1809-1815: Napoleonova Mladá Garda

Termín Mladá Garda v souvislosti s armádou je všeobecně tak málo známý, že i tetka wikipedie nabízí jen zcela jiné významy: ukrajinskou odbojovou organizaci v roce 1942, stejnojmennou sovětskou knihu, film a operu a nakonec časopis Komunistického svazu mládeže v Československu. Všechna tato pojmenování ale mají původ v Napoleonově armádě.

Císařská garda měla své předchůdce v Gardě direktoria a v Konzulské gardě. Gardové jednotky byly původně složeny ze zkušených a loajálních veteránů s nejméně dvaceti lety služby. Příslušnost jednotek k Císařské gardě se v čase různila. K základním pěším jednotkám, pluku gardových granátníků a gardových myslivců, přibyly druhé pluky granátníků i myslivců, a časem i jednotky další. Kromě pěchoty byly součástí gardy i pluky jezdecké, dělostřelecké nebo gardoví námořníci (nefungovali ovšem na moři, ale při překračování řek a přepravě čluny). Například některé zkušené jezdecké pluky součástí gardy byly, jiné ne. K celkovému zmatku přispívají časté změny v přiřazení a organizaci jednotlivých jednotek.

Ke konci roku 1808 se Napoleonova Grande Armee vrátila ze Španělska. Císař byl ve spořivé náladě, alepřesto potřeboval nějaký způsob, jak by armádu pro odvedence zatraktivnil, protože problémy ve Španělsku neustávaly a válka s Rakouskem byla očividně na spadnutí. Napoleonova ekonomická úsporná opatření roku 1808 přinesla rozpuštění „extrémně drahých“ druhých pluků Grenadiers a Chasseurs-á-Pied de la Garde (tedy granátníků a myslivců)a zrození Mladé Gardy. Rozdělení gardy na Starou, Mladou a později Střední je ovšem pozdějšího data a dlouho bylo vlastně neoficiální.

Z tohoto titulu byl 16. ledna následujícího roku, tedy 1809, kádr 2eme Grenadiers transformován do nově vznikajícího pluku Grenadier-Conscrits, který byl záhy přejmenován na Tirailleur-Grenadiers. Mužstvo tvořili nejlepší odvedenci toho roku. Pluk byl přiřazen ke Grenadiers-á-Pied a byl vystrojen jako lehká pěchota. Tento nový pluk byl tvořen dvěma prapory po šesti rotách, v každé z nichž bylo po dvě stě mužích a velel mu major, jenž měl pod sebou dva Chef-de-Bataillon. Každé z rot velel kapitán – všichni tito důstojníci přišli z 2eme Grenadier-á-Pied a byl jim ponechán status příslušníků Staré Gardy, uniformy i plat. Podporučíci přišli z válečné školy v Saint-Cyru.

Na jaře 1809 byl Napoleon ještě stále ve spořivé náladě. To, že pluk stál nakonec o půl milionu franků méně, než běžný pluk řadové pěchoty, vedlo ke konečnému potvrzení tyto nové pluky budovat. Proto 29. března Napoleon přikázal zformovat dva další pluky, první z nichž měl nést název Grenadiers-Conscrits, druhý Tirailleur-Chasseur. Brzy nato, 31. března, vznikl druhý pluk Grenadiers-Conscrits a dva pluky Chasseurs-Conscrits. Další dva pluky byly zformovány 25. dubna. Jednalo se o 2. pluk Tirailleur-Grenadiers a 2.pluk Tirailleur-Chasseurs.

Tyto pluky byly zformovány spěšně kvůli válce s Rakouskem, ale nehledě na tento spěch se jí nestihly zúčastnit. Byly vedeny majorem a složeny ze dvou praporů, každého po šesti (později po čtyřech) rotách po 200 mužích. Stav každého z pluků byl tedy celkem 1600 vojáků. Polovina vojáků se měla rekrutovat z odvedenců gardy, druhá polovina pak z odvedenců záloh pro rok 1810. Majoři a velitelé praporů měli pocházet z důstojnického sboru Grenadierů nebo Chasseurů Staré gardy, velitelé rot – kapitáni – pak z pluku Fusiliers. To byl další z relativně nových pluků gardy, později tvořící gardu Střední. Všem byl ponechán původní, tedy vyšší status, uniformy a plat.

