Článek
O vánočních depresích vím své. Měl jsem období života, v němž jsem nebyl v kurzu vůbec pro nikoho a nezajímal jsem ani telefonické prodejce, což je už co říct, jelikož telefonní prodejci se o vás zajímají za každých životních okolností. Nevím, jak o mém stavu věcí věděli, ale za období pěti let mé krize se ozval pouze jediný.
„Víte, že teď je nejvhodnější doba na koupi zlata?“ zeptal se mě do telefonu ten jeden jediný a já mu odvětil, že na koupi zlata je vždycky vhodná doba. Pochválil mě za můj přístup a zajímal se, zdali nemám zbytečných padesát tisíc.
Já se rozesmál. Ale jak jsem se rozesmál. Smál jsem se tak, že při nádechu na další salvu smíchu, jsem v telefonu zaslechl pouze prodejcovo – „AHA!“
Padesát tisíc jsem v to období opravdu neměl. Neměl jsem na podobné obchody ani padesát korun. Bral jsem kolem dvaceti tisíc, a jelikož jsem měl konečnou částku kontokorentu hluboko pod bodem mrazu, byl jsem většinu roku v mínusu. Jednou za rok jsem si musel půjčit, abych se nad vodou nadechl, a pak hned zaplul zpátky pod hladinu.
Netřeba detailně líčit, jak jsem se do takovéto situace dostal. Stačí poznamenat, že ženy jsou ženy a dokáží z některých mužů udělat dokonalé blbce a očesat je jako hrušku. Líbí se mi i jiné přirovnání k situaci, a to že jsem byl stažený jak králík.
Na několik let jsem se ocitl v pekle. V zimě v mrazivém pekle. Na topení jsem neměl a od toho, abych se ocitnul na ulici, mě dělila pouze střecha nad hlavou. Pod ní nic moc nebylo a byt po ženském náletu připomínal hodně prostý prostor na rozjímání. Ostatně krom práce a rozjímání se toho moc dělat nedalo.
Chudák nikoho nezajímá a nevěřte tomu, že někoho ano. Díky této epizodě jsem se do života naučil, že ne každý, kdo uznává, jak moc jste na tom špatně, vám i pomůže – a pokud ano, tak povětšinou radou zdarma. V častém případě větou: „Všechno bude dobré. Uvidíš!“
Vánoce byly v tomto období pro mě něco strašného – a byly strašné proto, že jsem jejich výsledné strašlivosti uvěřil. Vánoce a doba před nimi není ničím jiným než o bombardování láskou a pochopením všeho a všech, hlavně přátelstvím a rodinou. Jak zmiňované dvojí poslední nemáte, jste pro Vánoce společensky vyřízení. Vládci médií vám sice přes všechny své možnosti zmíní něco o skromné tradici svátků o rovnosti mezi všemi, ale to všechno jako bonus, když si bohatě nakoupíte.
Na cestě skromnosti skrze pípnutí kreditní karty se ukolébáte až do pekla. Brzy na ní propadnete pocitu, že si lze Vánoce koupit – a když ne přímo Vánoce, tak alespoň jejich pohodu. Věříte, že pokud se snažíte a dáte do toho všechno, 23. prosince usednete doma na sedačku a vedle vás se otevře stěna, a za ní nebude soused nebo sousedka nebo garáž, ale za ní bude svět spokojenosti a lásky a všeho dobrého. Tenhle svět za zdí se vším, co má, se vám vlije do pokoje a do dalších místností a vy v sobě ucítíte blažený pocit uvolnění, dost podobný pocitu, když to přeženete s modafenem. Víc se zavrtíte do sedačky a přitisknete k milému a od té chvíle až do konce roku žijete pouze s vědomím vlastní pílí dosažených dokonalých pohodových svátků.
Já na tuhle pohádkovou zemi taky věřil – a podle víry v něco, co vůbec neexistuje, jsem i dopadl. Stavy, do jakých se díky vašim nereálným představám dostanete, vás namísto objímání chladnokrevně ve zlém přepadnou a ukážou, že s vámi nehodlají o ničem diskutovat. Naprosto bez milosti vás při pouhém náznaku vašeho vzdoru a snahy bojovat zadupou do země, přičemž z vás vysají poslední zbytky toho lepšího, co ve vás díky představám zbylo. Zcela vás emocemi otočí proti sobě a stanete se hodně smutnou bytostí, která by i někomu ublížila, kdyby někoho, kolem sebe měla. (Takto jsem depresi vnímal.)
Nemohu říct, že bych si liboval v tendenčních článcích – přesto žádný z veřejně píšících autorů se jim občas nevyhne. S notnou dávkou sebekritiky přiznám, že nejvíc jsem jich napsal tenkrát o Vánocích.
Léta jsem sám sebe a ostatní krmil o naději, přesněji o tom, jak bude brzy líp (aniž bych měl politické ambice) a že za rok se život změní k lepšímu. Za rok jsem psal to samé, a za rok zas, a dělal jsem to proto, abych na svoji depresi upozornil okolí a nechal se politovat. Lítost však od jiných nedorazila. Lítost má takřka stejnou hodnotu jako pomoc od druhých – nedává se jenom tak a lidé si opravdovou lítost šetří. Nechtějí s ní kdovíjak plýtvat, protože i lítost se dá zneužít. Někdy se člověk lítosti chytne a začne ji z druhého víc a víc sát, dokud člověka, který to třeba i myslel dobře, úplně nezničí.
Deprese ve mně stvořilo moje vlastní přesvědčení sebe sama, jak mají svátky vypadat a co během nich mám v sobě vnímat. Přirozeně jsem ve své depresi vnímal nejvíc neschopnost toho všeho dosáhnout. Vlastně teď při psaní těchto řádků mě napadá přirovnání toužebného očekávání nesplnitelného jako k obyčejné sázce. Sázíte ze sebe hodně a chcete výhru podobě spokojenosti, ale v žádném případě si nepřipouštíte neúspěch. Vsadili jste všechno, abyste všechno dostali zpátky ve znásobené podobě.
I v tomto případě však platí známé pravidlo, že když nesázíte, nemůžete prohrát. Můžete sice pak závidět vítězům, ale zase se tolik nestaráte o ty, co prohráli, a hlavně nesrovnáváte se s nimi.
Posledních šest let depky nemám. Opět mi narostla srst ke stažení a sady mé práce rodí zralé ovoce, aniž bych odevzdával daň. Od Vánoc tolik neočekávám a reklamy na pohodu mě nechávají naprosto klidným. Kdykoli však vidím komerční šťastné rodiče (děti už tolik ne, ty berou Vánoce jinak), jejich zrežírované pohledy plné zhmotnělé kouzelné záře zázraků, říkám si, jak moc je budou mít o skutečných Vánocích – a ne tehdy v létě, kdy reklamu natáčeli. Jestli jim kouzlo vydrží a nepropadnou depresivní panice, až budou zírat na zeď za sedačkou, která se ani nepohne, ale za to za ní uslyší hádku sousedů, jimž rovněž vánoční pohoda kouzlem skrze omítku nedorazila.
Každý bereme neúspěch po svém, deprese je však jeho nejčastější podoba.
