Článek
Jsme zvláštní národ. Zvláštní díky kořenům, které jsou bohaté na šikovné a moudré lidi, pokrokové změny, revolučního ducha a v neposlední řadě na vlastnosti, které nás Čechy proslavily a kdysi ukázaly, že ve světě máme dobrý zvuk. Tahle zvláštnost je však pryč a zůstala jiná.
Jiná v té podobě, že z oné původní mnoho nezbylo, protože jsme si původní nechali vzít. Moudrost a šikovnost nám sice zůstala, ale už se promítá do jiné oblasti, a to myšlenek a postřehu, jak využít nejlépe, co se komu (opět) vyplatí. Pokrokové změny se staly hesly pro několik jedinců, kteří mají problémy s egem a netouží po ničem jiném než podrbat od někoho, kdo podle nich má jméno. Revoluční duch se proměnil na vyčichlé cosi v podobě mlhavého oparu takzvaných bojovníků od klávesnice, jejichž síla je pouze v odporu někomu dalšímu s jiným názorem, přičemž vstupními kódy jsou hesla, že za všechno může Babiš, Fiala, Putin, Pavel, případně někdo další.
Ostatním zemím a národům musíme připadat jako exoti nebo forma zvrácená pokusu vyšší entity, která zkoumá, co a jak dokážeme vydržet. Jinak si nejspíše jiné země a národy nemohou vysvětlit, že bychom jinak dovolili, abychom se zadlužovali na úkor někoho jiného, půjčovali si peníze pro někoho dalšího a na hranici krachu dál mluvili o tom, že je potřeba vynaložit další finanční částky, které nejsou pro nás, ale prý tím uděláme tím dobrou věc a fuj je ten, kdo by si to nemyslel.
My sami si jako exoti nepřipadáme. My jsme Češi. My se v horším případě vidíme jako zkoušený národ, který se jednou otřepe, a už to nemůže být daleko, protože za sebou máme úspěchy – jako třeba, že jsme vyhráli Nagano.
Vím, že Nagano připomínám často – a to jako ukázku naší národní slabiny upínat se na dávné věci a slavit výročí a úspěchy, které už pro současnost nemají význam. Poslední větu nemusí každý brát tak doslova, neboť jsou tací, pro něž je vzpomínka na vítězství v Japonsku stále živá. Necelý rok nazpátek jsme se setkal na konečné s opilcem válejícím se na zadní plošině tramvaje, co na otázku, proč se tu válí jak čuně a nevystoupí, odpověděl, protože jsme vyhráli v Naganu. Cokoliv jiného z historie mu za povalování ve vlastní moči nestálo.
Tenhle článek píšu na popud výroku pana ministra Jurečky o zvyšování věku odchodu do důchodu – a rovněž i jako související odezvu na francouzskou stávku protestující proti zcela stejnému zvyšování věku odchodu do důchodu. Neopomenu připomenout, že Francouzům by vadila hranice už ve výši odchodu věku šedesát čtyř let, a zcela logicky, neboť si myslím, že člověk pracující značnou část svého dospělého života si čas na odpočinek zaslouží, aniž by se slovo odpočinek stalo pouze heslem nebo titulkem v sobotním vydání přílohy novin.
Pan Jurečka pravděpodobně nebude mít s vyšší hranicí věku odchodu do důchodu problém. Možná to bude tím, že jsem se nesetkal s žádným bývalým politikem, který by si na důchod stěžoval. Výjimku v podobě výroků pana Topolánka, že nemá na školné dětí, považuji za sociální vtip, jímž se chtěl zviditelnit a zjistit, jestli jsou lidé pamatující jeho éru zapomětliví nebo jenom blbci.
Zvyšování hranice odchodu do důchodu společně s prorokovanou jistotou, že stále musíme vyplácet peníze někomu dál (tentokrát je to proto, že musíme zachovat mír) je dalším krokem od někoho, kdo potřeboval ujištění, jak my občané takové rozhodnutí přijmeme. Odpověď je, že jej přijmeme nijak.
Osobně si myslím, že situace s důchody není tak tragická, jak se vláda vyjadřuje, a jde o další krok zmáčknutí nás víc pod krkem, aby současná vláda získala do budoucna víc prostředků – ačkoli tohle mi trochu vázne s vlastní myšlenkou, že si snad současná vláda nemyslí, že bude u moci pořád. Už dříve jsem se vyjádřil v tom smyslu, že tato vláda to v naší zemi za funkční období takzvaně dodělá a teprve pak se uvidí, co bude dál.
Uznávám, zvyšování věku odchodu do důchodu nepatří mezi rychlé plány na získání peněz a pořád se jedná o krok do budoucna, ale musím se zeptat, proč se vůbec činí. Nebyl jsem to já, kdo zavinil úpadek země, její pouštění žilou, a ani jsem si nepůjčoval miliardy na nic.
Co se týče úpadku, není na vině současná vláda, jde o kroky předchozích vlád, o nichž mě napadá, že ve zpětném pohledu na sebe doufaly jenom v jedno, aby se na ně v budoucnu co nejdříve zapomnělo. Současnou vládu tedy viním pouze za to, že na jedné straně mluví o úsporách v podobě transformace financování, a přesto bez ohledu pouští další a další miliardy, a to do něčeho, co není schopna přesně určit, čím doopravdy je. Slovo mír už nebude dlouho stačit, a nebude stačit o to víc, když si lidé uvědomí, že nejsme jediným národem v Evropě, který chce mír taky, ale přitom dokáže hospodařit s vlastními penězi pro svoji budoucnost.
Současná vláda stále sází (jako předchozí a bude sázet i ta další) na naši novou povahu. Dalo by se říci demokratickou, protože jak jsem si uvědomil postupem času a obměnou státního aparátu za dlouhá léta, demokracie po našem znamená, že všechno přicházející shora přijímáme sice s omezeným rozčilením, ale přijmeme, přičemž doufáme, že se nám osobně situace nějakou novou, zatím neznámou formou zlepší.
Je to jenom v nás, tohle chování, tohle přijímání, ale nemusíme se tak chovat. Nemyslím tím, že by měla přijít nějaká revoluce – já na revoluce nevěřím. Věřím v lidi. Věřím v obyčejné lidi, věřím v jejich uvědomění si sebe sama, takže i v uvědomění si vlastní hodnoty. Věřím, že když mnozí věří na znovuzrození ducha národa skrze nového prezidenta, mohou za nějakou dobu věřit i sami v sebe a oprostit se od našeho povahového rysu házet věci, a nejvíce zodpovědnost za sebe na někoho jiného.
A pokud ne, tak pořád máme Nagano.
„Svoboda… Góóóóól… Je to tam!“
A na konci:
„Jsme olympijští vítězové. Přepište dějiny, Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokeji!“