Podporučíci přišli opět z vojenské akademie v Saint-Cyru (dva na rotu). U každého praporu jeden z nich plnil funkci adjutanta. Z dokumentů vyplývá, že u těchto pluků nebyli žádní poručíci, ale jak bylo uvedeno výše, jen dva podporučíci v každé rotě. Z nich měl být po dvou letech služby a po účasti na tažení vybrán pro post poručíka ten lepší. Gardové pluky Fusilier-Grenadiers a Chasseurs měly dodat poddůstojníky a desátníky: seržant-majora, čtyři seržanty, jednoho furýra a osmdesátníků na jednu rotu, a navíc dva poddůstojníky-adjutanty pro velitelství praporu. Celkem přešlo z pluku Fusilier-Grenadiers 450 mužů. Rekruti přišli z řadových odvedenců roku 1809 a zálohy odvedenců 1810 a po dvou letech služby se mohli ucházet o službu u pluku Fusiliers (tedy u Střední gardy); po dalších čtyřech letech mohli postoupit k plukům Grenadiers a Chasseurs-á-Pied, tedy do gardy Staré. Pluk Fusiliers dodal rovněž důstojníky pro štáb pluku, pro funkce Capitaine-Adjutant-Major, Officier Payeur a Lieutnent-Adjutant-Major.

Třebaže výnosy, přikazující založení pluků Conscrits-Chasseurs byly vydány 29., resp. 31. března, tyto pluky vznikly až 21. dubna. Kádr těchto odvedeneckých pluků, především vyšší důstojníci, kteří přišli z druhých pluků Grenadiers a Chasseurs-á-Pied, nebyl nijak nadšen z toho, že je součástí „odvedenecké“ jednotky. Vozy jednoho z pluků tak byly označeny „Garde Imperiale, Regiment des Grenadiers“ hrdými písmeny o výšce dvou stop, pod nimiž se téměř ztrácela miniaturní písmena „CTS“, zkratka pro Conscrits – odvedenci. To bylo zdrojem náramné legrace pro zbytek armády, především pro další pluky gardy, které tento pluk přezdívaly „CTS“. Pluk z toho nebyl nijak potěšen a výsledkem bylo několik soubojů.

Grenadiers a Chasseurs-Conscrits nebyli zformováni včas, aby se mohli zúčastnit bitev u Wagramu a Aspern-Eslingu. Na nový rok 1810 byly tyto pluky poslány do Španělska. Předtím, než se do Španělska vydaly, bylo jejich mužstvo vycvičeno ve velmi moderním duchu, který se snažil vysvětlovat vztah Španělů k záležitostem, jako je náboženství nebo ženy. Zvláštní péče byla věnována tomu, vysvětlit to mužům z Holandska, Itálie nebo Německa. Poddůstojnický sbor stále ještě nelibě nesl, že byl zařazen do „odvedenecké“ jednotky a ne vždy dával mužstvu ten správný příklad. Služební kniha pluku dokladuje, že poddůstojníci byli trestáni téměř stejně často, jako mužstvo.

Podplukovník, velící nově zřízenému pluku 2eme Regiment des Chasseurs-Conscrit, Pierre-Francois Vrigny, hlídal podvodné a kořistnické kšeftíky svých poddůstojníků bystrým okem. Jeden furýr, čerstvě přeřazený z 2eme Chasseurs-á-Pied byl přistižen, že vydává své rotě jenom část její dávky masa. Rychle se z něj stal opět vojín a byl donucen tábořit osm dní venku za kasárnami. Jeho nadřízený, čerstvý podporučík, absolvent Saint-Cyru, který měl příděly kontrolovat, byl potrestán čtyřmi dny vězení na strážnici a musel zaplatit za maso, které jeho rota nedostala.

Než Mladá Garda vyrazila v říjnu 1809 do Španělska, zřídil Napoleon tři baterie Artilerie-Conscrit. Každá z nich měla čestšestiliberních děl a jako celek spadaly pod Gardové dělostřelectvo. Baterie č. 7 byla přidělena k plukům Grenadiers a Chasseur Conscrits, č. 8 k Tirailleur Grenadiers a Chasseurs a č. 9 k Fusilier Grenadiers a Chasseurs. Každý pluk tak měl tři děla. Tím, že k těmto novým jednotkám přidělil plukovní dělostřelectvo, se Napoleon snažil jednak zvýšit jejich efektivitu v poli, jednak podpořit morálku většinou nezkušených odvedenců, kteří tyto jednotky tvořili. Tento systém plukovního a praporního dělostřelectva skončil po dubnu 1813, kdy se baterie navrátily do lůna Artillerie de la Garde a byly označeny jako Mladá Garda.

