Zácvik – jediná možnost, kdy se s řidičem MHD bavit za jízdy

Pan Pavel na začátku svého rozhodnutí prošel lékařskými a psychologickými a začal s řidičským kurzem. Po absolvování výuky a jízd s instruktorem, však bez cestujících, složil několik závěrečných zkoušek a jeho tramvajácký život začal naostro. I když ne ještě tak docela.

Než vyjede ráno s tramvají z depa nebo ji na trase vystřídá, a to zcela sám, absolvuje několik „zácviků“ se služebně staršími řidiči, kteří dají mladému kolegovi poslední rady – a s nimi tu největší ze všech, a to jak na trati a v životě ten svůj tramvajácký život ve zdraví přežít.

Já už taky jsem služebně starší řidič, a tak zácviky dělám, třebaže po více jak dvaceti letech pod proudem i mě umí okolnosti na trati stále překvapit. Dostali jsme s kolegou Pavlem linku 27, která se na Čechově mostě takzvaně řetězí s jinou linkou (mění se jí číslo), takže jsme včera byli viděni i na patnáctce.

Netřeba v tomto článku mluvit o tramvajáckém životě – o tom si přečtěte v mých jiných příspěvcích, ale spíš vám přiblížím, s čím se takový mladý řidič na začátku své kariéry musí jeden den vypořádat.

Tak v první řadě se mnou. Kdo mě zná, ví, že mluvení a psaní mi nečiní problém, ačkoli při zácvicích dávám přednost s kolegy verbální komunikaci a psaníčka jim do kabiny neposílám. Jiní kolegové sice tvrdí, že by se na řidiče mělo mluvit co nejméně, aby měl klid, ale já si myslím, že klid v tramvaji nikdy mít nebude (pokud nepojede sám), tak nějaké dvě tři snahy o zachování posvátného provozního ticha to nevytrhnou.

Přiznávám, že při mých zácvicích nedoškoluji jenom samotného řidiče, ale jelikož se takový můj zácvik odehrává mezi dveřmi do kabiny vozu typu KT8N2 (ta krabice, co má dvě kabiny), a to jenom proto, aby mě jiné dveře tloukly po zadku a pravé části těla a s dveřmi mě tloukli i cestující dveřmi procházejícími – školím i cestující na doslech, aby taky věděli, co takový život tramvajáka znamená a s čím se kolikrát musí při jízdě vypořádat.

Většinou se musí vypořádat právě s cestujícími a moje rada pro mladého kolegu zněla, aby se moc do konfliktu s nimi nepouštěl, protože konflikt nemůže vyhrát. Nemůže vyhrát proto, že řidič je mnohými (a těmi, co se chtějí hádat, zcela jistě) automaticky považován za nepřítele, který ujíždí lidem, a když ne, schválně je otlouká dveřmi, a pokud se do vozu dostanou, hned s nimi cuká, třese, snaží se je dostat na podlahu, a když ani tohle řidiči nestačí, schválně s váženými klienty jede někam jinam, než oni chtěli.

Rada zněla, aby s klientem při jakékoli výtce s ním hned souhlasil, a ještě ho ujistil, že on to dělá moc hezky, protože skutečnost je ještě daleko horší. Podobný přístup klienta zmate a dá většinou pokoj. Ne že by si myslel, že je řidič blázen, ale lidé se jdou hádat, aby se pohádali, a když se s nimi nikdo hádat nechce, přejde je nadšení a jdou domů.

Ujistil jsem kolegu, že valná většina cestujících o jeho povolání moc neví, ačkoli se chová zcela opačně – což nám hned na Dvorcích dokázala paní, která mi při výstupu vynadala, že se za jízdy nemám bavit s řidičem, a raději hned utekla na červenou někam do tmy směrem na Pankrác.

Oznámení čehokoli při výstupu je zcela běžné. Na devadesát devět procent jde o nejvhodnější čas na oznámení čehokoli. Lidé to dělají proto, že kdykoli jindy by hrozilo, že by jízda byla přerušena a oznamovatel by musel čekat a nedostal se včas tam, kam se dostat chtěl. Třeba tam, kde by nic nedělal.

Při našem včerejším zácviku nás překvapila propalestinská demonstrace – díky níž vidíte důkaz, že se světová politika opravdu cpe i do mého tramvajáckého života, a proto mám v článcích tak široký záběr. Já i kolega jsme se však nenechali touhle náladou zvláštních lidí, kteří asi protestovali proti tomu, že Palestina na někoho zaútočila (jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že je přítomní policisté do jednoho nesebrali), ovlivnit, a když se mě u malostranské kolejové splítky ptal kolega v protisměru, co se tam na Malostranské děje, že je takhle večer zácpa, odpověděl jsem mu, že tam lidé demonstrují za vyšší platy tramvajáků.

Přesto jsme zažili i jiné překvapení, pro mě nečekané. Pozdě v noci na Kavalírce nastoupil muž (byl to v tu chvíli jediný cestující) a ten nám začal sám od sebe povídat, jakou záslužnou práci děláme a že je opravdu hodně důležitá. Když jsem se trochu vzpamatoval, řekl jsem pánovi, že tohle jsem za moji kariéru ještě neslyšel. Pán se usmál a na Klamovce vystoupil, že jde ještě na autobus. Nejspíš aby taky řidiče pochválil.

Nemohl jsem jen tak pána pustit z hlavy a rozváděl jsem jak to, že se tak najednou objevil a byl k tomu tolik pozitivní. Pak jsem přišel na jedinou možnou odpověď. Měli jsme nehodu a jsem v kómatu. Určitě. Možná nás bombou smázli hodní a mírově smýšlející Palestinci a teď do mě cpou oblbováky, díky nimž mám v mozku nadmíru serotoninu a jsem sjetý až na půdu.

Nakonec mě však další cestující přesvědčili, že tomu tak není. Už nám neděkovali a koukali na nás, jako bychom připravovali plán na zotročení cestujících z celého světa. Svět se tak vrátil do svých kolejí – což mě definitivně uklidnilo a přesvědčilo, že je vše, jak má vlastně být.

Přeji mladému kolegovi mnoho šťastných kilometrů a cestujícím, aby ho tolik nesoudili podle svých zákonů, s nimiž my nemáme vůbec nic co dočinění.