1848: Co jsme chtěli, to máme. Nebo ne?

Následkem francouzské revoluce roku 1789, sjednocení „německého boje za svobodu“ proti napoleonské Francii a především vlny revolucí let 1830-32 se v českých zemích začala v atmosféře pomalu zmírajícího feudalismu postupně tvořit nová, alternativní, nacionálně integrační elita. Společnost spěla ke změnám, přála si vybudovat mnohonárodnostní rovnoprávnou Evropu, kde by se konflikty řešily nenásilnými prostředky. Revoluční hnutí roku 1848 sestávalo ale především ze dvou nezávislých témat: otázky poddanství a otázky českého a německého národního sebeurčení. Ta druhá se stala v monarchii brzy prioritní.

První ústava byla v Habsburské monarchii přijata 25. dubna 1848. Vyhlásila konstituční monarchii ve formě vlády a decentralizovaný unitární stát (skládající se ze zemí) v čele s císařem. Zákonodárným orgánem měl stát dvoukomorový Říšský sněm, sestávající ze Senátu a Poslanecké sněmovny. Dne 4. března 1849 vydal ovšem císař místo této zpochybňované ústavy ústavu jinou, tzv. březnovou neboli Stadionovou, která zachovala konstituční monarchii s Reichstagem, sestávající z horní a dolní komory. Teprve ta skutečně přinesla reálné občanské svobody: rovnost před zákonem, zrušení poddanství, zásady občanského práva nebo obecní samosprávu.

V roce 1851 byla i tato ústava tzv. silvestrovskými patenty císařem zrušena, ale svobody, které přinesla, zůstaly zachovány. Roku 1861 pak císař vyhlásil tzv. únorovou neboli Schmerlingovu ústavu, která zřídila dvoukomorovou Říšskou radu, ovšem už pouze jako poradní orgán císaře. Až v roce 1867 Rakousko přijalo v souvislosti s dualismem tzv. prosincovou ústavu, skupinu zákonů, které obnovily konstituční monarchii, s Říšskou radou, sestávající z Panské sněmovny a Poslanecké sněmovny, která měla zákonodárnou pravomoc. Tato ústava pak platila s různými úpravami až do zániku monarchie.

Nás bude zajímat pouze zmíněná ústava první, tzv. dubnová, oktrojovaná nebo Pillersdorfova, jejíž vznik byl v absolutistické monarchii dlouho požadovaným a zásadním přelomem. Ústava neplatila pro Uhry, Chorvatsko a království lombardsko-benátské. Vzhledem k protestům ohledně volebního řádu byla nejprve císařem prohlášena za provizorní a v červenci byl její návrh zcela stažen. Tato ústava tak nikdy nenabyla účinnost.

To až do léta1 848 ovšem ještě nikdo netušil. Nedávno jsem se ve článku Revoluce roku 1848 různými pohledy snažil nastínit neobjektivitu svědectví pamětníků při vzpomínání na jimi zažité události. Dnes se dostaneme k tomu, že události lidé samozřejmě vnímají různě jednak v době, kdy k nim má dojít, a jednak bezprostředně poté, co k nim dojde. Za příklad nám poslouží dv velmi známé osobnosti, publikující v té době o politické problematice. Tito autoři neměli zcela stejné názory, ač ani jeden z nich rozhodně nebyl radikál. J. V. Frič je dokonce oba řadil k těm autoritám, které podle jeho názoru nebyly revoluční, ale naopak oportunistické a ideály revoluce vlastně ukradli radikálním studentům, k nimž on sám patřil.

Karel Havlíček Borovský(31. 10. 1821 – 29. 7. 1856) byl novinář a spisovatel. Byl obhájcem velmi střízlivého austroslavismu a pro radikály byl jeho postoj samozřejmě nepřijatelně málo radikální, rozhodně odmítal jakékoli násilné revoluce. Ze svých panslovanských tendencí se vyléčil delším pobytem v Rusku a stal se z něj přesvědčený austroslavista. Byl přesvědčen, že habsburská monarchie je nejlepší zárukou zdárného kulturního vývoje Čechů i Jihoslovanů. České národní cítění ale podle Havlíčka delimitovaly negativní české národní vlastnosti – nedostatek národního sebevědomí, závislost na německé kultuře a sklon k pohodlnosti.

Paradoxně ale jeho osud, následující po revoluci, tedy exil a tragická smrt, z něj udělaly v očích jak současníků, tak následovníků ostrého radikála. Svou roli zřejmě hrála potřeba mít nějakého mučedníka, ke kterému by národ mohl vzhlížet. Havlíček sám se ovšem po odstranění radikálů vládou po revoluci k nim svými postoji celkem přiblížil, stal se opozičníkem za každou cenu a pro vládu byl tedy prvním na ráně. Vláda se ho samozřejmě nesnažila popravit, zavřít nebo vyštvat za hranice; jen ho prostě odstavila od vlivu na obyvatelstvo českých zemí, zakázala mu publikovat a nuceně ho na tři a půl roku vystěhovala do celkem slušného „exilu“ v tyrolském lázeňském městě Brixenu. To, že u Havlíčka byla po jeho návratu diagnostikována tuberkulóza (stejně jako dříve u jeho manželky, která na tuto nemoc již před jeho návratem zemřela, a u jejich dcery), a skutečnost, že nemocný Havlíček nakonec zemřel ve věku pouhých 34 let, s jeho vyhnanstvím ovšem nejspíš úplně nesouvisí.

Před samotnou revolucí napsal Borovský článek Korouhev naše, který vyšel 19. 3., šest dní po propuštění kancléře Metternicha a samozřejmě ještě před vznikem ústavy. Jedná se o „první reakci českého tisku na převratné události poloviny března 1848 po pádu metternichovského režimu. Na prahu revoluce Havlíček vytyčil programově základní české národně politické požadavky. Nešlo už jen o jazykovou rovnoprávnost, ale o státoprávně vyznívající postulát spojení a autonomie zemí Koruny české, pojatý ovšem v duchu austroslavismu.

Z Havlíčkova pera v této době ještě čiší rozvážnost, snaha nenechat se unést událostmi, ale vše si dobře rozvážit. V době, kdy byl článek napsán, tedy 19. 3. 1848, nebyly k dispozici ještě v podstatě žádné konkrétní informace. Jistě se vědělo pouze to, že je svoboda tisku a bude konstituce. Havlíček vyzdvihuje význam svobody tisku. Píše, že je posláním vlády řídit se vůlí většiny národa; tuto vůli ovlivní ten, kdo pomocí svobodného tisku získá národ pro svoje myšlenky. Proto je svoboda tisku prostředkem ke všemu ostatnímu.

Konstituce sama o sobě podle Havlíčka ještě neznamená nic dobrého; francouzská konstituce za Ludvíka Filipa byla pouhou proklamací bez praktického obsahu a skončila proto revolucí. Havlíček píše, že král Ferdinand je ale dobrotivý a poctivý muž, který jistě hodlá naplnit pojem konstituce příslušným obsahem. Postup tohoto naplnění je ale nejistý a bude určitě pomalý, protože se mu budou stavět do cesty příznivci starých pořádků. Proto je potřeba, aby se národ ve svých požadavcích a jednání sjednotil. Dosud panovala svornost, ale nyní je logické, že nastanou rozmíšky, které přináší svoboda. Podle Havlíčka je proto nutno popřít své vlastní drobné zájmy a pracovat pro prospěch celku.

Následuje výčet změn, které konstituce přinese. Za prvé je to odtržení zemí Koruny české od Německého spolku. Havlíček prohlašuje, že spolek nikdy nebyl k užitku a nejpříhodnější doba k odtržení od něj je právě teď, když je celé Německo „ve kvasu“. Náš přirozený spolek je ale Rakousko, v jehož rámci je i přirozená slovanská převaha. Taková by v Německém spolku nikdy nenastala, podle Havlíčka bychom tam byli v menšině. Samostatnost by pro nás byla v dnešní době neštěstím, protože jako samostatný stát bychom byli malí a utlačovaní. Spojení v Rakousku nám dává podle Havlíčkových slov „všeliké samostatnosti“ a navíc i spojení s jinými Slovany, a k tomu samozřejmě přistupují výhody velkého a samostatného státu. Pokud nám dosud Rakousko nebylo sympatické, byla to vina špatné vlády, která náš národ skrytě utiskovala. Svoboda podle Havlíčkova názoru jistě přinese naši příchylnost k Rakousku, bylo by ale zároveň dobře, kdyby Rakouské císařství změnilo svůj zprofanovaný název.

