Článek
Bedřich Pokorný se narodil 6. března 1904 v Brně, absolvoval čtyři ročníky reálného gymnázia a čtyři ročníky obchodní akademie s maturitou. Během prezenční služby vystudoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, poté důstojnickou aplikační školu v Milovicích a armádní plynový kurs. V roce 1934 absolvoval armádní zpravodajský kurs a stal se zpravodajským důstojníkem 10. horského praporu. Poté působil v Michalovcích, Košicích a až do okupace v Prešově.
Zpravodajská služba SS, SD, měla k dispozici kompletní seznam všech vojenských zpravodajců ČSR, a všichni byli po okupaci zajištěni – Pokorný ovšem kupodivu ne. Okupaci strávil v protektorátu jako úředník, kdy se jen zlehka zapojil do odboje. Podle všeho se nikdy do ničeho zásadního nezamotal. Byl schopen chodit na nějaké schůzky a roznášet letáky, ale tím to končilo, nasadit kůži se bál. Svědci vypovídali o jeho ustrašenosti, zbabělosti i o důvodném podezření, že zřejmě udával Gestapu, nebo byl spolupracovníkem SD.
Po osvobození ho čekala raketová kariéra ve službě KSČ. V Brně od osvobození zastával funkci důstojníka OBZ a „jako čelný funkcionář ilegálního a pak revolučního národního výboru, rovněž zastával vedoucí funkci na úseku bezpečnosti“- byl velitelem Národní bezpečnostní stráže v Brně a poté zemským velitelem SNB na Moravě. Na ministerstvu působil od července ve funkci přednosty Obranného zpravodajství, podřízeného Bartíkovu odboru Z, tedy odboru politického zpravodajství. Pod jeho taktovkou se zpravodajství MV okamžitě zaměřilo silně prosovětsky a proti západním spojencům. Lidé jako Pokorný a Bedřich Reicin bojovali studenou válku a stavěli železnou oponu dávno předtím, než se o ní ve Fultonu zmínil Winston Churchill.
V lednu 1946 nahradil po jím zosnované intrice ve funkci šéfa odboru Z generála Bartíka a byl povýšen na majora. Bartík byl odvolán 15. ledna 1946 po komunisty připravené provokaci, kdy proti němu bylo přinuceno vypovídat několik gestapáků a kolaborantů. Prsty v tom měl jak jeho nástupce ve funkci Bedřich Pokorný, tak další podobný zločinec, Štěpán Plaček. Brzy se zjistilo, že se jednalo o výmysly, ale do funkce se Bartík již nevrátil. V březnu 1948 byl zatčen a v září odsouzen na pět let za vyzrazení služebního tajemství a zneužití funkce.
Bedřich Pokorný na vazební fotografii
Pokorný měl na ministerstvu vnitra zásadní slovo, většinu důležitých dokumentů podepisoval on, s dodatkem „za ministra“. Na Ministerstvu vnitra se ale mezi Pokorného spolupracovníky otevřeně hovořilo o jeho nevyjasněné minulosti a nezodpovědnosti. Jeho manželka se údajně za okupace neoprávněně hlásila jako Němka, Pokorný všem po válce zpětně její policejní přihlášku zfalšoval a záznam odstranil. Přímé důkazy proti němu se ale z pochopitelných důvodů nikdy nenašly. Pokorný měl v roce 1945 od sovětských orgánů převzít kartotéku volavčích sítí důvěrníků brněnského Gestapa a zničit ji. Snažil se denunciovat veškerý odboj kromě komunistického, z archivních materiálů Gestapa nebo Štěchovického archivu odstraňoval dokumenty, které se nehodily jemu osobně, nebo komunistické straně, protože dokladovaly spolupráci některých jejích činitelů s okupanty nebo přímo s Gestapem. Tyto materiály byly poté systematicky páleny, a to nejen v Praze, ale i v okresních městech.
Údajně dosáhl „souhlasu prezidenta Beneše ke stíhání a odsouzení“ Jana Antonína Bati a konfiskaci jeho podniku. Obojí byla naprosto protiprávní zvůle tehdejší takzvané lidově-demokratické republiky. Zfalšoval výpověď K. H. Franka, aby vyhovovala komunistickým záměrům diskreditovat nekomunistické politiky v čele s prof. Vladimírem Krajinou, z čehož byl usvědčen a na nátlak nekomunistických stran a tisku se z funkce přednosty odboru 3. 11. 1946 stal jen zástupcem nově jmenovaného přednosty, plk. Františka Jandy. To byla ovšem jen kosmetická změna. Následně se 2. 12. 1946 stal přednostou nového zpravodajského referátu VII-SL pro Slovensko. Dne 1. 2. 1948 byl v rámci zpravodajského krytí oficiálně přeložen jako legační rada na velvyslanectví do Vídně. Ve skutečnosti byl zavřený ve svém bytě a zpravodajsky se zásadně podílel na komunistickém převratu. Na ústředí se vrátil již v polovině března 1948.
Po komunistickém převratu střídal Pokorný funkce, zastával opět funkci přednosty OBZ MV, poté se stal zástupcem velitele odboru BA, tedy StB, Jindřicha Veselého, pro skupinu BAc (tzv. malá Státní bezpečnost, vyšetřovala případy podle zákona na ochranu republiky, případy retribuce a vykonávala cenzuru tisku a filmu) a odbor BAp (pasové oddělení StB). Vedl přípravu 18 politických procesů. Osobně odhalil údajného vraha vedoucího oddělení ÚV KSČ pro otázky odbojového a partyzánského hnutí Augustina Schramma, Miloslava Choce, který byl za toto zřejmě vykonstruované obvinění popraven. V nepřítomnosti byl v souvislosti s případem odsouzen k smrti i Josef Vávra-Stařík, ten byl na Pokorného návrh v roce 1949 unesen agenty StB z Vídně a popraven v roce 1953. Případ vedl k „odhalení a zneškodnění 147 vyzvědačů a rozvratníků“ a následně k odhalení další „vyzvědačské skupiny“ kolem Milady Horákové. Podle Pokorného to byl nejúspěšnější rok v jeho životě”.
Kolovaly nekonkrétní pověsti, že Pokorný používá při vyšetřováním kolaborantů „nepěkných metod“, a že svým jednáním „poškodil dobré jméno státní bezpečnosti“. Těmto výslechovým metodám říkal Pokorný „špendlíčky a fidlátka“. Velmi aktivně se podílel na přípravě vykonstruovaných politických procesů, Hlas Ameriky jej označoval za „Rudého kata republiky“, na což byl velice hrdý. Od 1. října 1949 zastával funkci přednosty samostatné skupiny BAc pro správu Táborů nucených prací. V září 1950 se stal přednostou vězeňského sektoru, tedy správy TNP i všech věznic KV-StB.
Pak ale začala jeho hvězda rychle hasnout. Hned v říjnu ponížil jen na místo zástupce přednosty sektoru. V rámci výměny starého vedení StB byl spolu s dalšími sobě podobnými (Oswaldem Závodským, Karlem Černým, Ivo Milénem, Miroslavem Pichem-Tůmou a Josefem Pavlem) v lednu 1951 zatčen, Teprve ve vazbě dospěl k poznání, že „…všechny naše velké procesy byly politickým propagačním hnojem, aby masy byly snadněji udržitelné a lépe se nechaly vésti…je to všechno podfuk a lumpárna na lumpárnu.“
V prosinci 1953 byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu na 16 let. Byl viněn z toho, že „od roku 1945 až do svého zatčení v roce 1951 spolu s obviněným Karlem Černým jako členové spolčení ve vysokých funkcích záměrně kryli nepřátelskou činnost zrádců a konfidentů gestapa, rozmísťovali je do důležitých funkcí v Bezpečnosti, brzdili kádrovou výstavbu bezpečnosti, zaváděli do práce Bezpečnosti gestapácké metody a jiným nepřátelským způsobem porušovali soustavně svoje povinnosti v úmyslu způsobit vážnou poruchu v činnosti bezpečnostního aparátu, v této skutečně vážnou poruchu způsobili a činu se dopustili za okolností zvláště přitěžujících.“
Po pěti a půl letech byl Pokorný zproštěn většiny obvinění, kromě zneužití služební moci, na které se ovšem vztahovala amnestie z roku 1953. Byl propuštěn a rehabilitován, koncem března 1968 se podle dopisu na rozloučenou ze zoufalství ze zdánlivého hroucení socialismu v ČSSR oběsil v lese u Kanic, kde bydlel. 25. března si zapsal: „Komunista velkého února 1948 nemůže přežít strašnou porážku KSČ…Zneužívání teroru bylo zcela neúčinné, ba pro pachatele zhoubné.“ Pokorný nelitoval násilí, kterého se dopouštěl on i jiní, ale toho, že nakonec nezajistilo trvalé vítězství komunistů. Podle jiných teorií spáchal sebevraždu proto, že měl vypovídat k obnovenému vyšetřování smrti Jana Masaryka, na jejímž vyšetřování se v roce 1948 z titulu své funkce podílel, respektive je v podstatě vedl.
Zdroje:
DVOŘÁKOVÁ, Jiřina: Bedřich Pokorný – vzestup a pád. In: Sborník Archivu Ministerstva vnitra 2/2004, s. 233-267.