Mladá Garda se zásadně rozrostla v roce1811. Nejprve byly rozkazem ze dne 30. prosince 1810 zkráceny názvy pluků Tirailleur-Grenadiers na Tirailleurs a Tirailleur-Chasseurs na Voltigeurs. 10. února 1811 se pluky Conscrits změnily na 3. a 4. pluky Tirailleurs a Voltigeurs. Každý sbor se dále rozrostl 11. března o páté pluky, a 28.srpna v Bruselu o pluky šesté. Kádry (důstojníci a poddůstojníci) těchto jednotek pocházely dílem z řadových pluků, dílem z Fontainebleau a dílem z Vélites de Turin. 7. pluk Tirailleurs byl zformován 17. ledna 1813 z pluku Pupilles. Z Gardes National de la Garde se stal 7. pluk Voltigeurs. Pluky č. 8 vznikly 28 března, následovány 9., 10., 11., 12. a 13. pluky 6. dubna 1813. Kádr i mužstvo 14., 15. a 16. pluků Tirailleurs a Voltigeurs, vzniklých dne 11. ledna 1814, tvořili příslušníci Španělské Královské Gardy. 17. a 18. pluk Voltigeurs byl zformován 21. ledna 1814.

Pluky Tirailleurs a Voltigeurs tvořily spolu s pluky Flankers většinu francouzské pěchoty v taženích let 1813-14 a nesly na svých bedrech tíhu většiny bojů. Tyto později zformované pluky byly vystrojeny a organizovány císařským rozkazem z 8. dubna 1813, který stanovil, že pluky mají být organizovány a vystrojeny jako běžný řadový pluk, ale mají status Mladé Gardy. Tím, že založil velké množství jednotek Mladé Gardy a zařazoval do nich rekruty přímo od odvodu s minimálními požadavky na jejich kvality, se Napoleon snažil minimalizovat problémy s dezercí. Uvědomil si, že když nováčkům dá nálepku gardy a dá jim na vědomí všeobecně známé definice toho, kým příslušník gardy je a jak se příslušník gardy chová, mohl by tyto potencionálně neposlušné rekruty udržet v řadách armády. Napoleonova zoufalá potřeba vojáků během roku 1814 ho dovedla až k prostituování prestiže a elitního statutu gardy prostě proto, aby dostal do armády kohokoli, kdo byl schopen unést pušku.

Tirailleurs de la Garde Imperiale: 1809 - 1815 – Velení

Pro velení novým plukům, přiřazeným ke Grenadiers a Chasseurs-á-pied vybral Napoleon osvědčené důstojníky z gardy. Tyto nové jednotky potřebovaly zvlášť vybrané důstojníky z řad veteránů, kteří budou schopni vycvičit a vést rekruty. Baron Longchamp, major 2éme Grenadiers byl jmenován podplukovníkem 1er Tirailleurs, Flammand 2éme Tirailleurs, Simon Robert měl tuto funkci u 3éme Regiment a Darquier u 4éme. Baron Francois Isador Darquier (1770-1812) byl jmenován majorem 2éme Grenadiers-Conscrits 5. dubna 1809, majorem 1er Grenadier-Conscrits (později 3éme Tirailleurs) 30. dubna 1810. Důstojníkem Čestné Legie se stal 14. března 1809 a Baronem Císařství 15. března 1810.

Důstojníci rot přišli rovněž z gardy. Major Jean-Nicholas-Louis Carre (1770-1845) započal svojí kariéru jako poručík v 1. rotě, 1er Bataillon des Grenadiers-á-Pied de la Garde des Consuls v roce 1800, v dubnu 1809 se stal velitelem praporu, Chef de Bataillon, pluku 1er Grenadiers-Conscrit. 18. září 1811 byl jmenován majorem pluku 6éme Tirailleurs a 1. března 1813 podplukovníkem 4éme Tirailleurs. Téhož roku, dne 16. srpna obdržel titul barona a 28. listopadu byl jmenován Komandérem řádu Čestné Legie. 21. června 1814 se stal plukovníkem 21. řadového pluku.

Je faktem, že plukům Tirailleurs a Conscrits veleli důstojníci, kteří se později stali významnými generály. První Colonel-Major pluku 1er Chasseurs-Conscrit nepřišel k pluku z gardy, ale z řadové pěchoty – Mouton Duvernet byl velitelem 63. řadového pluku. Dalším významným důstojníkem, který sloužil u Mladé Gardy, byl Pierre-Jacques-Ettiene Cambronne, který se mimo jiné proslavil samozřejmě svým údajným citátem „merde“, který měl pronést v závěru bitvy u Waterloo v odpověď na nabídky kapitulace pluků Staré Gardy.

Tirailleurs de la Garde Imperiale: 1809 - 1815 - Úloha Mladé gardy

Napoleon nikdy plně neobjasnil důvody, které ho vedly k vytvoření Mladé gardy, ale byly v zásadě tři. Především byla Mladá Garda zdrojem vycvičených kádrů pro další gardové jednotky a ostatně i pro celou armádu. V dubnu 1811 si Napoleon uvědomil, že v 1er Regiment de Voltigeurs a 1er Regiment de Tirailleurs mu zahálí zkušené mužstvo a důstojníci, kteří by mohli být lépe využiti, kdyby z nich byl zformován druhý myslivecký pluk. Výnos ze dne 18.května 1811 přikazoval reaktivaci již dříve existujících pluků 2e Regiment de Grenadiers-á-Pied a 2e regiment de Chasseurs-á-Pied de la Garde, které byly zformovány s využitím lidských zdrojů z pluků 1er Tirailleur a 1er Voltigeur. Řady Mladé Gardy pak byly doplněny odvedenci, důstojníci přišli z řadových pluků.

Napoleon osobně odhadoval, že tento systém by mu mohl poskytnout dostatek kádrů, sloužících v gardě, které by zformovaly armádu o 100 praporech. Odhadoval, že by mu pluky Fusiliers a Tirailleurs mohly poskytnout 3000 seržantů, pluky Tirailleurs a Conscrits dále 6000 desátníků, z veteránů Staré Gardy by vzešlo 600 poručíků a 600 nových podporučíků by poskytly různé školy. Aby tento záměr mohl být realizován, měl napříště každý z pluků Tirailleur a Voltigeur mít rotu Coporal-Tirailleur, resp. Coporal-Voltigeur, které procházely školením v Bataillon d’Instruction de la Garde ve Fontainebleau, kde se učily vojenské teorii i praxi.
Významné rozšíření gardy a pohyb personálu mezi jednotlivými pluky vyústil v to, že nově zformované jednotky měly jisté procento veteránů, kteří tvořily jakýsi rámec či kostru armády, tvořené jinak především odvedenci. Zároveň to ale také vyústilo v nedostatky, v to, že rozpočet gardy byl přetížen a že vznikl „labyrint, ve kterém žádný inspektor nebyl schopen najít nit“. Pokud jste se tedy ve výčtu jednotlivých pluků a jejich příslušnosti k různým částem gardy dávno ztratili, je to v pořádku, bylo tomu tak odjakživa. Zároveň se ale Mladá Garda stala v posledních letech císařství hlavní ozbrojenou silou Francie a jak bylo zmíněno výše, byla též způsobem, jak potírat dezerce, které byly v celé armádě časté.

Tirailleurs de la Garde Imperiale: 1809 - 1815 - Bitvy a tažení

Dne 8.února 1809 byli k 1. pluku Tirailleurs přiděleni důstojníci a mužstvo. Před císařem poprvé defilovali v neděli 19. března. 1. května byl pluk přiřazen do Roguetovy brigády, v jejíž sestavě byl součástí Curialovy divize. Po porážce generála Hillera 3. května v Ebersbergu byla divize, sestávající z Tirailleurů, Fusilierů a Polských Švališérů (jízdních kopiníků)přesunuta do Amstettenu a do tábora na řece Ips. Odsud postupovala s podporou osmi kanónů a 300 polských švališérů do Neumarktu. 10. května byla Curialova divize o síle 5000 mužů nasazena u Vídně. Večer se utábořila v Hetzendorfu, jižně od zámeckého parku. Jako odměnu za jejich výkon rozkázal císař, že Tirailleuři mají do budoucna právo nosit šavli elitních vojáků.

Pluky Tirailleurs byly rovněž nasazeny u Aspern-Esslingu, kde vytlačily Rakušany z Gross-Aspern. Rota kapitána Cicerona byla donucena k ústupu ze svých pozic na hřbitově. Ciceron byl zraněn a on a jeho zadní voj, kryjící ústup, se muselivzdát. Po bitvě u Aspern-Essling byli Tirailleurs ubytováni v Himbergu, kde absolvovali 7. června přehlídku. Velení pluku, spolu s podplukovníkem Flammandem z pluku 2eme Tirailleur-Grenadier a Deshayesem z 2eme Tirailleur-Chasseur, bylo vysláno do Paříže se 17 ukořistěnými nepřátelskými prapory. Major Veuz, zraněný u Aspern-Essling, byl přidělen k Tirailleurům. Po nasazení u Wagramu tvořil pluk 1er Tirailleur-Grenadier část 2. brigády Curialovy divize pod velením generála Rougeta a byl ubytován v Enzersdorfu. O Císařových narozeninách, 15. srpna, bylo desátníkům a poddůstojníkům Mladé gardy povoleno nosit epolety a označení granátníků. Na téže přehlídce byl kapitán Ciceron za zásluhy v boji o Aspern-Essling vyznamenán Zlatou hvězdou Čestné legie.
23. prosince byl 1., 2., 3. a 4. pluku Tirailleurs vydán rozkaz k pochodu do Španělska . Měly se tam přesunout kompletně i s týlovými složkami a chirurgy a měly být připraveny k pochodu do 15. ledna 1810. Organizačně měly tvořit část Rougetovy divize. 1. pluk byl 3. prosince přestrojen, aby se mohl zúčastnit oslav, provázejících páté výročí korunovace císaře.
Ve Španělsku byli Tirailleuři pod Rougetovým velením v jedné brigádě s Polskými švališery. Vojáci Mladé gardy byli ubytováni v Burgosu a operovali proti místním guerilám v sérii protipartyzánských operací. Tirailleur Mignolet si zapsal: „Jsme obklopeni 4000 lupiči, s kterými musíme každodenně bojovat, a situace se nezlepšuje, ale naopak zhoršuje. Jejich bandy rostou rok od roku, protože vypalujeme jejich města a vesnice“.
Collete z 2e Chasseurs-Conscrits si zapsal, že veškeré peníze, které vojáci obdrželi, záhy utratili za alkohol. Desátník Franconin napsal: „Běhali jsme po horách skoro dva měsíce, vyráželi jsme brzy ráno a spali na konci našeho bezvýsledného denního lovu v jakékoli vesnici, na kterou jsme padli. Partyzány jsme viděli několikrát. Dvě z našich mobilních kolon padly na úbočí na jednu z největších band a dali jim řádně do těla – pobili těch chlapů přes osm set“.

Tirailleurům ve Španělsku chybělo všechno, počínaje chlebem, přes náboje, kameny do pušek až po peníze. Aby jim trochu ulehčil těžký osud, věnoval každému z nich císař prémii 120 franků. Během září 1810 byl 1er Regiment zreorganizován a přestrojen, ze Staré Gardy a z pluků Vélites přišli noví důstojníci. Velitelem se stal baron Longchamp, jeho zástupcem Chef-de-Batailon Poret de Morvan. Poddůstojnický sbor byl doplněn částečně z řadových pluků (adepti za sebou museli mít nejméně 5 let služby), zbytek přišel ze záloh ve Fontainebleau.
Na jaře 1812 byl 1er Regiment stažen ze Španělska, aby se stal součástí Lanabéreho brigády, která tvořila polovinu Rougetovy druhé divize Grande Armée. Rougetova divize byla nejlepší v armádě. Její muži byli ve věku 25-30 let a byli na vrcholu fyzických sil, na rozdíl od většiny příslušníků Staré gardy. Měli za sebou rovněž zkušenosti ze Španělska, na rozdíl od většiny Mladé Gardy. 3er Regiment des Tirailleurs a 4er Regiment des Voltigeurs absolvovaly během 23 dní pozoruhodný pěší pochod o délce 468 mil. Během celé této cesty z Burgosu do Vilniusu odpadlo z obou pluků pouhých 63 mužů. Víceméně nenasazen u Borodina dosáhl 1er Regiment Moskvy v dobrém stavu. Rougetova divize ztratila skoro 200 mužů díky nemocem, zranění nebo dezercím. Téměř 50 % stavu divize (dva důstojníci a 1251 mužů) bylo nemocných, nebo se nacházelo v zázemí. Brigáda měla ve zbrani 67 důstojníků a 1382 mužů.
Garda byla spolu se zbytkem armády během zpátečního pochodu z Moskvy téměř zničena. Následná obnova probíhala zformováním nových jednotek z odvedenců, ke kterým byl přiřazen kádr z jednotek původních, ale problémy s dezercemi a kvalitou odvedenců stále narůstaly. 1er Tirailleurs, 1er Voltigeurs a 3er Grenadiers bojovaly u Krasného, kde ztratily 760 mužů. Pluk 1er Tirailleurs ztratil šest důstojníků. Ke Štědrému dni 1812 byla Mladá garda téměř úplně zničena, Rougetově divizi zbylo jen nějakých 1800 mužů.
15. března 1813 byl 1er Tirailleur podřízen velení maršála Mortiera v Paříži a 5. dubna byl spolu s 1er Voltigeur přesunut do Frankfurtu, kde utvořily součást 3. brigády pod velením generála Tindala.

