Článek
Pozadí českých fašistických organizací a jejich činnosti bylo poměrně složité. Vcelku se tyto organizace daly rozdělit do tří kategorií: do první z nich spadaly nacionálně česky zaměřené organizace, které se vůči Němcům – přinejmenším do jisté míry, a hlavně pak před okupací – vymezovaly. Do druhé kategorie skupiny, které nacistickou politiku akceptovaly, a do třetí kategorie organizace, které se s touto politikou a ideologií zcela ztotožnily a pomáhaly jí prosazovat. Některé organizace přirozeně v průběhu doby prodělaly ideologický vývoj, závislý na vnějších podmínkách, hlavně samotném faktu okupace, postoji okupačních orgánů k nim atd. Pokud bychom měli uvedené organizace rozlišit podle projevů, pak třeba NOF byla převážně politizujícím uskupením. Vlajka sice politikařila také, ale prostředkem k prosazení jejích cílů bylo kromě propagandy především násilí. Hlavní náplní činnosti členů Vlajky bylo ale slídění a denunciantství (udávání) na všech úrovních. Svatoplukovy gardy –ač původně součást Vlajky jako její úderná pěst –stály na opačném konci spektra: byli to radikální bitkaři, kteří politiku prosazovali především prostřednictvím obušku, a pro které byla i Vlajka v podstatě „měkká“.
Při kolaboraci –z jejich pohledu při spolupráci – nacisté upřednostňovali tradiční konzervativní elity před místními fašisty. V očích Hitlera a jeho spolupracovníků nacionální socialismus nebyl na export. Uvědomovali si, že místní konzervativci, a to i ti vůči nacistům zdrženliví, jsou schopni získat větší důvěru lidu než obecně zavržení radikálové z extrémní pravice. Přínos českých fašistických organizací pro okupační režim je diskutabilní. Národ tyto odrodilce bojkotoval, pokud mohl, a pokud je bojkotovat nemohl, dával si na ně alespoň dobrý pozor. Ve fašistických organizacích se často soustřeďovali lidé, kteří byli pro své mnohdy jednodušší myšlení, sklon k rychlým řešením problémů, netolerantnost, konfliktnost a agresivitu pro své okolí těžko akceptovatelní už před okupací, natož během ní, kdy se z nich většinou stali přisluhovači nacionálně socialistického aparátu. Co se týče českých fašistů, nacistická bezpečnostní služba SD pohrdavě prohlašovala, že jejich vůdci jsou „důstojníci bez vojska“.
Vlajka, vzniklá v roce 1930, později po sloučení s Fašistickými (od toho momentu Svatoplukovými) gardami a Národní árijskou kulturní jednotou používající název ČNST (Český nacionálně socialistický tábor) – Vlajka, se před válkou vyhraňovala striktně protiněmecky, ale po okupaci provedla názorový veletoč a převzala beze zbytku nacistický program. Byla silně antisemitskou organizací, která se snažila vydobýt si podíl na protektorátní moci na úkor Národního souručenství a vlády, a alespoň zpočátku byla podporována některými složkami nacistického aparátu, především Gestapem a SD. Později se ale podpora nacistů přenesla na vysloveně poslušné a neautonomní kolaborantské organizace, reprezentované ministrem Moravcem a aktivistickými novináři. Počátkem roku 1943 okupační správa Vlajce pro opakovanou kritiku ostatních proudů české kolaborace zastavila činnost a její čelní představitelé skončili v koncentračních táborech.
NOF, čili Národní obec fašistická, byla českou fašistickou politickou stranou, vzniklou ve 20. letech 20. století. Byla spojena především s osobou bývalého generála československých legií v Rusku, Radoly Gajdy. V době mnichovské krize se zasazovala za boj proti německé agresi, ale v podmínkách protektorátu se její vůdce Gajda podřídil přání státního prezidenta Háchy. V zájmu jednoty protektorátního politického života pod křídly Národního souručenství činnost NOF zastavil a stranu na počátku léta 1939 rozpustil. NOF byla později –oficiálně už bez Gajdy –obnovena, a stála pak na pozici strany, ideově spřízněné s okupačním režimem; stále však nicméně chtěla být rovnocenným partnerem nacismu. To ovšem okupantům nestačilo – požadovali slepou oddanost a naprostou kolaboraci bez náznaku autonomního myšlení a cílů, jakou jim poskytoval například Emanuel Moravec. I činnost obnovené NOF byla tedy na počátku roku 1943 zastavena.
