Článek
MHD v adventním čase je kapitola sama o sobě. Pokud se vám pražská MHD zdá přeplněná a nepohodlná, ujišťuji vás, že tento stav skončí 24. prosince někdy kolem poledne. Proč to vím tak jistě? Už jsem to dvaadvacetkrát zažil.
V tento čas více než kdy jindy je pro řidiče MHD největším problémem zavírání dveří. Lidé stále dobíhají s vědomím, že je viděná tramvaj ten den poslední, někteří se chovají dokonce tak, jako by za ní už trhali koleje. Řidič však někdy dveře zavřít musí, nejlépe jednou.
Zastávka Anděl včera. Dvakrát jsem musel řešit incident ohledně dveří. Třetí řešení nepovažuji za řešení, to jsem jenom bojoval s plošinou pro vozíčkáře, která nešla otevřít, protože byla po stranách pospojovaná bahnem z bot vážených klientů – plošinu jsem nakonec udolal a pro milou paní na vozíku otevřel. To bylo to první a poslední milé toho dne.
Dveře se jednou zavřít musí, to je bez debaty. A musí se zavřít i tam, kde lidé pořád dobíhají. A Anděl je místem, kde pořád někdo dobíhá. Na Andělu to žije tak, že i ve tři ráno vás někdo pořád dobíhá. Ale zavřít se musí. Jinak se nepojede, jinak to nejde.
A tak jsem zavřel – zvukové a světelné znamení o zavření puštěné dobrých deset vteřin před. Bum. Tři lidi (žena, muž, dítě) se mi perou s dveřmi. Začal nerovný boj lidské síly s technikou, kde je technika nastavená tak, aby nakonec prohrála, třeba i za cenu vlastního zničení. V téhle chvíli byl také vidět jeden z mála případů lidské soudržnosti, neboť tři lidé nebyli příbuzní, ale aby se do tramvaje dostali, dokázali spolupracovat.
Bylo mi dveří líto, a tak jsem musel vyjít z kabiny a oznámit cestujícím, že jedou i tramvaje za mnou a že cena zařízení a sytému na zavírání je vysoká – a že se lidi nesmí divit, že nejezdí tramvaje, když je musíme pořád po někom opravovat. Z těch tří mi nikdo nic neřekl, naopak mluvili jiní cestující, kteří třem oznámili, že se chovají jako děti (i tomu dítěti). Muž vystoupil raději hned na příští zastávce na Zborovské (kdyby tam chtěl, mohl namísto běhu k tramvaji na Andělu zamířit na druhou stranu a byl by tam rychleji), dítě vystoupilo na karláku, ženská na Štěpánské. Ta jediná se mi postavila vedle tramvaje a takovým tím ironickým pocukáváním nosu, jak to dělají pyšné princezny, mi dala najevo, že v Praze zničí dveří, kolik si jen zamane.
Anděl je vůbec zvláštní místo, možná dokonce bych řekl prokleté. Pohybují se tam krom normálních lidí i lidé zvláštní a mockrát se tam i něco stalo a ještě stane. Jako třeba v půl osmé večer. Opět zavírám dveře, opět dlouhé zvonění a pak je zavřu.
Najednou řev. Ale řev nelidský. Jsou mezi námi lidé, kteří umějí řvát už od dětství. Zajímavé na tom řevu bylo, že byl zdvojený. Stereo. Cuknu hlavou ke dveřím a vidím, jak dveře vzdaly boj s křičící dívkou (vždycky se otevřou - vyjma posledních zbytků starších typů v provozu, které slouží spíše pro historické jízdy) a druhá dívka mi řve hned za kabinou. Bylo to zvláštní pocitové spojení, neboť druhé dívce se nic špatného nedělo. Stála a řvala. Podobné spojení jsem viděl jen ve filmu E. T. Mimozemšťan, v němž se takto milý okatý nedobrovolný návštěvník naší planety pocitově spojil s chlapcem Elliottem a kytkou v květináči.
Hned jsem šel poskytnout první pomoc, protože podle řevu bylo jasné, že noha je pryč. Ani nelze popisovat, co jsem si myslel, že uvidím, protože bych to popsal skvěle a dostal za to ban tak na půl roku. Vypůjčím si tedy popisnost odjinud a řeknu prosté, leč účinné, že jsem čekal výjev jako z apokalypsy.
Nic takového jsem však neviděl, tak jsem z poskytnutí první pomoci přešel na poskytnutí první osvěty.
(Teď dvě věci trochu mimo – i přes komentáře pod jinými články mohu potencionální zákazníky ujistit, že dveře samotné nemohou nikoho zranit, a pokud ano, což je hodně ojedinělé, tak ne vůbec vážně. Jejich mechanismus je při překážce nastaven na otevření, nikoli na dovření, jak se mi snažili někteří teoretici namluvit. Odpadá tedy možnost, že by vás dveře přeštíply napůl a řidič odjel pouze s vaší částí. Jediné dveře, které jsem s tímhle výkonem viděl, byly ve sci-fi filmu Koule a nacházely se na podvodní základně – a nakonec přeštíply postavu hranou hercem Peterem Coyotem, který ale hrál ale i ve filmu E.T., takže je místo na konspirační teorie).