Pluk byl doplněn muži z National Garde de la Garde Imperiale, kteří byli ve věku 18-25 let a měli minimální výšku pětstop a šestpalců. Byli zorganizováni do dvou praporů po čtyřech rotách. U každé roty měl být kapitán, dva podporučíci, jeden seržant-major, čtyři seržanti, jeden furýr, osm desátníků, dva bubeníci a pištec. Plukovní štáb sestával z podplukovníka, dvou Chef-de-Bataillon, chirurga v hodnosti Capitaine-Surgeon-Major a jeho asistenta, čtyř pobočníků-poddůstojníků, bubeníka v hodnosti desátníka a zbrojíře.

1er Regiment vyrazil z Frankfurtu 9. dubna do Coburgu, Meiningenu a Eisenachu. 10. dubna byl zařazen do Tindalovy 3. brigády 1. divize pod velením generála Dumoustiera. Divize Mladé gardy spolu s gardovým jezdectvem podporovala Neyův 3.sbor. Mezi 10. lednem a dubnem 1813 byly zformovány Tirailleurské pluky č.7, 8, 9, 10, 11 a 12. Pluky č.4, 5, 8, 10, 11 a 12 byly k 1. květnu schopny opustit Paříž a utvořit 4. divizi Mladé gardy pod velením generálů Frianta, Michela a Boyera de Rebeval. Brigáda byla nasazena v Drážďanech.
V roce 1813 se Garda transformovala z role taktické zálohy do role hlavní bojové formace. Už to nebyla elita veteránů a představovala téměř třetinu síly celé armády. V jejích řadách se nacházelo 47 269 mužů ve zbrani, v lednu 1814 tento počet dokonce vzrostl na teoretických 102 706 mužů.

V letech 1813-14 byla garda nasazena u Lützenu, Bautzenu, Lipska, Brienne, La Rothiere, Champaubertu, Montmireilu, St.Thierry, Vauchamps, Montereau, Laonu, Arcis-sur-Aube, Fere-Champenoise, Courtai, Craonne, St. Dizier a Paříže. V roce 1814 už řadová armáda nebyla základní ozbrojenou složkou Francie. Tato role přešla na Císařskou Gardu.
Na počátku tažení let 1813-14 se Mladá Garda vyznamenala. V Drážďanech zaútočil 1er Tirailleur na šestpruských praporů a po bitvě byli jeho příslušníci vyznamenáni 100 řády Čestné Legie. Na přehlídce 30. srpna smekl císař před Mladou Gardou klobouk a řekl: „Tady jsou mí stateční 1er Tirailleurs, vyberte z jejich řad sto mužů, kterým udělím kříže Čestné Legie“. Za zásluhy v boji byl povýšen velitel praporu Masson a byl jmenován plukovníkem 3er Tirailleurs.

1. října 1813 byl 1er Tirailleur zařazen do 2. divize gardy, které velel generál Barrois. U Lipska ztratila Mladá garda 120 důstojníků. Po této bitvě byl 1er Tirailleur umístěn v Lindenau, aby střežil pozice mezi městem a silnicí na Halle. 6. listopadu hlásil major Deblais, že ačkoli 1er byl v červnu plukem na plných stavech, momentálně má ve svých řadách méně než 300 pěšáků. Celá 2. divize sestávala přibližně jen ze 3500 Tirailleurů. 15. prosince byl 1er zařazen do 4. divize generála Barroise a poslán do Bruselu. Cesta přes Ardeny trvala pět dní, Tirailleuři byli nacpáni ve vozech po deseti s veškerými svými zavazadly a zbraněmi. Noví rekruti, určení pro 1er Tirailleurs, byli zařazeni do jiných jednotek.

Základ, nebo lépe řečeno zbytek pluku, byl 4. ledna 1814 poslán do Amiens, kde byl doplněn odvedenci, vystrojenými uniformami a výstrojí pro řadovou pěchotu. 1. prapor dostal 17. ledna rozkaz vyrazit z Amiens do Champagne. Bubeníci a pištci přišli k pluku z dorosteneckého regimentu Pupiles. Císař zvítězil všude, kde byla garda nasazena, nicméně ta při tom čelila neustálé přesile a ztráty začaly být neúnosné a nenahraditelné.

