Článek
Pořad s názvem „Chi Chi na gauči“ působí jako štika v jinak zatuchlém rybníce jednorázových Talk show pracujících pouze s jedinou dramaturgickou myšlenkou, a to pobavit lidi. Nový pořad uváděný první českou drag queen jde však o něco dále a spíše než zábavu vysvětluje divákům nelehkou cestu mnohých zábavných vystoupeních.
Jistě se shodneme, že jde o práci v dnešní době zajímavou a vystavěnou zcela v souladu s novými pravidly současné doby, v nichž odlišnost nesmí být jinými lidmi souzena a zavrhována, ale naopak má být přijata jako rovnocenná jiným.
Dramaturgie České televize by se však neměla zastavit v půli cesty a předkládat svým platícím divákům pouze části mnohočetných komunit. Může se zaměřit i na jiné části obyvatel, které jsou dle mého početnější než skupina zajímající se o převtělování se do druhého pohlaví. Třeba na občany závislé na drogách.
Drogově závislí jsou rovněž početná skupina obyvatel a jistě by skupina se mnou souhlasila, že televizní program o jejich zájmech a snaze je přiblížit obyčejným lidem se bude líbit. Divák by se nenudil už jenom z popudu, že během pořadu si hostitel a host společně uvaří dávku a následně si ji před kamerami aplikují do těla, a hlavně mysli. Výsledek této spolupráce jistě diváky pobaví a z této komunity jiným občanům poodhalí ledacos přínosného.
Zmínil jsem v úvodu, že pořad Chi Chi na gauči upozorňuje na možné performance (česky představení), která nejsou přímo pro diváky běžné, ale diváci by je měli i tak pochopit a nevnímat jako nic zvláštního. Takový přístup však musel vyvolat mezi diváky kontroverzi a následnou bouřlivou diskuzi. Ne každý divák pochopil, jak k mediálnímu poučení přistupovat a kam ho ve svém životě zařadit. Zdali do pomyslné kolonky s nadpisem „Oznamující“, či jiné s názvem „Přizpůsobit se“.
Zavádějící je ono zvláštní slovo „Performance“. Slovo se stalo nejen označením pro běžné představení čehokoli, ale i synonymem pro činnost, která je ve své podstatě neobvyklá, mnohými těžko pochopitelná, či až skandální. Nelze nevzpomenout na performanci umělkyně a pedagožky Kateřiny Olivové, která se nahá za zvuků techna „rochnila“ v bahně, přičemž chtěla poukázat na spojení tradice upalování čarodějnic a možnosti rozsévání nového života. (?)
Tento umělecký výstup se však nesetkal s větším pochopením a ani hromadného skandování se žádostí o opakování. Možná však tato skutečnost svědčí o neinformovanosti širokého okolí, co že je umění, a proto opět plusové body pro Českou televizi, která se široké okolí informovat snaží.
Nicméně je zřejmé, že Českou televizi nečeká lehké období. Kolem nás je mnoho skupin, jež bude dobré veřejnosti představit a dovysvětlit široké veřejnosti jejich umělecké motivy. Osobně bych se přimluvil za Pepíka z Vysočan, který svými performancemi baví své okolí již po několik let. Ke svému vystoupení moc nepotřebuje. Pouze sám sebe, dlouhý kabát a náhodné publikum v parku.
Osvěta je v tomto případě na místě, neboť někteří náhodní diváci jej častují nespisovnými osloveními nemající daleko k nadávkám přisprostlého charakteru. Proto je dramaturgie České televize tolik důležitá. Díky pořadům nového typu si uvědomíme, že co jsme dříve považovali slabosti zakomplexovaných charakterů je dnes předností velkých osobností uvědomující si svou sílu a statečnost.
Uvědomují si ji stále, i když jim třeba někdo nadává do úchylů. A proč nadává? Protože nesleduje Českou televizi. Tam se totiž všichni mají rádi, nehledě na sebe sama.
Zdroje:
