Článek
Začátkem léta, po několika deštivých dnech, jsme jeli v pátek na víkend orazit do Ulánbátaru. Po několika kilometrech se před námi na horizontu otevřelo údolí. Celé bílé. Z dálky vypadalo, jako by v červnu napadl čerstvý sníh.
Kousek jsme popojeli, zastavili a strnuli v úžasu.
Byly to miliony bílých protěží.
Celé údolí jimi bylo poseté, kam až oko dohlédlo. U nás v Alpách by kolem každého kvítku stál ochranář, dva policajti a pokladní s bločkem. Tady po nich běhali koně a nikdo z toho nedělal mezinárodní incident.
Někdo podotkl, že protěže se dávají do polštářů pro dobrý spánek. Tak jsem si jich asi dvacet natrhal a nacpal do malého polštářku, který mám dodnes.
Tehdy se prý v Alpách platila pokuta dvě stě marek za utržení jedné protěže. Mám tedy doma polštářek bratru za sto tisíc.
Spí se na něm nádherně. Člověku se zdá, jak před ním utíká horská stráž.
A teď fakt nekecám.
Další údolí bylo zase bílé. Tentokrát však nebylo plné květin, ale žampionů. Rostly tam tisíce, možná miliony. Za hodinu jsme měli plné tašky, batohy, kastroly, kýble a všechny možné volné nádoby. Kdyby měl někdo čistou přilbu, nacpali bychom je i do ní.
Celý další týden jsme pak labužili žampiony na všechny možné způsoby. Žampiony smažené, dušené, vařené, s masem, bez masa, na cibulce, s vejci, v polévce i skoro v čaji.
Ke konci týdne už jsme se báli otevřít skříň, aby na nás nevypadl žampion.
Bohužel se to už nikdy neopakovalo. Příroda nám jednou otevřela svůj velkoobchod a pak zase stáhla roletu.
Kořalka
Mongoli kořalku pít neuměli.
Tedy pili ji rádi, ale neuměli poznat chvíli, kdy už člověk nemá pokračovat. Opili se rychle do němoty a potom byli strašně silní, nesmrtelní a chytří. Každý druhý byl náhle potomek Čingischána a každý třetí byl připravený mu to velitelské místo převzít.
Mongolská vláda tento problém vyřešila po svém. Vodka se v obchodě prodávala třeba jen v pátek od devíti ráno do dvou odpoledne. A člověk na ni navíc musel mít takzvaný bičik.
Bičik uděloval vedoucí pracovník zaměstnanci za dobrou týdenní práci.
Jeden bičik - jeden půllitr vodky.
Deset bičiků – stůl a židle.
Padesát bičiků – televize.
Sto bičiků – pračka nebo lednička.
Tisíc bičiků – auto.
Což už byl poněkud problém.
Nejen našetřit tisíc bičiků, ale hlavně najít obchod, ve kterém by nějaké auto skutečně měli. Člověk mohl být vzorný pracovník dvacet let, mít naspořeno na dvě auta, ale stále chodil pěšky, protože obchod s automobily existoval patrně jen v nějakém vládním šanonu.
Auto se tak většinou dalo koupit pouze od Rusů nebo jiných zahraničních pracovníků.
Někteří Mongoli ve stepi měli motorky. Jiní si z několika nesourodých značek svařili vlastní automobil. Viděl jsem například kastli ze Škody 1000 MB navařenou na podvozku z gazíku.
Vypadalo to, jako kdyby se embéčko spářilo s obrněným transportérem.
A fungovalo to.
Poznávací značky většinou nepotřebovali. Nejbližší policajt byl pět set kilometrů daleko, takže než by přijel zkontrolovat technický stav, auto by se samo rozpadlo, opravilo a třikrát změnilo majitele.
Jenže pět set kilometrů daleko nebyl pouze policajt. Často tam byl i nejbližší doktor. Na koni to znamenalo několik dnů cesty.
Dětská úmrtnost tam proto bývala vysoká. Říkalo se, že přežijí jen ti nejsilnější. Navíc Mongoli věřili ve zlé duchy a bohy, kteří mohou malé děti zabíjet.
Velice mě proto překvapilo, že všechny malé děti do čtyř let vypadaly jako holčičky. Měly copánky, šatičky a nikde ani jeden kluk.
Mongoli to však vymysleli chytře.
Zlé síly měly dítě považovat za děvče a nechat ho na pokoji. Když pak měla taková „holčička“ čtvrté narozeniny, ostříhali ji, převlékli do chlapeckého oblečení – a ejhle, najednou byli ve stepi i kluci.
Taková mongolská změna pohlaví bez komise, dotazníku a televizní debaty.
Hygiena ve stepi
Běžná hygiena byla pro stepní Mongoly poněkud vzdálený pojem. Nejbližší artéská studna mohla být padesát kilometrů daleko a pršelo jen několik dnů v roce.
Vlhkost vzduchu však byla velmi nízká. Takové sucho nám Středoevropanům dělalo první týdny značné problémy. Nos jsme měli vyschlý tak, že bolel při každém nadechnutí. Člověk ráno vysmrkal kus Sahary a mohl jít do práce.
Pak si tělo zvyklo.
A právě sucho pomáhalo místním i s hygienou. Ženy často nenosily spodní prádlo, pouze dél – zdobený plátěný kabát sahající až k zemi, stažený v pase kusem látky nebo provázkem.
Větrání bylo zajištěno.
Také další lidské potřeby se v něm vykonávaly poměrně snadno. Stačilo si přičupnout, správně odhadnout směr větru a příroda si už poradila sama.
Ostatní špína v tom suchu po čase popraskala a odpadla.
Ekologické čištění bez vody, mýdla a faktury.