Při první restauraci byla Mladá Garda rozpuštěna. Důstojníci i mužstvo byli rozděleni a bylo jich použito ke zformování pluků lehké pěchoty Regiment du Roi a du Reine. Další pluky Mladé Gardy posloužily jako zdroj lidského materiálu pro nové pěší pluky – například 2. prapor 4er Tirailleurs byl přiřazen ke 3. praporu 131. pluku řadové pěchoty a společně tak utvořily nově aktivovaný 22. pluk řadové pěchoty.

Pluk 1er Tirailleur byl, stejně jako následujících sedm pluků, narychlo obnoven 28. března 1815, organizace jednotek byla potvrzena 11. dubna. Nové pluky byly zformovány ve spěchu a nikoli bez problémů. Napoleon poznamenal, že „pluky Mladé Gardy jsou velmi slabé a mají jen málo možností, jak si obstarat posily, nabírat dobrovolníky a lákat staré vojáky…bijte na bubny, mávejte vlajkami, udělejte cokoli, abyste pozvedli nadšení“. Síla nově obnovených pluků Tirailleur byla následující:

1er Regiment byl znovu zformován ve Coubervoie. Hned, jak byl sestaven z bývalých Tirailleurů základ pluku, byl odeslán do Rueilu, kde byli jmenováni důstojníci a poddůstojníci. 16. května vytvořily pluky 1er Tirailleur a 1er Voltigeur 1. divizi Mladé Gardy pod velením generála Chartranda. Ta byla, spolu se třemi bateriemi dělostřelectva, čtyřmi polními nemocnicemi, řemeslníky a chirurgy umístěna v Compiegne. Pluk 1er Tirailleur byl dobře a kompletně oblečen a vystrojen uniformami a výstrojí řadové pěchoty a sestával z 1000 mužů pod velením plukovníka Trappiera. Počátkem června se pluk připojil k Severní armádě.
Pluk bojoval u Ligny a Waterloo, kde hrdě držel vesnici Plancenoit na pravém křídle proti narůstajícímu přílivu pruské pěchoty. 24. června sestávaly pluky 1er Tirailleur a 1er Voltigeur dohromady jen z 1100 mužů. 1er Regiment des Tirailleurs de la Garde Imperiale byl generály Meunierem a Guyem rozpuštěn v září 1815.

Tirailleurs de la Garde Imperiale: 1809 - 1815 – Uniformy

Tirailleur-Grenadiers
Rozkaz ke zformování pluku 1er Tirailleur-Grenadier popisuje uniformu následovně: „Blůza z látky v barvě císařské modři, s revéry trojúhelníkového tvaru – v tzv. „maďarském“ stylu, v modré barvě s bílým lemováním; červené, bíle lemované manžety; červený, modře lemovaný límec; knoflíky ve žluté barvě jako pro gardu; vesta s rukávy, vlněné kalhoty, bavlněné kalhoty, kabát, čáko s bílými šňůrami, štítkem s orlem a pomponem a lodička. Vesta sahá až na bedra. Rajtky jsou nahrazeny kalhotami, které jsou vespodu kryty kamašemi, dosahujícími pod kolena. Černá hůl, přikrývka, tornistra, patrontaška s řemenem, mušketa a bandalír. Knoflíky jsou gardové. Důstojníci, kteří přišli od pluku Grenadiers, si ponechají svoje uniformy, zůstává jim původní žold i všechna privilegia.“

Grenadiers-Conscrit
Rozkaz, zřizující Grenadiers-Conscrits určoval, že blůza má být stejná jako pro Fusilier Grenadiers, ale krátká, tj. že její šosy končí pod zadkem. Výstroj měla být řadová, černé kamaše měly být střiženy ve střihu „ruských“ bot, zapínaly se na 21 mosazných knoflíků. V podstatě Grenadiers-Conscrits nosili uniformu shodnou s Fusilier-Grenadiers, jen blůza měla krátké šosy.

Tirailleur-Chasseur
Uniforma Tirailleur-Chasseurs byla nařízena rozkazem ze dne 10. května 1809. Rozkaz určoval, že pluky mají být uniformovány ve stylu lehké pěchoty, epolety budou mít zelené pole a červené třásně, revéry šosů uniformy budou červené, zdobené zelenými orly, límec má být červený s modrým lemováním. Pod sakem se nosí bílá vesta, zapínaná na deset knoflíků, bílé kalhoty a krátké černé kamaše. Čáko bylo zdobeno raženým měděným znakem s korunovaným orlem, bílými šňůrami a zeleným chocholem. Kabát měl být šedý a výstroj pluků měla být stejná, jako pro pluky řadové pěchoty.

