Žijeme v zemi, na níž si nemůžeme stěžovat

Většinou se však takoví průzkumníci ani nezapotí a mnoho výzkumů je výsledkem rolování textu na internetu přikořeněné texty na wikipedii a třešničkou je autorova větší či menší invence.

Můj průzkum je však o poslouchání, což je dle mého nejlepší způsob, jak něco zjistit – jak to dobré, tak to špatné. Třeba odpověď na otázku, zdali si někdo na život v naší zemi stěžuje. Odpověď zní – jednoznačně ne.

Důchodci vědí (a říkají mi), že na stáří není nic pěkného ani pozitivního - nic, co se rovná reklamám na stáří spokojené. Možná se v něm najdou krátké záblesky štěstí, ale nejsou nijak vyvážené množstvím toho špatného, co stáří přináší. Většinou starosti.

Do starostí lze připočíst i to, že důchodci se za posledním roky stali díky médiím takřka nesvéprávní (Přemluv bábu od paní Issové a pana Mádla – na něco by se nemělo zapomínat), a za poslední měsíce dokonce veřejnými nepřáteli společnosti, kteří jsou prezentováni jako lidé, co pobírají peníze za nic a jsou pro společnost přítěží.

V tomto bych rád připomenul experimentální články pana Jaroslava Krale zde na Médiu. I ty jsou však skoro ničím proti chování politických představitelů, kteří i dnes tolik diskutované zrušení valorizace důchod považovali za čin srovnatelný se záchranou celého státu.

Možná vám připadá, že já tím, co píšu, nemám důchodce rád. Opak je pravdou a znovu vám opakuji, že tu nyní prezentuji názory jejich, nikoli moje. Jestli se ptáte, čím to je, že jsou takové – je to pouze místem, kde žijí. Často se přistihnu, jak srovnávám životy důchodců v jiných státech a výsledek srovnání na mě, coby jednoho dne budoucího důchodce, nepůsobí kladně.

Dnešní důchodci mají tu smůlu, že většinu produktivního života strávili tvořením socialismu a nová doba proklamované svobody je zastihla nepřipravené a vlastně i zaskočené. Mnozí nedokázali do vlaku, který se rozjel raketovou rychlostí nastoupit – a někteří už ani nechtěli.

Až já budu důchodce, možná budu tvrdit, že já strávil celý život budováním demokracie a kapitalismu, a to, že na konci mé práce nejsem bohatý, bude znamenat jenom to, jak jsem byl bláhový, když jsem dvě věci jako demokracii a kapitalismus snažil svojí prací spojit. Mnozí teď pochopí, že si vlastně poukazuji na to, že jsem poctivý, a vysmějí se mi.

Důchodci si tedy na život u nás nestěžují. Mají pro sebe jasno, a doufají, že k svému cíli, jaký si mnozí vytyčili, dorazí klidně a bez zvláštních překvapení. Já bych jim to přál, byť jsme za poslední roky svědky, jak náhlé změny čehokoli přijdou mnohdy ze dne na den a nikdo s tím nebo jimi nic neudělá.

Také je na tomto místě dobré zmínit výjimky z řad důchodců. Věřím, že jsou i důchodci, kteří žijí aktivním životem a smrt nemají v plánování na předních místech. Těmto výjimkám vzdávám čest.

Mladí si také nestěžují a taky mají jasno. Žijí s pocitem, že mají právo na úspěch a ten je čeká za každým rohem. Média, a tím myslím reklamy, se přetlačují, která jim víc ukáže spokojenější budoucnost, přičemž mladé ještě profackují hesly, že dokáží úplně všechno a nic není nemožné a že musí být úspěšní, nebo svůj život prostě prohráli. Kdo si tohle nemyslí, je vyřízený a zůstane navždy panic nebo panna, nebo dneska obojí.

Když se na tím zamyslím, tahle masírka se nijak neliší od zpracování, jakého se nám dostávalo za socialismu. Kolikrát se stává, že oboje dělali ti samí lidé, kteří jenom změnili politickou příslušnost, nebo se snaží zakrýt, jakou měli jejich předci.

Nedávno jsem vedl diskuzi pod svým článkem na podobné téma a setkal jsem se tam s tak nezdravým alibismem, až jsem se zastyděl, že jsem jako děcko neudával. Dozvěděl jsem se, že posluhovat režimu bylo naprosto v pořádku, když jste to mysleli dobře. Na to jsem napsal, že je to to samé, jako když do Auschwitzu přišel esesák, který tam šel jenom proto, že to se svou zemí myslel také dobře.

Doba je však benevolentní a věřím, že lidé, kteří proti komunismu bojovali tím, že se mu nepoddali (a tím se odsoudili k zajímavému životu, který jsem zažil), budou bráni jako zrádci a vyobrazováni pouze jako hospodští povaleči a příživníci.

Mladí mají tedy jasno. Stanou se úspěšnými za každou cenu. Mají přeci na to právo. Obdobně jako mají právo při cestě za svým cílem použít cokoli. Na nějakou slušnost nebo ohleduplnost se dneska už příliš nekouká a dost možná brzy oboje bude považováno za slabost.