Zároveň je ale třeba se zasadit o to, aby země Koruny české měly v rámci Rakouského císařství vlastní administrativní samostatnost, konstituci a sněm. Totéž platí i pro ostatní národy ve státě. To už je velice novátorská a revoluční myšlenka, která se, jak víme, naplnění samozřejmě nedočkala. Bez jednotlivých dílčích národních konstitucí není podle Havlíčka možná jedna zastřešující konstituce pro celé císařství. Jednotný sněm by totiž narušoval právo národů na jednání ve svém vlastním jazyce, a jen to, tedy jednání v národních jazycích na jednotlivých národních sněmech, bude zárukou vzájemné náklonnosti a všeobecné svornosti mezi národy monarchie. Nějakým způsobem musí být ovšem jednotlivé země zastřešeny, ale jak se to má stát, je podle Havlíčka budoucí otázkou pro odborníky.

Ve článku je zvláště zdůrazňována rovnost jazyka českého s německým na úřadech a ve školách. Podle Havlíčka je žádoucí úplná a důstojná rovnost, ne rovnost z milosti. Rovnost jazyků už samozřejmě platila i dříve, ale byla to rovnost pouze teoretická. Povinností všech Čechů je nyní trvat na používání českého jazyka úřady a nepřijímat a nereflektovat nic v jazyce německém. Naopak povinností úředníků je dostát dávno platnému zákonu a česky se naučit. Prosadit rovnoprávnost češtiny je velký úkol především pro šlechtu, která z důvodů prospěchu dosud stála spíše na straně utlačovatelů národa. Jejím posláním je ale být zajedno s národem a ochraňovat slabé. Šlechta má možnost ovlivnit používání jazyka na veškerých úřadech svých panství. Havlíček zmiňuje připravovanou žádost stavům ohledně parity v počtech představení v češtině a němčině ve Stavovském divadle; rozhodnutí v duchu žádosti je první věcí, kterou by šlechta mohla a měla bez problémů udělat. Před profesory škol leží úkol vydávat osvědčení o znalosti českého jazyka na základě znalosti, a neprojevovat zbytečnou shovívavost, která by užívání jazyka jen uškodila. Rovností jazyka ve školách rozumí Havlíček nikoli upřednostnění češtiny, ale skutečnou rovnoprávnost s němčinou, kdy bude možno a nutno vyučovat v obou řečech. Proto je ovšem třeba založit nové české školy, aby měla německá populace možnost naučit se česky.

Jakožto poslední otázce se Havlíček věnuje složení zemského sněmu. Není ještě jisté, jaké konkrétní změny budoucí konstituce přinese, ale je zcela žádoucí, aby ve sněmu nebyli stavové jen podle příslušnosti ke stavu, ale skuteční reprezentanti národa nehledě na třídu – tedy aby existovala nikoli jen panská sněmovna, ale i sněmovna, volená ze zástupců jiných sociálních skupin. Zastoupení stavů by ovšem podle Havlíčka mělo být poměřováno na základě vlastnictví nemovitého majetku – tedy na základě volebního censu. Tudíž nikoli všeobecné a rovné volební právo, ale: kdo nic nemá, nemůže rozhodovat.

František Palacký, (14. 6. 1798-26. 5. 1876) byl český historik, politik, spisovatel, národní buditel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života, zakladatel moderního českého dějepisectví. Tuto svou odbornou dráhu započal jako žák Josefa Dobrovského. Největší část svého života věnoval studiu a zpracování českých dějin. Od roku 1823 působil v Praze jako archivář v rodině hrabat Šternberků, od roku 1831 jako historiograf Království českého. V období před revolucí v roce 1848 se zasloužil o založení Matice české, Zemského českého archivu ao založení a řízení Časopisu společnosti vlasteneckého museum v Čechách, edice Archiv český.

V letech 1848 až 1849 byl vedoucí osobností českého liberálního politického tábora, působil jako člen Národního výboru, poslanec ústavodárného sněmu, člen Slovanského výboru a jako předseda (starosta) Slovanského sjezdu. Byl za české země navržen za poslance Národního shromáždění frankfurtského, které si dalo za cíl sjednotil všechny Němce v Německém spolku v jednom státě. Češi představovali nejpočetnější neněmecké etnikum, na území Německého spolku žijící. Toto pozvání pro Palackého znamenalo, že Němci samotnými nebyl pokládán za nepřítele německého národa, ale naopak za uznávanou osobnost.

Účast ale otevřeným dopisem O poměru Čech i Rakouska k říši německé, známým jako Palackého psaní do Frankfurtu, odmítl. Tvrdil, že německý spolek byl vždy jen spolkem panovníků a český národ jím není nijak zavázán, že on sám jakožto Čech se Němcem rozhodně necítí a naznačil, že v německém národním státu by se menšinový český národ musel v mnohém podřídit většině. Palacký byl přesvědčen, že aktivita sněmu bude směřovat proti samostatnosti a stabilitě Rakouska, přičemž on se chtěl do budoucna spolehnout na reformu Rakouska do podoby federalizované konstituční monarchie. Použil i známou větu, jejímž autorem ale nebyl: „Zajisté kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, museli bychom v interesu Evropy, ba humanity samé, přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ Palacký odmítá připojení Rakouska a s ním i Čech k německým zemím jako sebevraždu beze smyslu.

V duchu austroslavismu tak projevil k monarchii občanskou loajalitu a tento čin z něj rychle učinil českého národního vůdce této revoluce. Jeho ideou bylo zachování rakouské říše, založené ovšem na principech národní federace a buržoazní ústavnosti, tedy konstituce. Tato idea je nazývána konstitučním austroslavismem. V roce 1848byl zvolen do Říšského sněmu, v témže roce, z obavy, aby neurazil Němce, dvakrát odmítl post ministra školství. Od roku 1861 byl doživotním členem Panské sněmovny, od roku 1863 se pak snažil prosadit český státoprávní program pomocí taktiky pasivního odporu. Jako jeden z vůdců strany staročechů se snažil o zrovnoprávnění českého národa v rámci monarchie ve spojenectví s českou šlechtou. Nezdar této politiky, ukončené rakouskouherským dualismem, nakonec přispěl k radikalizaci jeho protirakouských postojů.

Krátce po vzniku republiky byl dokonce hodnocen jako Otec národa a předchůdce T. G. Masaryka. Tomu oponoval např. historik Josef Pekař, který ve své úvaze k padesátiletému jubileu Palackého úmrtí zdůraznil Palackého dobovou podmíněnost i vědeckou překonanost historicko-filosofických koncepcí. Pekař přehodnotil zvláště Palackého pohled na husitskou revoluci, kterou Palacký považoval za vrchol českých dějin. Palacký považoval, na rozdíl od osvícenců, jako byl Dobrovský nebo Jungmann, za hlavní linií české historie neustálý zápas Slovanů a Němců. Na husitství vyzdvihoval jeho myšlenkový a sociální obsah a jako v zásadě nutné a nedůležité bagatelizoval „excesy“ husitských radikálů. Zcela pomíjel fakt, že čeští husité po většinu z těch patnácti let, které husitské války trvaly, bojovali s jinými Čechy, a jen menšinu doby s Němci, nebo to, že jimi nenáviděný „německý“ král Zikmund nebyl o nic více Němcem a o nic méně Čechem, než jeho nevlastní bratr Václav IV. nebo jejich otec, Karel IV.

