První vlna výsadků a atentát na Heydricha

První vlna výsadků

Do doby Heydrichova nástupu do funkce se datuje počátek aktivity zahraničního odboje směrem do vlasti, spuštění první vlny výsadků do protektorátu. Primárním důvodem byly pokusy o navázání radiového spojení s domácím odbojem, který Gestapo přerušilo. Posláním některých výsadků se ale brzy staly i sabotážní akce a atentáty na konkrétní osoby. Když nepočítáme úplně první pokus o navázání spojení, jednočlenný výsadek Benjamin z dubna 1941 (Otmar Riedl byl vysazen omylem v Rakousku, zahraničnímu odboji zcela zmizel z dohledu a válku přežil jen shodou náhod), byl dalším pokusem opět jednočlenný výsadek Percentage (František Pavelka) dne 4. října 1941. Výsadky Anthropoid, Silver A a Silver B, vysazené téže noci 28.prosince 1941, byly teprve třetí realizovanou akcí. Úkol Anthropoidu byl jasný, výsadek měl eliminovat zastupujícího říšského protektora, i když zahraniční odboj jako o cíli původně váhal mezi ním a státním sekretářem K. H. Frankem. Výsadky Silver A (Alfred Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček) a Silver B (Jan Zemek a Vladimír Škacha) měly úkoly zpravodajské, kurýrní, spojovací a organizační.

28. března 1942 pak seskočily do vlasti výsadky Out Distance (Adolf Opálka, Ivan Kolařík a Karel Čurda) s kurýrním posláním a zadáním sabotáží, a Zinc (Oldřich Pechal, Arnošt Mikš a Viliam Gerik), který měl úkoly zpravodajského charakteru. O měsíc později, 28. dubna, přišla řada na další tři skupiny: Bioscop (Bohuslav Kouba, Josef Bublík a Jan Hrubý), který měl opět zadání k sabotážím, Bivouac (František Pospíšil, Jindřich Čoupek a Libor Zapletal) s podobnými úkoly, a jednočlenný kurýrní a spojovací výsadek Steel (Oldřich Dvořák). Jarní vlnu výsadků uzavíraly 30. dubna skupiny Tin (Ludvík Cupal a Jaroslav Švarc), která měla za úkol provést atentát na ministra protektorátní vlády Emanuela Moravce, a Intransitive (Václav Kindl, Bohuslav Grabovský a Vojtěch Lukaštík), pověřená opět sabotážemi. Kromě výsadků Percentage, Anthropoid a Silver A se žádné skupině nepodařilo úkoly splnit, většina výsadkářů padla nebo byla popravena, někteří z nich zradili.

Naivita představitelů odboje v Británii o podmínkách v protektorátu byla v té době bezbřehá. Viliam Gerik, člen výsadku Zinc z března 1942, který se nakonec přihlásil gestapu a po válce byl za zradu popraven, ve své obhajovací řeči před Mimořádným lidovým soudem prohlásil, „…že se mu v Londýně říkalo, že Češi jsou zborovští hrdinové, že všude nalezne rychlou a vydatnou pomoc a zatím následovalo zklamání.“

Atentát

Výsadek Anthropoid provázelo štěstí. Na rozdíl od jiných skupin se jeho členové při seskoku vzájemně neztratili a nepřišli o výzbroj a další materiál. Obratem se jim také podařilo zkontaktovat domácí odboj, který se postaral o jejich ukrytí, stravu a konspiraci. I tak výsadku trvalo pět měsíců, než se jeho členům ve spolupráci s odbojem podařilo atentát naplánovat a připravit. Variant útoku bylo několik. Výsadek byl vybaven pistolemi, malým vrhačem trhaviny, plastickou trhavinou s časovacími rozbuškami, perkusními bombami, ručními granáty, samopalem a dokonce stříkačkou s jedem. Uvažovalo se o útoku na Heydrichovo bydliště, kancelář, jeho zvláštní vlak nebo samozřejmě na automobil, ve hře byla i varianta otráveného ovoce na jeho pracovišti na Pražském hradě.

Jak víme, oba parašutisté nakonec zvolili variantu útoku na Heydrichův automobil při cestě z Panenských Břežan na Pražský hrad. Došlo k tomu v prudké zatáčce v ulici V Holešovičkách, kde automobil musel nutně zpomalit. Jako první měl Kubiš hodit pod automobil perkusní bombu, která měla vůz zastavit a posádku zabít, nebo alespoň paralyzovat. Poté bylo Gabčíkovým úkolem jí dorazit samopalem. Díky nepřehledné situaci, která na místě nastala, musel ale výsadek improvizovat. Kubiš viděl Mercedes zastupujícího říšského protektora pozdě, a bombu pod něj zepředu hodit nestihl. Gabčík buď střílet nechtěl, protože čekal na nacvičený postup, tedy výbuch bomby, nebo snad chtěl, ale zbraň se mu v kritické chvíli zasekla. Auto útočníky přejelo a konsternovaný Heydrich vydal řidiči Kleinovi osudový rozkaz k zastavení. Teprve teď Kubiš zareagoval a hodil bombu. Ta vybuchla na stupačce před zadním kolem, a třebaže to nebylo hned zřejmé, Heydricha fatálně zranila. Jak on, tak Klein ale nebyli raněni viditelně a oba parašutisté podlehli panice. Gabčík zahodil nefunkční samopal a v patách s Kleinem utíkal z místa činu. Po několika stech metrech se ukryl v řeznickém krámě, který ale neměl zadní východ. Klein ho doběhl, ale Gabčík jej postřelil dvěma zásahy do nohy a zmizel. Kubiš prchal na druhou stranu, popadl připravené kolo a po několika varovných výstřelech nad hlavy davu, který se vyrojil ze zastavených tramvají, zmizel také. V Praze i celém protektorátu následovaly okamžité razie a represe.

Poslední boj

Parašutisté, kteří byli v Praze, se začali už od druhého dne po atentátu shromažďovat v kostele svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Ten nabídli odboji jako dočasný úkryt duchovní Česko-pravoslavné náboženské obce srbské a cařihradské jurisdikce v Protektorátu Čechy a Morava. Kostel měl tu zásadní výhodu, že se pod ním nacházela polozapomenutá pohřební krypta, která již před časem odboji jako výborný úkryt posloužila. Kontakt s odbojem zprostředkoval zřejmě předseda rady starších církve, Jan Sonnevend. Na místě se o ukryté výsadkáře starali kaplan Vladimír Petřek a farář Václav Čikl. O jejich úkrytu věděl i kostelník Karel Louda, a po pár dnech se o něm dozvěděl i nejvyšší představitel církve, biskup Gorazd. Nakonec se v kryptě sešlo sedm parašutistů: Josef Gabčík a Jan Kubiš z výsadku Anthropoid, Adolf Opálka, velitel výsadku Out Distance, Josef Valčík z desantu Silver A, Josef Bublík a Jan Hrubý z výsadku Bioscop a Jaroslav Švarc z výsadku Tin.

Po dlouhé tři týdny se německé bezpečnostní složky neměly čeho chytit, pátrání po atentátnících nepřinášelo žádné výsledky. Jako odstrašující příklad byla 10. června brutálně zlikvidována obec Lidice, jejíž obyvatelé ovšem neměli s atentátem nic společného. Okupační aparát to dobře věděl, ale i tak byli všichni dospělí muži zastřeleni, ženy odvezeny do koncentračního tábora a děti „dány na převýchovu“. Většina z dětí byla ovšem po necelém měsíci zavražděna v koncentračním táboře v Chelmnu, a válku nepřežila i třetina z odvlečených lidických žen. Teprve 16. června se na pražskou řídící úřadovnu Gestapa dostavil vystresovaný Karel Čurda, který vypověděl, že je parašutista z Anglie, a prozradil všechno, co věděl o atentátu, dalších výsadkářích, členech odboje a konspiračních bytech. Zadržení členové odboje vypověděli další podrobnosti, včetně skutečnosti, kde se ukrývají parašutisté, kteří atentát provedli.

18. června ve 4.10 ráno začala operace proti předpokládanému úkrytu atentátníků. Na prohlídku bloku budov, ve kterém se kostel sv. Cyrila a Metoděje nachází, se vydalo 65 úředníků Gestapa. Blok byl obklíčen dvěma strážními řetězy, celkem 760 vojáky SS z SS-Wachbataillonu 2 Prag a Ersatz-Bataillonu SS Deutschland. Na zásahu se podílely i jednotky německé uniformované policie, na místo byla povolána i jednotka protektorátních hasičů. Během prohlídky samotného kostela došlo záhy k přestřelce mezi úředníky Gestapa a vojáky SS, kteří jim poskytovali ochranu, a třemi parašutisty, držícími hlídku na kůru, Opálkou, Kubišem a Bublíkem. Celá první fáze boje, ze strany Němců poněkud zmatená, ze strany obránců zoufalá, trvala asi dvě hodiny. Parašutisté samozřejmě neměli žádnou šanci na únik, a přežít, vzhledem k tomu, co by je nepochybně čekalo, nehodlali. Bránit se mohli jen pistolemi s několika náboji a snad dvěma, třemi granáty. Proti nim stáli nejen úředníci Gestapa, ale i vojáci SS se zkušenostmi z fronty, vyzbrojení samopaly a ručními granáty. Po dvouhodinovém boji odvezli Němci výbuchy granátů fatálně zraněného Kubiše, který vykrvácel v lazaretu SS, a podobně zraněného Bublíka, jež se ještě stačil střelit do spánku a zemřel již při převozu. Pak na chodník vynesli Opálkovo tělo. Velitel parašutistů polkl kyanid a zlomenou pravou rukou se střelil do hlavy.

A nastalo další pátrání, Němci dobře věděli, že kostel má podzemní prostory, a záhy zjistili, že i tam se skrývají další „padákoví agenti“. I ti neměli na obranu nic víc, než pistole s jedním nebo dvěma zásobníky. Ale v pasti lapení vojáci řekli v bezvýchodné situaci svoje „molon labe“. Další skoro čtyři hodiny trvaly pokusy dostat zbylé čtyři parašutisty živé. Němci zkusili leccos: psychologický nátlak prostřednictvím zatčených duchovních, vytopení krypty vodou z hasičských cisteren, střelbu z kulometů, slzný plyn, granáty, přímý útok pěšího družstva. Nic z toho nezabralo, naopak to útočníkům přineslo další raněné. Nakonec se jim podařilo odhalit pohodlný vstup do krypty po schodech, krytých kamennou deskou. Když došlo k její destrukci, zdola se ozvaly čtyři výstřely. Bylo dobojováno, těla posledních čtyř obránců – Gabčíka, Švarce, Valčíka a Hrubého – vytáhli vítězové na chodník ve Václavské ulici. Se štítem, nebo na štítě. 18. červen 1942, asi půl jedenácté dopoledne.

Zdroje:

KMOCH, Pavel: Operace Anthropoid: Epilog. Atentát na Reinharda Heydricha ve světle dobových pramenů. Vydání první, Academia, Praha 2018.

ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, Scriptorium, Praha 2016.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Reinhard_Heydrich