Článek
K prvnímu, v podstatě demonstrativnímu a propagačnímu náletu na japonské hlavní město, došlo už v dubnu 1942. Šlo o tzv. Doolitlův nálet, kdy z letadlové lodi Hornet vzlétlo směrem k Japonsku 16 bombardérů B-25 Mitchell, dvoumotorových strojů, které dosud nikdy z letadlové lodi nevzlétly. Cílem nebylo jen Tokio, ale i Jokohama, Ósaka, Nagoja a Kóbe. Způsobené škody byly minimální, nálet měl především jak Japoncům, tak i americkému obyvatelstvu demonstrovat, že Japonsko není nedotknutelné a mimo dosah amerických zbraní.
B-29
Efektivní nálety na Japonsko začaly až na jaře 1944 poté, co byl do služby zařazen a na předsunuté základny nejprve v Číně, poté na Marianských ostrovech ve velkých počtech umístěn bombardér B-29. Bombardéry z Číny, nasazené v rámci operace Matterhorn, ovšem na Tokio doletět nedokázaly, to se dařilo až letounům, startujícím od listopadu 1944 z ostrovů Guam, Saipan a Tinian.
Bombardér B-29 (model 345), nasazený pouze na pacifickém bojišti, měl operační dolet 6000 km, vzletovou hmotnost 55 tun, nosnost 9 tun pum, dosahoval rychlosti 575 km/ha vzhledem k přetlakové kabině byl schopen bombardovat z výšky 9000 metrů, kam japonská protiletecká obrana v podstatě nedosáhla. Operační dostup měl letoun dokonce přes 11 km. Jeho střelecké věže byly řízeny analogovým počítačem a ovládány dálkově. Náklady na vývoj a výrobu B-29 dokonce o třetinu převýšily náklady na vývoj a výrobu atomové bomby a dosáhly výše 3 miliard dolarů.
B-29 Superfortress
Bombardování trhavými pumami z velkých výšek se ale zdálo jako málo účinné, protože větry ve vysokých výškách snášely pumy zcela mimo cíl. Navíc Japonsko příliš neoplývalo infrastrukturou z pevných materiálů, kterou by bylo potřeba rozbíjet. Již v roce 1943 tedy proběhly testy, kdy se prokázala velká účinnost bombardování zástavby ze dřeva a papíru zápalnými pumami z menších výšek.
Oběti
První útok tohoto druhu proběhl 4. února 1945 proti městu Kóbe. Na Tokio došlo 25. února, kdy 174 bombardérů B-29 zničilo 2,6 km2 městské zástavby. Nejednalo se o čistě civilní cíl, protože v Japonsku nebyly průmyslové závody a dílny soustředěny do samostatných čtvrtí, ale byly rozptýleny v běžné zástavbě. Po první zkušenosti americké letectvo rozhodlo propříště útočit z výšky jen 2000 metrů, protože v této výšce mělo japonské protiletadlové dělostřelectvo nejmenší účinnost.
Tokio po náletu
To propříště se odehrálo v noci z 9. na 10. března 1945, kdy nad Japonsko v rámci operace Meetinghouse vzlétlo 334 Superfortressů B-29. 279 z nich svrhlo 1665 tun zápalných bomb na Tokio. Ve městě, postaveném výhradně z velmi hořlavých materiálů, vznikla díky vanoucímu větru tzv. ohnivá bouře (stejně jako v Hamburku nebo v Drážďanech), která do epicentra požáru rychlostí urgánu nasávala studený vzduch z okolí, čímž požár ještě posiloval.
Oběti utopené v řece
Lidé se, stejně jako v Hamburku Drážďanech, snažili uniknout plamenům v řece, kde se ale utopili nebo uvařili. Vyhořelo asi 4000 hektarů (40 km2) zástavby a zahynulo přes 100 000 lidí, převážně civilistů, odhady počtu zraněných kolísají mezi málo pravděpodobnými 40 000 a zřejmě přehnaným milionem osob.. Asi milion lidí se ocitl bez domova. Výroba v Tokiu (vojenská i civilní) následně klesla o polovinu. Během náletu Američané ztratili 27 bombardérů, ať už následkem palby, technických závad nebo toho, že se stroje staly v ohnivém vichru neovladatelnými.
Oběti
V březnu navštívil zničené části města osobně božský císař Hirohito a to, co viděl, v něm postupně vzbudilo vědomí, že válku je třeba za každou cenu ukončit. Konečný počet obětí nebyl z pochopitelných důvodů nikdy upřesněn, odhady se pohybují mezi 75 000-200 000. Mezi lety 1948 a 1951 byl popel 105 400 lidí, zabitých při útocích na Tokio, pohřben v parku Jokoamičo v Sumidě. Jak k tomuto číslu ale kdo došel, není příliš jasné. Památník náletu byl odhalen v parku v březnu 2001.
Zdroje:
