Článek
Gotland byl napolo nezávislým územím; obyvatelé sice platili daně švédskému králi a ostrov byl formálně součástí Švédska, ale populace byla německojazyčná, jednalo se o tzv. Guty. Populace ve Visby byla pak etnicky poměrně smíšená. Město Visby se stalo v roce 1280 členem Hansy, mocného spolku bohatých baltských obchodních měst. Tím se přístav a jeho obyvatelé ještě více oddělili od zbytku ostrovní populace. Mezi měšťany a obyvateli ostrovního venkova narůstal antagonismus, který vyvrcholil válkou v roce 1288, ve které město venkovany porazilo.
Profesionální a zkušená armáda neměla s domobranou po vylodění, ke kterému došlo 22. července1361, větší problém. Dánské vojsko tvořili z většiny ostřílení žoldáci z Dánska i pobřežních německých měst s čerstvými zkušenostmi z válek mezi německými a skandinávskými státy. Jejich celkový počet je odhadován na 2500 mužů.
Velitel gutské domobrany není známý, jednalo se pravděpodobně o nějakého nižšího venkovského šlechtice s válečnými zkušenostmi. Jeho vojsko pak sestávalo z další nižší šlechty, jejího služebnictva, ale i z mnoha svobodných rolníků. Často se jednalo o velmi mladé, nedospělé hochy, ale i o muže v letech, kteří by v normální armádě už dávno neměli co dělat. Mužové všech generací prostě bránili své domovy. Jejich výstroj i výzbroj byla poněkud improvizovaná a především zastaralá, sestávala často z toho, co měl kdo doma po otci nebo dědovi. Kromě kroužkových košilí a zastaralých typů plátového brnění to byly zřejmě často jen prošívanice, přileb se pravděpodobně všeobecně nedostávalo. Stejně tak neměli domobranci kovové holenice, v té době už nutnou součást výstroje těžkooděnce.
Dánská armáda porazila domobranu ve dvou menších srážkách, v bitvě u Mästerby padlo asi 1500 místních rolníků. Domobrana poté ustupovala k mocenskému centru ostrova, opevněnému přístavu Visby, kde se hodlala zachytit. Měšťané ale usoudili, že obrana proti Dánům nemá smysl a že bude lepší se s nimi dohodnout a přijmout jejich nadvládu, než je nechat, aby město vydrancovali, majetek ukradli nebo zničili a po vyvraždění obyvatel Visby stejně ovládli. Když dorazila domobrana k městským hradbám, zůstaly pevnostní brány zavřené a za domobranou brzy dorazila dánská armáda.
Hradby města Visby
27. července se domobrana Dánům postavila asi 300 metrů před hradbami města. Následná bitva byla čistým masakrem: špatně vystrojená, vyzbrojená a vycvičení domobrana byla pro dánské žoldnéře snadnou kořistí. Dánové se zaměřili na nohy, které většina z domobranců neměla chráněné plátovou zbrojí. Z kosterních pozůstatků jsou patrné opakované záseky mečem do holeních kostí, případně úplně useknuté kotníky. Pokud takový raněný padl na zem, nebyl už problém jej dobít a prorazit mu lebku sekyrou nebo bojovým kladivem, jak je rovněž patrné z pozůstatků. Odhaduje se, že na místě zemřelo asi 2000 domobranců, dánské ztráty jsou neznámé. Nejednalo se asi o víc než nějakých 300 padlých. Z hlediska středověkého válečnictví šlo o velmi krvavou a nemilosrdnou bitvu.
Měšťané ve Visby shromažďují výkupné. Carl Gustaf Hellquist (1882)
Po masakru před hradbami město Visby s konečnou platností usoudilo, že se podvolí po dobrém. Vítězný král Valdemar vpochodoval do města a nechal strhnout část hradeb, aby měšťany do budoucna přešla chuť na nějaké rebélie. Měšťané z Visby byli donuceni pohřbít padlé do hromadných hrobů, které byly vykopány přímo na místě bitvy v místě, dnes známém jako Korsbetningen. Král poručil radním naplnit tři velké sudy od piva stříbrem a zlatem, v případě nesplnění požadavku vyhrožoval vyrabováním města. Měšťané splnili příkaz tak, že vybrali cennosti z místních kostelů. I tak ale Dánové vyrabovali několik městských kostelů a klášterů, načež Gotland v podstatě opustili. Z dánského krále Valdemara se tak stal v následujícím roce i král Gotlandský, ale následkem anexe byla válka Dánska s Hansou. Vláda Dánska nad Gotlandem byla víceméně formální, několik desítek let proto ještě trvaly tahanice o nadvládu mezi Dánskem, Švédskem a Meklenburskem, než se Gotland stal definitivně dánským.
V roce 1905 došlo u Visby k rozsáhlým archeologickým vykopávkám. První hromadný hrob byl objeven právě v Korsbetningen ve Visby, druhý v těsném sousedství zbořeného opatství Solberga. Postupně byly objeveny ještě další tři šachty.
Hromadný hrob v Korsbetningen v roce 1905
Vykopávky potvrdily, že nejméně třetina domobranců byli nedospělí, nebo naopak přestárlí jedinci. Vzhledem k tomu, že domobrana byla většinou vystrojena dávno zastaralou zbrojí, a také vzhledem k faktu, že byl velmi horký konec června a těla se začala okamžitě rozkládat, nedošlo při pohřbívání padlých k obvyklému postupu. Těla byla totiž v podstatě vždy pohřbívána téměř nahá, nebo ve spodním prádle. Vše, co mělo hodnotu a dalo se použít, jim vítězové odebírali: zbraně, přilby, štíty, kroužkové košile a kapuce i plátovou zbroj. Zbraně nebo zbroj nacházejí archeologové na bojištích jen velmi výjimečně, jedná se o v bitvě ztracené a přehlédnuté součásti výstroje. Stejně tak výjimečně ale nacházejí i padlé, protože i padlý nepřítel, pokud se nejednalo třeba o Turka, zasluhoval křesťanský pohřeb do posvěcené půdy.
U Visby se to nestalo, většina těl byla pohřbena tak, jak padla, tedy v plné zbroji. Zbraní, štítů nebo přileb se samozřejmě našlo minimum, ale kroužkovou nebo plátovou zbroj v podstatě nebylo možné z nadýmajících se těl ani sundat. Pro archeology jsou gotlandské hroby obrovským zdrojem znalostí o středověké vojenské výstroji. Stejně tak jsou i zdrojem informací o způsobu boje a válečnickém umění. O útocích mečem na nohy jsem se již zmínil, někteří padlí dostali až deset záseků do nohou, než upadli na zem a byli dobyti. Pozůstatky padlých ale nesou i stopy zásahů šípy, meči, úderů sekyrami a bojovými kladivy do obličejů nebo temene raněných apod.
Lebka jednoho z padlých bojovníků v kroužkové kapuci
Hroby u Visby se tak staly důkazem nejen nemilosrdné brutality, se kterou se středověké války vedly, umění zabíjet v boji, ale i oběti obyčejných rolníků, kteří se v zoufalém a beznadějném boji o svobodu, za své domovy a rodiny postavili profesionálním zabijákům.
Zdroje:
