to jed, že majitel bydlí někde jinde a jediné, co ho zajímá, je, jestli platíte včas nájem. Případně ho ještě zajímá myšlenka, že vám ho brzy zvedne. Pravděpodobně vám na vaše stížnosti jako odpověď oznámí, že pokud se vám něco nelíbí, hledejte si bydlení jinde.

Dříve či později, ale jednou určitě, si uvědomíte, že Praha páchne. Nejen symbolicky, ale i skutečně. Víc než různými plyny nebo emisemi páchne směsí čehosi hnijícího, co stoupá ponejvíc z kanálů a stok a rozlévá se ulicemi a drží se jich a nehodlá z nich ustoupit.

Pokud chcete důkaz, jeďte z Prahy na týden někam do hor a pak se vlakem (nikoli autem nebo autobusem) vraťte do Hlavního města. Jakmile z vlaku vystoupíte, praští vás ten pach hned do nosu a vy si uvědomíte rozdíl toho, co jste uplynulý týden dýchali, a čím plíce krmíte nyní.

Na tenhle pach si nikdy úplně nezvyknete, protože nebude pořád stejný. Bude se měnit podle počasí a podle toho, co k němu kdo přidá. Jestli si myslíte, že člověk k němu nemůže přispět, v Praze zjistíte, že tomu tak je.

Praha je sice plná hodných lidí, ale ti nejsou příliš vidět, protože na sto hodných připadá jeden lump, který těch sto za sebou bez obtíží zastíní. Díky tomu jednomu vy začnete mít pocit, že jste v mnoha ohledech bezmocní.

Nebudete se mýlit, jste bezmocní. Málokdo se pustí do boje s nejrůznějšími křiklouny, zfetovanými nebo opilými existencemi nebo s gaunery, kteří vědí, že jim mnoho v rovinách trestu nehrozí. Možná ze začátku něco málo zkusíte, ale pak poznáte, že je lepší si lidí a věcí, které dělají, vůbec nevšímat a sami sebe přesvědčit, že vám vlastně jejich chování nevadí, takže nemáte důvod zasahovat.

Takhle se chová většina lidí v Praze a vidíte to na nejrůznějších videích, na nichž sledujete nejrůznější řvouny a mentálně slabší jedince, kteří v křiku nadávají, jsou sprostí, ale nikdo kolem jim nic neřekne, takže si myslí, že mohou příště víc. I tak ale máte dál pocit, že tyto lidi a způsoby chápete, avšak ve skutečnosti to není tolerance, nýbrž je to vaše vlastní dobrovolné ponížení.

Dobrovolně ustupujete, avšak vykládáte sami sobě, že věci pouze benevolentně tolerujete. Někdy, čas od čas, si uvědomíte, jak se věci doopravdy mají a zastydíte se – a abyste tomu studu zase utekli, začnete si tvořit svoji soukromou sociální bublinku, v níž se budete ze svých občasných společenských prozření zotavovat.

Vytvořit si pro sebe vhodnou skupinu, není ničím složitým. Najdete si několik spřízněných duší a společně s nimi začnete vnímat okolní svět zcela černobílým způsobem, což je dnes způsob zcela běžný. Pravidla jsou v tomto způsobu vnímání prostá: Buď s vámi jiní souhlasí, a jsou tedy pro vás přáteli – nebo nesouhlasí, a jsou tedy hatery (čti hejtry), hlupáky, nevzdělanci, a s těmi si nemáte cokoli víc říct.

Nic mezi těmito dvěma skupinami není. Dříve tam mezi nimi bývala diskuze, dneska už nic. Diskuze pro dvě strany je dneska přežitek. Dneska je místo diskuze konflikt.

Tímto způsobem vnímání společnosti budete přežívat. Někdy budete i snít, že by věci mohly být i jinak. Tak nějak že by bylo celkově líp, ale snění omezíte hned po několika dávkách uvědomění si reality kolem sebe a rovněž se uchlácholíte myšlenkou o vlastním právě hezky prožívaném životě.

Jste přeci Pražáci.

Mluvením o současné Praze jsme se dostal i trochu dál, než jsem zamýšlel, což však není na škodu. Ale asi vás zajímá, jak to mám s Prahou já osobně? Jsem Pražák, moji rodiče jsou Pražáci, polovina prarodičů jsou z Prahy a Prahu miluju.

Miluju ji– a proto trpím, když vidím, co se z ní stává a že všem, kteří s tím můžou něco dělat, je to jedno. Od městu vládnoucích politiků (nehledě na strany, příslušnost, pohlaví, vzdělání), posledních deset, ale nejspíš i více let většinou posloucháte, co se Praze daří. Nebo jak bude skvělá. Co všechno bude mít a na co se v ní můžeme těšit. Nebo slyšíte, že v zahraničí o nás píšou jako o úžasném městě – což hned budou srovnávat s jinými, na pohled zajímavějšími městy, která ve skutečnosti až tak zajímavá nejsou.

Vadí mi, co slyším, a hlavně co v Praze vidím. Praha ve své tolik zmiňované modernizaci a eleganci více než rozvíjené město připomíná výstavbu Potěmkinovy vesnice. Místo, v němž se slibům a vizím dává víc prostoru než realitě a dokončeným projektům. Víc je slyšet „možná a kdyby“ než „je hotovo!“

Samozřejmě, existují dokončené vize a projekty – byla by hanba, kdyby ne – ale čím to tedy je, že ve městě přibývá více nespokojených, uzavřených lidí, a každý den tím přibývá v ulicích pocit nebezpečí a s ním i strachu. Kde je pověstný zakopaný pes.

Mluvil jsem na začátku o srovnání v pohledu dvou a půl desítek let a jsem zaskočený, jak na ulicích přibylo opilců, feťáků a jiných podivných existencí, ale i lidí, kteří porušují běžná pravidla, protože sledují pouze svůj prospěch, své pohodlí nebo své potřeby a tužby. (To jsou všechno ti, kteří si tu dělají, co chtějí, a ostatní jim v tom překáží – což je ale to menší zlo, protože se množí případy, že pokud jim někdo něco řekne, vystavuje se tak nebezpečí zmlácení nebo i zabití).

Ryba smrdí od hlavy, takže důvody hledejte v nezájmu těch, kteří mohou konat. Ze svých důvodů však nechtějí a pouze oni sami vědí proč. Buď je to z lenosti, ze strachu, nebo je to servilita někomu neznámému, kdo je současnou situací spokojený a má s ní své plány do budoucna.

Možná se ptáte, kde začít, mít tu moc – nebo by měli začít ti, co ji už mají a chtěli by opravdu začít se změnou k lepšímu. Myslím, že v počátečních bodech by měla být nutnost vyžadování dodržování předpisů a zákonů. Kdysi jsem si myslel, že by někdy něco málo mělo lidem procházet, aby se upouštěla pára jako z tlakového hrnce, ale upouští se jí už léta tolik, že je pomyslné maso uvnitř tuhé a studené.

Původně jsem chtěl nyní vypsat drobnosti, za něž nejsou lidé trestaní (nemyslím přísný trest vězení, ale myslím pojmem trest třeba jenom nízkou peněžitou pokutu), ale následným textem jsem se dostal na odstavec délky článku, který proto uveřejním s jiným, pozdějším článkem.

Začít vyžadovat plnění pravidel a zákonů – je základ, od něhož se může odvíjet to další. Vím, že se taková formulace či smysl návrhu mnohým nelíbí – a to jenom proto, že už teď vidí, že by sami za některou vlastní činnost mohli být pokutováni, ale jinak než důrazem na všechny bez výjimek změna nepůjde. Chaos převlečený a vydávaný za svobodu nebo za zdraví prospěšnou anarchii je hloupost a cestou do pekel dlážděnou veselými pozdravy o míru.

Všechno stojí peníze a peníze by stál i tento směr – peníze by hlavně stálo zajištění lidí (a jejich právní ochrana), kteří by plnění pravidel kontrolovali. Mnozí vykřikují, že peníze je nutné šetřit – avšak finanční hospodaření státu již více jak deset let ukazuje, že peníze jsou a dokáží se vynakládat na více či méně potřebné projekty, zatímco stále chybí přímé směřování financí, to jest investování bez možných vedlejších cest a odklonů. Umět hospodařit není záležitostí výhry ve volbách, nýbrž uměním počítat, protože vás to někdo naučil, a navíc vám ukázal, jak se o co máte postarat.

Je mi jasné, že někteří už teď mají na mysl různé svobodu potlačující ideologie a slova o ochraně svobody jedinců (hlavně těch, kteří ji zneužívají) – ale je dle mého již pravidlem, že čím více se v některém státě o ochraně svobody mluví, opravdová svoboda je v tom daném státě o to víc potlačována.

Od otázek Prahy coby dokonalého velkoměsta jsem se dostal opravdu daleko, ale není na škodu čas od času myšlenky jen tak nechat plout, třebaže pouze bilancují vlastní pohledy na dění kolem sebe. Nebylo by od věci, kdyby to samé dělalo víc lidí. Zvláště ti, kteří mohou věci měnit.