Článek
Zikmund Lucemburský je na středověké poměry výjimka co se délky vládnutí týče: uherským králem byl 52 let, římským králem přes čtvrt století, později se stal i římským císařem a 18 let byl i králem českým (třebaže všeobecně uznáván byl v této funkci až v poslední rok svého života). Pohřben byl ve Velkém Varadíně v dnešním Rumunsku, ale jeho hrob padl za oběť válečnému pustošení a dnes po něm není ani stopy. Ke své smůle nezplodil syna a česká linie rodu Lucemburků jeho osobou vymřela po meči. Zikmunda je třeba chápat nikoli pouze v kontextu Čech, jak bylo léta zvykem, ale především v kontextu Evropy, protože byl především panovníkem evropského významu, a až poté českým králem.
Císař Zikmund ve věku asi padesáti let
Jeho vláda je v podstatě počátkem středoevropského soustátí Rakouska, Čech a Uher, které přetrvalo až do roku 1918. Zikmund ale toto soustátí úplně neovládal, protože pro jeho dobu byly typické nejrůznější turbulence – protichůdné zájmy jednotlivých zemí, kterým vládnul, ohrožení Evropy Turky, husitská revoluce, boj papežství a koncilů o moc v církvi a reformu. Tak třeba maďarská historiografie v Zikmundovi viděla „krále-cizince“, který pro jiné zájmy zanedbával obranu země proti Turkům. Němcům naopak vadila jeho aktivita v Uhersku, na druhou stranu kladně hodnotili, že na účet říše nerozšiřoval dynastickou moc jako Karel IV. Církevní historici sice oceňovali jeho zásluhu na odstranění schizmatu, ale připisovali mu odpovědnost za vzpouru koncilů proti papežské moci. Český pohled je tradičně známý – Zikmund, Němec, liška ryšavá. Zikmund byl ale asi stejně Němec, jako jeho bratr Václav IV., a ostatně i jako jeho otec, Karel IV.
Teprve nedávno došlo k pokusu překonat nacionalistické předsudky a zhodnotit Zikmundovu osobnost komplexně a konfrontací protichůdných názorů vytvořit náhled na jeho vládu jako celek. K tomuto pokusu došlo z iniciativy historika Ferdinanda Seibta na mezinárodním sympoziu v Budapešti v roce 1987, konaném u příležitosti 600. výročí Zikmundovy uherské korunovace a 550. výročí jeho úmrtí. Výsledkem této syntézy názorů historiků z různých zemí bylo zjištění, že i s přihlédnutím k výhradám k Zikmundově vládě v jednotlivých zemích a přes zdánlivé ztroskotání nebo nedokončení některých jeho plánů byl Zikmund impozantní osobnost, přesahující rámce jednotlivých zemí. Současně s konferencí byla uspořádána velkolepá výstava, která Zikmunda představila nejen jako pokračovatele Karlovy myšlenky světodějného poslání Lucemburské dynastie, ale i jako kulturní osobnost a mecenáše umění. Konference a organizace výstavy se bohužel neúčastnili historici italští, kteří by jistě měli ke kulturní stránce Zikmundovy osobnosti co dodat.
Bylo už předem jasné, že náhled na Zikmunda byl dosud určován především jednotlivými úzkými národními optikami. S tím je spojena i postupná změna náhledu na husitství, totiž že jeho význam nespočívá jen v jeho vlivu na soudobé i budoucí duchovní proudy a v jeho ohlasech v cizině, ale i v tom, že svou mocenskou silou nepřímo ovlivňoval dění i leckde jinde v Evropě.
Pečeť císaře Zikmunda
Co tedy lze říci nového o Zikmundově úloze v českých dějinách? Jako jeden z mála panovníků byl stižen četnými odsudky a mnoho z nich bylo oprávněných (zcizení korunovačních klenotů, vedení první křížové výpravy a s tím spojené následky pro obyvatelstvo atd.) Vytýká se mu i brutalita při trestání protivníků nebo věrolomnost a nepoctivost při jednáních. Takové chování ale bylo zcela v intencích soudobé morálky, a spíš než nepoctivostí by se daly nazvat prohnaností – sám Zikmund kdysi na výtku o nedodržení slibu řekl: „Vám jsem slíbil, jim jsem přísahal“.
Negativně jsou hodnoceny Zikmundovy intriky ve vnitrodynastických sporech Lucemburků, ať už se jedná o uvěznění příbuzných nebo dokonce o důvodné podezření z podílu na jejich smrti. Ani to není u panovníků středověku ničím výjimečným. Naopak jeho zodpovědnost za upálení Jana Husa je sice tradičně připomínána, ale nestojí na faktických základech. Zikmund na jednání a rozhodnutí koncilu neměl vliv, a dokonce by se vystavoval stíhání inkvizicí, pokud by se zastal obviněného. Udělal pro Husa i tak dost, když mu na koncilu vymohl veřejné slyšení, které rozhodně nebylo v podobných případech běžné. Jakoukoli další aktivitou by riskoval uvržení do klatby a rozchod koncilu, který byl svolán nikoli kvůli Husovi, ale především kvůli vyřešení schizmatu a reformě církve. Hus byl v panovníkových záměrech a plánech na evropské, a v podstatě světové úrovni jen komplikací, a Zikmundovi lze vyčítat snad jen to, že Husovi vydal ochranný glejt, o němž si byl vědom, že ho nebude moci dodržet.