Chasseur-Conscrit
Chasseur-Conscrits se od Tirailleur-Chasseurs lišili modrými kalhotami a modrými revéry šosů, zdobenými zelenými trubkami.

Tirailluer
Při zformování sboru Tirailleurů v roce 1811 byla ponechána uniforma Tirailleur-Grenadiers, která doznala množství úprav. Místo bílých šňůr na čáko byly zavedeny červené, jako součást plné uniformy měl 1er Regiment bílý chochol s červeným vrcholem, 2éme měl chochol červený s bílým vrcholem, a 3éme a 4éme měly chocholy celé červené. Pluky se rovněž odlišovaly pompony: 1er Regiment měl pompon kulatý, se spodní polovinou bílou, vrchní červenou; 2éme tentýž, ale barvy byly obráceně – spodní polovina červená, horní bílá. 3éme Regiment měl plochý kruhový disk, tzv. „lentille“, červený s bílým středem, 4éme pak tentýž, ale bílý se středem červeným. 5éme Regiment měl bílý lentille s modrým středem, 6éme naopak lentille modrý se středem v barvě bílé. Tato uniforma těmto prvním šesti plukům zůstala beze změn až do roku 1815.

Tirailleur Delvau ze 4. roty 1. praporu 6. Regiment des Tirailleurs píše ve svém dopise ze dne 24. března 1812, že nafasoval čáko, šedý kabát s mosaznými knoflíky, nesoucími znak korunovaného orla, který se nosil jak s plnou, tak se služební uniformou, tři páry střevíců, jeden pár kamaší a jedny převlekové kalhoty ze šedého plátna, šavli, patrontašku a mušketu.
Pluky, které byly vytvořeny v roce 1813, byly vystrojeny podle rozkazu z 8. dubna. Sbor Tirailleurů přijal habit veste (blůzu) vzoru pro řadovou pěchotu, ponechal si barvy sboru, pěchotní šavle byla nadále nošena jen seržanty a bubeníky, čáko mělo mosazný podbradník, štítek s orlem a červený pompon. Seržanti používali epolety gardových Grenadiers. Bubeníci a pištci nosili uniformy ve formě císařských livrejí. Důstojníci přijali habit-veste model 1812 rovněž, ale s dlouhými šosy.

Voltigeurs
Voltigeurům zůstala blůza pluků Tirailleur-Chasseurs, ale se žlutým, modře lemovaným límcem, a orli na šosech byly vyměněny za zelené trubky. Čáko mělo bílé šňůry a zelený chochol s červeným vrcholkem. Pluky, vzniklé v roce 1813, obdržely uniformu ve střihu pro řadovou pěchotu, ale v barvách, jak je uvedeno výše. Šňůry na čáko a chochol byly zrušeny, místo chocholu byl zaveden pouze zelený pompon. Znak na patrontašku ve tvaru korunovaného orla byl snad nahrazen znakem trubky, jelikož takovéto odznaky v ceně 50 centimů za kus zmiňuje uniformový předpis. Bubeníci a pištci nosili císařské livreje.
Důstojníci
Poručíci u rot nosili stejné blůzy jako vojáci, ale s dlouhými šosy. Kapitáni používali uniformu Fusiliers, vyšší důstojníci pak uniformu Grenadiers nebo Chasseurs.
Důstojníci měli možnost si brát s sebou do pole civilní sluhy, a pro tyto účely jim byla vyplácena stanovená částka. Aby byla možnost tyto civilisty držet trochu pod kontrolou, museli nosit zvláštní uniformy. Například 2eme Chasseurs-Conscrit oblékl svoje sluhy do rádoby uniformy ve formě šedé blůzy s nebesky modrým límcem a manžetami a karmínovým lemováním. Tyto osoby nesměly nosit žádné pokrývky hlavy ve vojenském stylu a nebylo jim ani dovoleno nosit kord či šavli, pokud se nenacházeli přímo v poli.

Zdroje:

HOSFCHRÖER, Peter: Waterloo Campaign. The German Victory. Greenhill Books, Londýn 1998

HOWARTH, David: A Near Run Thing. The Literary Guild, Londýn 1969

KOVAŘÍK, Jiří: Napoleonova tažení I.-V. Akcent, Třebíč 2003-2005

https://www.napoleon-series.org/