Někdy v létě 1848, možná i trochu později, každopádně již po vyhlášení dubnové ústavy, sepsal Palacký vysvětlující letákový text, nazvaný „Co jest konstituce“. Byl psán jako stanovisko vedoucího představitele českých buržoazních liberálů. Autor upozornil, že konstituce „přinesla sice rovná práva a rovné povinnosti, což je základem občanských svobod, neznamená však samovolné osvobozování z dosavadních vztahů a břemen a anarchii.“

Úvod stati je věnován vysvětlení pojmu konstituce, která podle Palackého znamená především to, že panovník již nerozhoduje sám pouze za pomoci ministrů a úředníků, ale je povinen se ve všech důležitějších věcech řídit vůlí národa. Moc tedy spočívá současně jak v rukou panovníka, tak v rukou národa. Vyhlášení konstituce panovníkem je tedy třeba rozumět tak, že se „nejmilostivější císař a král náš Ferdinand V.“ vzdal svého dosavadního práva samostatného rozhodování a do budoucna se tímto zavázal rozhodovat po poradě s národními zástupci. Lid je dozajista dostatečně moudrý, aby pochopil význam a dopady tohoto rozhodnutí, které je vlastně jen navrácením po 200 let nepřiznávaných práv. Za to patří díky nejen Bohu, ale i panovníkovi a těm, kteří jej k takovému rozhodnutí naklonili.

Palacký dále uvádí myšlenky, které mají, respektive by měly mít, platnost i dnes: To, že jsme nabyli důležitá práva ale neznamená, že jsme zbaveni svých povinností. Palacký vysvětluje přínos konstituce tak, že dosud bylo mnoho povinností a málo práv. Teď je nám práv přidáno, aby byla práva a povinnosti vyvážené. To je podle Palackého základem občanské svobody. Kdo má jen povinnosti bez práv, je otrokem. Kdo chce jen práva bez povinností, ten chce být despotou. Konstituce není prostorem pro lenochy, hlupáky a odbojníky, těm se nepovede dobře za žádného režimu. Nadále je třeba platit daně, nová situace bude jen v tom, že na jejich využití budeme dohlížet prostřednictvím svých zástupců. V duchu vlastně ještě skromných požadavků doby a reality čerstvé ústavy Palacký uvádí, že stejně tak nebudou zrušeny roboty, protože se jedná de facto o starodávné a zděděné dluhy na gruntech. Konstituce bude do budoucna nápomocná v tom, že stanoví pravidla a umožní diskusi o tomto problému a o možnosti se z roboty vykupovat tak, aby obě strany, jak robotníci, tak vrchnost, byly spokojené.

Každý, kdo se protiví zákonům, bude i nadále souzen a trestán, soudy ovšem budou za účelem kontroly spravedlnosti soudců veřejné. Verbování do armády bude probíhat jako doposud, ale konstituce při něm zajistí rovná práva bohatým i chudým. Zemské i městské úřady budou fungovat nadále stejně, ale úředníky ve městech a obcích budou volit občané, a správa financí se bude dít podle vůle celé obce. Žádná anarchie a bezbožnost trpěna nebude, špatné činy a zlé úmysly budou stíhány. Jinak je ale zaručena svoboda názoru a projevu bez policejního povolení a cenzury.

Vzhledem ke krátkosti stati není podle autora možné vypočítávat všechny pozitivní dopady, které konstituce lidu přinese. Jen jedna věc je ještě podle Palackého velmi důležitá, a sice národnostní rovnost mezi Čechy a Němci, a to jak ve školách, tak na úřadech.

Oba autoři pocházeli ze stejného ideového prostředí, třebaže Palacký byl spíše politikem a Havlíček jakýmsi mluvčím Palackým zastávaných myšlenek. Jejich názory a úhly pohledu jsou si tedy v mnohém podobné, oba se shodují třeba v požadavcích na národnostní a jazykovou rovnost. Zásadní rozdíl mezi oběma statěmi ale spočívá v tom, že byly napsány v jiné době a s jinou úrovní vědomostí o konstituci, její šíři a možnostech, které přinese, respektive přinesla. To bylo samozřejmě dáno událostmi, k nimž v mezidobí došlo. Havlíček se v době před revolucí zaobírá ideální představou případných národních konstitucí, vypočítává jejich výhody a naopak nevýhody konstituce celorakouské. Jeho požadavky jdou, v situaci, kdy ještě zdaleka nebyl další vývoj jasný, velice daleko, de facto k národní samostatnosti v rámci nedefinovaně zastřešeného Rakouska. Havlíčkův text je zaměřen do budoucnosti a zabývá se tím, co by měla přinést.

Teprve 23. 3. a 8. 4. byly vydány kabinetní listy, které dávaly prostor pro případnou vlastní českou konstituci; oktrojovaná říšská ústava z 25.4. 1848 ale českou chartu úplně ignorovala. Konec snah o zemskou samostatnost znamenalo vypuknutí svatodušních bouří v Praze dne 12. 6., které bylo potlačeno ozbrojeným zásahem vojáků generála Windischgrätze. České liberální elity jen těžko chápaly, že porážka povstání není pouhou lekcí radikálním demokratům, ale de facto pohřbem českého státoprávního autonomismu. Zemský sněm, do něhož byly volby už z části vykonány, se již nesešel.

Palackého letákový text byl psán už po těchto událostech; z textu vyplývá, že se tak stalo v létě, případně až po něm. Palacký už věděl, že realitou je celorakouská konstituce, a zabývá se tedy už pouze jejími výhodami. Jeho text se snaží uklidnit případné nespokojence a dát jim najevo, že můžeme být rádi alespoň za to, co máme; podle Palackého není radno plést si konstituci s anarchií, je třeba dodržovat zákony, povinnosti a zvyklosti. Text je zaměřen k přítomnosti a ke konsolidaci dané situace.

Oba autoři podobně vysvětlují, co konstituce znamená a co z ní vyplývá pro panovníka i lid. Shodují se v umírněném postoji, kdy nabádají veřejnost ke klidu a rozvaze, ke společnému postupu při získání a udržení z konstituce vyplývajících výhod. Oba se též shodují v tom, že cokoli bylo špatného na předkonstituční době, nebyla vina panovníka, ale vlády a špatných rádců; to je ostatně tradiční a typický pohled, který se dějinami často prolíná.

Jak již víme, dubnová ústava byla v červenci zrušena. V listopadu 1848 byl nečekaně svolán říšský sněm, který v době revoluce přesídlil z Vídně do Kroměříže, došlo k nucenému odstoupení císaře Ferdinanda V. a k jeho nahrazení synovcem Františkem Josefem I. Ten nastoupil na trůn nikoli jako konstituční císař, ale „jako „z boží milosti císař rakouský“. Tím dal jasně najevo, že se dosavadními revolučními změnami necítí být do budoucna politicky vázán.

Sněm byl 7. března 1849 pod záminkou jeho radikalizace a nepřátelských postojů vůči vládě rozpuštěn. V téže době byla vládou vydána nová oktrojovaná konzervativní ústava, která stavěla politickou váhu státní exekutivy nad volené zastupitelské orgány. Nějaké pozitivní změny samozřejmě přinesla, jak jsem zmínil výše, ale národnostní práva si musela ještě nějakou chvíli počkat. Revoluční éra definitivně skončila na konci roku 1851 vydáním tzv. silvestrovských patentů, které s konečnou platností nastolily nový státní absolutismus.

Zdroje:

BOROVSKÝ, Karel Havlíček: Korouhev naše. Edice Obrození národa-Svědectví a dokumenty. Melantrich, Praha 1979

PALACKÝ, František: Co jest konstituce. Edice Obrození národa-Svědectví a dokumenty. Melantrich, Praha 1979

ŠTAIF, Jiří: Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí a revolucí. Dokořán, Praha 2005

Ottův slovník naučný, díl 10. Paseka – Argo, Praha 1998

Ottův slovník naučný, díl 19. Paseka – Argo, Praha 2000

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dubnov%C3%A1_%C3%BAstava

https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C5%99eznov%C3%A1_%C3%BAstava

https://cs.wikipedia.org/wiki/Silvestrovsk%C3%A9_patenty