Jádrem posuzování Zikmundovy role v českých dějinách je jeho zápas s husitstvím, a škála jeho hodnocení se, podle toho, kdo hodnotil, pohybuje od opatrné shovívavosti k nemilosrdnému odsudku, až démonizaci. Zikmund ovšem jednal tak, jak jako panovník a katolík jednat musel, a postavil se proti vzpouře. Otázka ovšem je, jestli tento důvod byl jediný, protože husitství bylo časově i programově protikladné k jiné církevní reformě, spjaté s konciliarismem a se Zikmundovým politickým zájmem. Konflikt byl tedy konfliktem dvou protipolárních a proto i zcela nepřátelských reformních snah, které se obě snažily najít východisko z krize církve i společnosti.
Reforma husitská byla z pohledu koncilu pouze reformou právně-správní, bez filozoficko-teologického obsahu, kdežto reformace konciliární se snažila najít východisko v obnovení autority římského císařství a v jeho vůdčí roli v církvi. Takováto reformace samozřejmě Zikmundovi jako panovníkovi vyhovovala. Pro prosazení svých záměrů šel Zikmund vědomě do konfliktu s českou šlechtou, podporující Husa. Na koncilu pak Zikmund v něčem uspěl, v něčem ne. Podařilo se sesadit všechny tři papeže a ukončit schizma, naopak se nepodařilo upřednostnit reformu před volbou papeže. Podařilo se uzákonit periodicitu koncilů a tím vytvořit jakýsi kontrolní orgán nad papeži, ale nepodařilo se, aby byl zvolen papežem člověk, který by byl reformě nakloněn.
Martin V. se neměl ke svolání kongresu v Basileji a donutil ho k tomu až Zikmund, který využil potřeby projednat s husity jejich požadavky. Potřeba církve byla vypořádat se s vojensky silným reformním hnutím, ale potřeba Zikmundova se samozřejmě také upírala ke konečnému získání české koruny. Potřeba husitů pak byla prosadit své reformní požadavky. Tím se vlastně zájem obou nesmiřitelných reformních koncepcí setkal v jednom bodě. Koncil se samozřejmě neměl zabývat jen husitskou otázkou, ale i otázkami reformy, a byl tedy ve všech bodech v Zikmundově zájmu. Myšlenku jednání na koncilu musel ale Zikmund husitům nejprve naočkovat a získat je pro ni, což se mu podařilo na riskantním bratislavském jednání s husitskými předáky (riskantním proto, že jednat s kacíři byla věc v podstatě nemyslitelná). Na druhou stranu souhlasem s jednáním a tím, že přeceňovali Zikmundovu roli na složení a jednání koncilu posílili vlastně husité konciliární reformní myšlenku o vedoucí úloze římského císaře v církvi.
Pro nového papeže, Evžena IV., byla ale účast husitů na koncilu záminkou k jeho zrušení a přesunutí do Bologni. Rok trvala politická válka mezi papežem a Zikmundem, kterému šlo o českou korunu, ale nakonec koncil v Basileji po papežově kapitulaci pokračoval. Jeho výsledkem byla Pražská kompaktáta, otevírající Zikmundovi naději na českou korunu, a také šance pokračovat na koncilu v církevní reformě. Z toho ale sešlo, protože koncil místo ní řešil otázku sjednocení východní a západní církve, a reforma byla odsunuta na neurčito. To byla na jednu stranu Zikmundova porážka, na druhou stranu vítězství husitů, jejichž vlastní reforma se tak ukázala v dané chvíli jako životaschopná. Kompaktáta, původně zamýšlená nikoli jako kapitulace, ale dočasné a vynucené příměří s jasně danými těsnými mantinely, byla pro široce podporované husitské hnutí dostatečným zadostiučiněním.
Zikmundův zápas s husitstvím tedy nebyl jen pouhou monarchistickou represí, ale měl širší rámec a pozadí. Bylo to současně první velké střetnutí reformismu s reformací, která tímto získala své první, draze zaplacené zkušenosti.
Zdroje:
BAUM, Wilhelm: Císař Zikmund : Kostnice, Hus a války proti Turkům. Mladá fronta, Praha 1996
KAVKA, František: O císaři Zikmundovi také poněkud jinak, in: Dějiny a současnost, ročník 13, č. 6, Praha 1991, s. 11-14