Co tak poslouchám od mladých, plán nemají složitý. Uspějí buď na sociálních sítích nebo v podnikání a poté si budou užívat života se všemi jeho nabízenými dary. Že nevědí, s čím přesně uspějí, a to v obou případech, jak na sítích nebo v podnikání, je až tak nezajímá. Nápady, jak známo z médií, chodí náhle a je třeba je jenom řádně podchytit a zrealizovat.

Pokud neuspějí, vědí, že to není jejich chyba. Vždycky jde o chybu někoho druhého, kdo jim úspěch nepřeje. Oni samotní byli připravení a měli uspět. Další pokus musí vyjít.

Neúspěch nepřipadá v úvahu. Jinak by svět lhal, a svět jistě nelže. Musí to vyjít. Musí. MUSÍ. Neexistuje, že nevyjde.

Nedivte se, že tímto vlivem a mediálními masážemi přibývá děti s depresemi. Já osobně nepamatuji, že bych přímo já nebo někdo z mých vrstevníků měli v dětství a mládí skutečné deprese. Myslím tím opravdu skutečné. Že nám holka nedala, z toho jsme smutní byli, ale o depresi nešlo. Nebo druhá věc – nikdo nám neřekl, že to smutnění máme za depresi považovat.

Dneska je situace jiná a o svých stavech se dozvíte vše. Většinou to, že pokud se cítíte špatně, máte depresi. Stejná odpověď platí i na cokoli dalšího spojené s tím, když se necítíte jakkoliv dobře. Máte depresi, vezměte si proto prášek.

Na potenciální neúspěch mají však mladí do budoucna i jiné řešení. Pokud tato země dostatečně neocení jejich kvality, zcela jistě je ocení země jiná. Co byste taky od téhle země, zcela jistě stále prolezlé komunisty a nesvobodou, mohli očekávat jiného než pohrdání a staré struktury nejen v myšlení (to si budou myslet oni, ne já). Jiná země je jistě přijme s otevřenou náručí a bude za ně ráda – a tam také mladí zcela rozvinou svůj talent, ať už je na cokoliv.

Dál už je jenom světlá budoucnost a dny zalité sluncem a noci vášní.

V tom druhém dál už je zase jenom střední věk a realita.

(Opět čest výjimkám, které se tak nechovají nebo si to nemyslí.)

Lidé středního věku si na tuto zemi také nemohou stěžovat. Tedy mohou, ale nedělají to, protože vědí, že to není k ničemu. To je právě jejich svoboda, o níž už vědí své – tedy že mnohé mohou, ale nic to neznamená. Jenom ten pocit, že člověk může.

Člověk středního věku je ve většině počtu ten, který už ví, že se mu nesplní jeho sny z mládí, že nebude slavný a bohatý a že taky na něj nikdo venku s otevřenou náručí nečeká – a taky že do důchodu je daleko.

Střední věk má tu výhodu, že doopravdy příliš věcí neřešíte a žijete přítomným okamžikem, kdy nejbližší den je stále jen zítřek. Můžete plánovat, ale mnohdy víte, že vlna povinností a starostí mnohokrát v jednom balení vám opravdové plánování nikdy nedovolí.

Stěžovat si můžete a děláte to, ale v tomto případě nejde o stěžování pravé a účinné, ale spíše o terapii, která v mnohých případech opravdu funguje. Jde sice pořád o tlachání v rovině hospodských povídaček, ale nová doba právě jemu vtiskla důležitost rovnou náboženské zpovědi.

Ve středním věku můžete dokázat velké věci, ale smiřte se s tím, že dělání velkých věcí je o dřině, a to dřině, jakou jste si neuměli v mládí vůbec představit – a také je to o drzosti a drsnosti, kterou jste si jako mladí sice představit uměli, ale neuměli jste si představit, co se bude dít, kdybyste s nimi neuspěli a někdo vedle vás byl drzejší a drsnější o něco více. To by teprve dorazily deprese.

Kvůli tomu se právě mnozí střední do ničeho víc nepouštějí a žijí svůj život ze dne na den. Dělají si své terapie stěžováním bez výsledku, přičemž skrze své dovolené a svátky mají čas od času pocit, že žijí velké šťastné životy, v nichž vlastně není pro stěžování místo.

Není to nic proti ničemu, jelikož takový způsob života není pouze charakteristický pro naši českou kotlinu. Setkáte se s ním i v jiných zemích, přičemž se mění pouze hranice stěžování/nestěžování a důvody pro stížnosti. Co je důležité pro nás, nemusí být pro jiné, a naopak.

(A opět – čest výjimkám, potvrzujících pravidlo.)

Ve zkratce jsme si tedy ukázali, že na stěžování si v naší zemi není místo. Všichni jsme v každém věku spokojení. Už hlavně proto, že máme pro každý svůj současný věk plán pro spokojený život. Někomu se sice může jevit jako šílený, ale jak vidno z posledních desítek let, tento plán funguje. Což je taky možná důvod, proč si nikdo opravdu vlastně nestěžuje.

(Až na ty výjimky – a těm čest nevzdáme, ale my si na ně ještě posvítíme.)