Článek
Takto zní základní definice zásady první pomoci, třebaže druhá věta oddělená čárkou je spíše považována za pomocníčka, když by se do pomoci bližnímu svému někomu nechtělo. Uznejte sami – kdyby se používala pouze první věta, byla by pro význam pomoci naprosto dostačující. Pokud by někomu scházela věta začínající spojkou podřadicí, zcela jistě ji celou nahradí spojením „svým znalostem“.
Doplňující větu však v definici máme, a proto ji bereme jako součást psaného pravidla o pomoci.
Jestliže žijete ve světe, který nese honosné označení „civilizovaný“, a navíc ve větším městě, v němž byste zcela logicky očekávali vyšší hodnoty civilizovanosti nashromážděné právě vyšším počtem civilizovaných lidí – možná jste se na takových místech setkali s obyvateli města, kteří na vás nepůsobili tolik civilizovaným dojmem, ale naopak víc vypadali jako lidé z dávných divokých dob, kdy jedinci přežívali v perných a nehostinných podmínkách s velmi svérázným přístupem k životu.
Teď mluvím o lidech, kteří se buď dobrovolně nebo zásahem vyšší moci a velmi krutého osudu stali lidmi bez domova a svůj život až příliš očividně pro pohledy ostatních vzdali, a s tím přijali jiné způsoby pro život, a hlavně pro přežívání v ne příliš slibné budoucnosti.
Otázka zní, a bude i anketní na konci článku, zdali byste zavolali sanitku bezdomovci, o jejíž zavolání vás právě prosí, třebaže sami pozorujete, že jeho největší problém v té chvíli je požití nadmíry alkoholu – případně zdali byste sanitku zavolali sami od sebe, kdybyste se s bezdomovcem setkali, když leží u stěny domu na ulici, a není zřejmé, jestli je zraněný, nebo ne.
Já se ve svém povolání řidiče tramvaje setkávám s bezdomovci velmi často a obdobně často se setkávám i s jejich prosbami, abych jim zavolal sanitku. Většinou se tak děje v chladných měsících, když se ve vyhřáté tramvaji rozsedí a jim se už do zimy nechce.
Před mnoha lety jsem se setkal na konečné v Hlubočepech s údajně nejznámějším pražským bezdomovcem. Slovo údajně používám proto, že já jsem o něm nevěděl nic. Pro jiné byl známý hlavně svým čtvrtmilionovým dluhem (dvacet let nazpátek) za hospitalizace na záchytné stanici, plus další dluhy vzniklé z nezaplacených půjček a rovněž nezaplacených úroků.
V té době jsem byl mladým tramvajákem s jasnou vidinou, že svou prací změním svět – že budu řidičem natolik šikovným a pozitivním, že byť už jenom samotná jízda bude lidi naplňovat optimismem pro jejich vlastní životy. Samozřejmě že šlo o mladický nesmysl, jehož nesmyslnost a naivita omlouvá mládí jeho tvůrce a nedostatek praxe, hlavně se životem a lidmi.
Muž na mě koukal a kroutil prosebnýma očima, mírně slintal, zvláštně se pocukával, takže první, co mě napadlo, že u muže probíhá epileptický záchvat. To také jsem zavolal na dispečink, a jelikož smyčka v Hlubočepech se dá projíždět pořád dokola, do příjezdu sanitky jsem se točil jako na kolotoči.
Nejprve přijela sanitka (později až osobní doprovodné vozidlo), a jakmile muž zahlédl lékaře, jako by jej polila živá voda, neboť záškuby u muže rázem zmizely a namísto nich se objevila usměvavá tvář a mužův radostný hlahol, který se s doktorem v dobrém vítal.
Když lékař oslovil muže jménem, pochopil jsem, že k ohrožení života nedošlo. V osobním vozidle záchranné služby dorazila i lékařka, která taky muže oslovila jménem a dodala otázku, zdali se nestydí – muž řekl, že ne, a podal paní doktorce láhev jakési chemikálie na přípitek. To mě urazilo. Já mu zachraňoval život, ale na panáka čehosi podobnému ironu to dle zachraňovaného zřejmě nestačilo.
Posádce sanitky jsem se omluvil a dušoval se, že muž vypadal jako někdo, kdo pomoc potřebuje. Lékaři se nijak nepohoršovali. Tvrdili, že pán je těmito výstupy známý po celé Praze a dělá je proto, aby si na noc či více nocí zajistil nocleh. I tak mě trápila možnost, že díky tomuto pánovi mohl na sanitku čekat o něco déle ten, kdo ji opravdu potřeboval.
Za mnoho let, co od této události uplynuly, jsem se několikrát v debatě dostal k podobnému tématu, zdali takovým lidem sanitku volat. Odpovědi jiných se rozdělily dle průvodních jevů zranění. Část říkala, že by sanitku zavolala, kdyby takový zraněný krvácel – jiní však oponovali, že bezdomovci krvácí často, a to zvláště po svých častých opileckých pádech. Jiní tvrdili, že i oni jsou lidskými bytostmi a zasluhují si první pomoc bez podrobnějšího zkoumání – jiní naopak tvrdili, že právě pomoc jim, která nebude nijak akutní, může stát pomoc někomu jinému. Další názor byl, že volat pomoc bezdomovci je stejné jako volat první pomoc někomu, kdo se zcela dobrovolně mrzačí, a pak prosí, aby mu někdo pomohl.
Znám kolegu, jenž by si zasluhoval přezdívku „doktor“, neboť je tím řidičem, který dokáže takové zraněné rychle léčit. Několikrát mi vyprávěl, že se mu na konečné stalo (většinou na poslední konečné, když měl zatahovat do vozovny), že na sedačce seděl bezdomovec a žádal příjezd sanitního vozu, neboť je mu špatně. Kolega má jednoduchý způsob léčby – nejprve dotyčnému oznámí, že když nastupoval, tak mu bylo dobře. Pak pokračuje, že mu bylo dobře, ještě když ve voze chlastal, tudíž změnu jeho stavu považuje za psychosomatickou, a podle toho k pocitu zranění bude i přistupovat.
Je zvláštní, kolik lidí s podobnými neduhy na konečné jsou skutečně pouze nemocní svou duší. Většinou po drobném nátlaku odcházejí zdraví a plní energie – někdy dokonce i běží – a tramvajový vůz tedy může být v mnohých případech považován za blízký lázním či terapeutickým centrům.
Co myslíte – nebo jinak, jak jste na tom vy s rozhodnutím, zdali takovým lidem první pomoc zavolat. Jistě, můžete i lhát, nic se tím nezmění, a budete mít pocit, že jste dobří lidé – ale mějte na paměti, že při zavolání ke zdravému člověku jste za zneužití první pomoci na vině vy.