(Druhá věc mimo – pocházím z Vysočan a tam jsme tak žili všichni se všemi dohromady. Vím proto o chování mnohé a ledacos mě nepřekvapí. Ne tolik jako demokraty v různých nadacích. Vím třeba, že řev je automaticky spuštěný obranný jev, když dotyčný ví, že právě udělal něco blbě, avšak nehodlá se za to zodpovídat.)
Od té doby, co se můj obličej objevil mnohokrát v médiích, ke mně neznámí lidé přistupují stejným způsobem. Nejprve jsou milí (až na některé) a pak mi chtějí nejspíš udělat radost, tak řeknou, že jezdí tramvají – a pak mi tu radost zase chtějí zkazit, tak mi vypráví historku, jak je tramvaják schválně přivřel dveřmi. Nějakou dobu jsem přemýšlel, proč mi tohle všichni říkají, až pak jsem pochopil, že proto, jestli ze mě za to přivření něco nekápne. Omluvička za celý svět, knížka zdarma, nějaká ta pětka pivo (kde bych na to vzal, já dělám literaturu, ne Hollywood).
Na historce o přivření je jedna věc stále totožná – vyprávějí mi ji hluší a nevidomí lidé. Žádný z nich nikdy neřekl, že tramvaj dávala znamení o zavíraní dveří. A přitom se dveře bez toho nezavřou. To by muselo být stovek náhod, že všichni narazili na výjimečnou závadu, kterou jsem já osobně spatřil jednou na starším typu vozu před patnácti lety, že se dveře zavíraly bez jediné výstrahy (ten vůz už nejezdí).
Takže osvěta na Andělu – abych eliminoval možné okolnosti, ptal jsem se dívky, zdali je sluchově postižená a nevidomá. To nebyla ironie, ale postup, v němž vylučujete určité možnosti, až se dostanete k té poslední možné, že je dotyčný jednoduše blbý. V případě dívek i drzé.
Další věc, co vím o některých lidech, že umí skvěle nadávat. Vždy a všude a každému. Někteří lidé ve voze udělali tu chybu, že se postavili na moji stranu, za to vám děkuji, a tím narazili na zeď reality, ve které mladý člověk není tolik otevřený k diskuzi jako kdysi v jejich věku starší ročníky.
Mojí jedinou obranou je možnost upozornit na nápis nade dveřmi odkazující na kontinuitu mezi dveřmi, výstrahou a jejich zavřením. Zeptal jsem se dívky, zdali umí číst? Odvětila, že není z pomocné školy, a já hned poznamenal, že to řekla ona, a ne já.
Pocitově spojená dívka neváhala a vytáhla mobil a začala jako kamsi volat. Slyšel jsem pouze útržky vět a v nich slova jako:
„Von ji těma dveřma málem zabil!“ „Dělá na ni tady mraky!“ „Nadosmrti mrzák!“
Jako divadlo to nebylo špatné. Jen v něm chyběl zásah dramaturga, neboť druhá dívka v ten moment hovoru měla umírat. Ne poskakovat jako srnka, což je vážná herecká chyba, když máte v té chvíli umřít.
Stala se ještě jedna zvláštní věc. Slyšel jsem, jak nějaká paní dívce říká, aby se mi šla omluvit. No to ale jak tušíte, to narazila. Říct někomu, aby se šel omluvit, to je rudý hadr na býka (i když je prý barvoslepý). V ten moment začala ve voze jiná diskuze, v níž jsem už roli neměl. Dívka i pocitově spojená kamarádka daly najevo, co si o omluvách myslí, a paní tím definitivně znechutily celý advent, potažmo celý zbytek života.
Já jel dál, ale přesto poslouchal, jestli jedna z dívek zase někam nezavolá a neuslyším útržky jako:
„Voni tady po ni chtějí mučednici!“ „Neodvolá, jako Hus!“ „Pravda vítězí!“
Víc už se nedělo. Děvčata vystoupila a tramvají se rozlinul celkem dobře vnímatelný klid, jaký přijde automaticky vždycky, když už konečně někdo sklapne.
Toho večera a noci už žádný další incident s dveřmi nepřišel. Ale není všem dnům konec. Pravda, dneska nejezdím na Anděl, dneska mám poetickou trasu do Modřan a dál. I tak ale budu doufat, že nic takového nepřijde. Ačkoli třeba marně. Takže možná bude na místě poznámka, která by mohla být taky napsaná někde nade dveřmi:
„Když to zvoní a svítí, tak sem nelezte – pokud vás to sevře, nic vám z toho nekápne, tak se hoďte do klidu.“
Světu mír.