Svatoplukovy gardy, agresivní fašistická organizace, měly své kořeny v NOF, v původních Gajdových a později Fašistických gardách. Nejsilnějším impulsem k zahájení samostatného života fašistických gard bylo Gajdovo nařízení o rozpuštění Národní obce fašistické, Národního tábora českého, Gajdových i Fašistických gard a přidružených organizací. V říjnu roku 1939 se z těch členů výše zmíněných organizací, kteří odmítli vstup do Národního souručenství, ustavily Svatoplukovy gardy jako polovojenská organizace Vlajky, budovaná podle vzoru SS, ale svými možnostmi a schopnostmi připomínající spíše rané jednotky SA.
Činnost Svatoplukových gard poznamenávaly – stejně jako činnost veškerých českých fašistických organizací – permanentní problémy, diskuse, animozity, spory a rozkoly. Po prvních problémech s vedením Vlajky se organizace v podstatě rozštěpila a nadále působila především na Ostravsku. Její snahou bylo vyrovnat se německým SA nebo SS, a z toho důvodu se těšila jisté ochraně Gestapa. Na počátku války byla součástí Vlajky, s níž se i oficiálně spojila v organizaci ČNST – Vlajka, ale záhy začala opět vyvíjet samostatnou činnost, zaměřenou dokonce i proti „nedostatečně tvrdé“ Vlajce. Stoupence si Svatoplukovy gardy díky své primitivní agresivitě získaly především mezi spodinou. Organizace svou snahu o připodobnění se k SA a SS realizovala v roce 1941 například zavedením nového systému hodností. Jejich názvy, jako podhoufvod, svorvod nebo podhlukvod působí ve své snaze o kopírování analogických německých termínů směšně, třebaže tento efekt rozhodně nebyl úmyslem. Konec Svatoplukových gard přišel v prosinci roku 1941, kdy bylo nařízeno provést jejich reorganizaci a novou úpravu, a za tím účelem byla jejich činnost zastavena. Přesto se jejich členové někde scházeli i nadále, ovšem již v civilu a spíše k posezení v restauraci. Vlajka svůj boj o získání rozhodujícího politického vlivu prohrála a nezvratný pád do politického propadliště s sebou stáhl i údernou pěst hnutí, její gardy.
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě vzniklo v červnu 1942. Šéfem Kuratoria byl ministr Moravec a jeho vedení sestávalo převážně z bývalých vlajkařů. Popud ke vzniku organizace dal zastupující říšský protektor Heydrich, jejího založení se ale už nedožil. Kuratorium bylo čistě kolaborantskou organizací, která měla za úkol vychovávat českou mládež v duchu nacismu a „postupnou převýchovou a působením dosáhnout dlouhodobého cíle germanizace českého živlu“. Měla neomezenou podporu okupantů; patřila k aktivistickým organizacím, jejichž představitelé se snažili v nové Evropě Čechům zajistit místo jako loajálním pomocníkům třetí říše. V praxi ale její dopad na mládež – nehledě na hromadné, propagačně dobře využité akce, často kamuflované pláštíkem sportovních aktivit – nebyl velký. Naopak, mnohé akce Kuratoria posloužily mládeži k tomu, aby potměšile a skrytá v davu projevovala názory, které se okupantům ani kolaborantské Moravcově skupině vůbec nelíbily. Po dvou letech bylo jasné, že myšlenku, s kterou bylo Kuratorium založeno, se realizovat nepodařilo, a že se organizace v podstatě vymkla z rukou. Dokonce i v samotné centrále Kuratoria vznikly nakonec odbojové skupiny, nehledě na to, že vedoucími organizace byli jinak přesvědčení nacisté a kolaboranti.
Česká pracovní fronta byla – stejně jako Kuratorium – příkladem čistě kolaborantské organizace, založené na zásadách boje proti komunismu a marxismu. Stala se součástí ČNST – Vlajky, obdobou Deutsches Arbeitsfront, tedy německé „odborové“ organizace, a soustřeďovali se v ní udavači a informátoři Gestapa a SD. Těmito složkami také byla přirozeně podporována, ale dělnictvo jí nikdy nepřijalo za svou.
Česká liga proti bolševismu vznikla v prosinci 1943 jako další organizace, podnícená shora. Měla být dokladem toho, že český národ si je vědom nebezpečí bolševismu a chce se zapojit do boje proti němu. Ve vedení ligy se sešli čelní nacisté, např. z Kuratoria a Veřejné osvětové služby, stejně jako lidé, kteří tam byli nadekretováni a nepodařilo se jim ubránit se tomu. Za ustavením ligy stál plnou silou opět ministr Moravec. Hlavní činnost ligy sestávala z přednášek a veřejných shromáždění. Ta byla občany z donucení sice hojně navštěvována, ale propaganda ligy zůstala bez většího dopadu a skončila v podstatě fiaskem.
Zdroje:
FROMMER, Benjamin: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010.
KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Praha 2015.
NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka: K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha 2001.
PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha 1999.
PEJČOCH, Ivo: Armády českých politiků. České polovojenské jednotky 1918-1945. Cheb 2009.