Návštěva v jurtě
Několikrát jsem navštívil Mongoly přímo v jurtě. V duchu jsem se pokaždé modlil, aby mi nenabídli koňské oko a následně přespání s některou z přítomných žen – manželkou nebo dcerou.
Nabídku hlavy rodiny totiž nebylo radno odmítnout. Považovalo by se to za těžkou urážku.
Člověk tak seděl v jurtě, usmíval se, pil kumys a přemýšlel, zda je větší hrdinství sníst koňské oko, nebo vysvětlit hostiteli, že dnes opravdu potřebuje spát sám.
Naštěstí jsem musel pouze několikrát vypít šest misek kumysu, tedy zkvašeného kobylího mléka.
Kumys sám o sobě nebyl nejhorší. Horší byla vrstva chlupů plovoucích na hladině.
Hospodyně jej totiž uchovávaly v hovězí kůži obrácené chlupy dovnitř. Pít se tedy muselo přes zuby. Ty fungovaly jako cedník. Zachycené chlupy se pak nenápadně vyplivovaly bokem.
Po šesté misce už člověku bylo jedno, jestli pije mléko, kobylu, nebo celý kožedělný závod.
Do naší jídelny často chodil i mongolský ředitel základny se svými třemi náměstky. Byli to studovaní inženýři, kteří získali vzdělání někde v Evropě, ale jejich domácí zvyky jim zůstaly.
U jídla krkali, mlaskali a vydávali další zvuky, které by u nás znamenaly, že host potřebuje lékaře nebo vyvést z restaurace.
Pro ně to však údajně byla pochvala kuchařovi.
Mně to bohužel nijak nelichotilo.
Když vám čtyři inženýři u oběda současně krkají, mlaskají a funí, nepřipadáte si jako skvělý kuchař. Připadáte si spíš jako ošetřovatel při krmení tuleňů.
Mongolská děvčata
Mongolská děvčata byla daleko kulturnější a často i vzdělanější než jejich mužské protějšky.
A také vděčnější.
Přišla na kávu, na kus salámu, sýra nebo na obyčejné posezení. V jurtách na předměstí Ulánu neměly sprchy, a tak se při návštěvě někdy rovnou vykoupaly.
Na vlasy použily ve své skromnosti i náš Jar.
Po umytí měly vlasy čisté, lesklé a odmaštěné. Kdyby si je opláchly horkou vodou s talířem, nebylo by poznat, co je co.
Na oplátku nám nabízely jakési bílé bonbóny. Byly to sušené kuličky z kozího tvarohu.
Pár jsem jich zkusil.
Nic moc.
Tedy ty kuličky myslím.
Jedna moje přítelkyně, Naran Tuja, uměla sedm světových jazyků. Hrála na kytaru, krásně zpívala čistou angličtinou a dokonce luštila české křížovky. Jen občas se mě zeptala na nějaké záludné české slovo.
Někdy jsem nevěděl ani já.
Člověk musel odjet až do Mongolska, aby zjistil, že neumí pořádně česky.
Dále toto téma raději příliš rozepisovat nebudu. Čtou to určitě i moje děti a některé vzpomínky je lepší nechat pod tenkou vrstvou mongolského prachu.
Pedro - tvrdá měna
Pro nás Čechy bylo v Mongolsku docela levně.
Místním platidlem byl tugrik. Jeden tugrik představoval přibližně dvě československé koruny. My jsme však ceny stejně přepočítávali přes žvýkačky Pedro a cigaretové papírky.
To byla skutečná tvrdá měna.
A zároveň výborný úplatek pro prodavačku v ruském magazínu.
Za dvě Pedra mi usekla přesně ten kus z půlky prasete na pultě, který jsem chtěl. Ostatní bezžvýkačkoví zákazníci pak museli na schodech handlovat kus rypáku s uchem za kousek kýty, protože prodavačka prase sekala postupně tak, jak jí přišlo pod sekeru.
Socialistický výběr masa.
Nejdřív dostaneš, co ti useknou, a teprve potom zjistíš, co budeš vařit.
Jedno Pedro mělo hodnotu zhruba jednoho tugriku. Jedny cigaretové papírky asi tři tugriky.
Kilogram jakékoli ryby stál jeden tugrik, pouze losos tři. Dvacetikilová zmrzlá kostka vepřových jater stála dvacet tugriků. A dvacetikilová zmrzlá kostka hovězích svíčkových stála rovněž dvacet tugriků.
Jen bylo potřeba vědět, kam si pro ni zajet a komu dát Pedra.
To se mi pak vařilo.
Člověk měl svíčkové tolik, že by s ní mohl obložit jurtu.
V normálním mongolském obchodě však měli jen regál nudlí, regál mouky, regál oleje a několik vozíků s uzenými kozími hlavami.
Za pultem ležely nějaké sušenky, unda – tedy limonáda, rozlévaný kumys a desetikilová kostka másla. Z té musela prodavačka nejprve odehnat hejno much a teprve potom mi ukrojila půl kila.
Mouchy odlétly jen nerady. Zřejmě tam byly zaměstnané jako kontrola kvality.
Jednou jsem se prodavaček zeptal, jestli nemají nějaké bonbóny pro děti.
Prodavačky se začaly červenat, zakrývaly si ústa a cudně zalézaly pod pult.
Nechápal jsem proč.
Až později mi někdo vysvětlil, že „bonbo“ znamená v mongolštině pánské přirození.
Takže jsem vešel do obchodu plného kozích hlav, much a másla a zcela vážně se zeptal, zda nemají nějaké pánské přirození pro děti.
Od té doby jsem raději kupoval jen sušenky.
V Mongolsku totiž člověk nikdy nevěděl, zda si objednává cukrovinku, nebo zakládá mezinárodní skandál.
Ale o tom zase někdy příště.
