Článek
Dětství a mládí
Franz Paul Stangl se narodil 26. března 1908 v Altmünsteru v Rakousku do rodiny vysloužilého dragouna, který pracoval jako noční hlídač. Rodina fungovala jako vojenská jednotka, otec Franze údajně často bil a syn se ho k smrti bál. Když bylo Franzovi osm let, otec zemřel na podvýživu. Hoch se poté naučil hrát na citeru a dával lekce, aby rodina měla z čeho žít. Po ukončení školní docházky se vyučil tkalcem. Toto zaměstnání ale neslibovalo příliš zářnou kariéru. Stanglovi chybělo vyšší vzdělání, a navíc přišla hospodářská krize. Tehdy udělal Stangl první životní chybu. Po třech letech se přestěhoval do Insbrucku a o rok později, v roce 1931, byl přijat k rakouské policii.
U policie si vedl dobře. V roce 1934 vystrnadil členy socialistické milice z kina Central, kde se zabarikádovali. O rok později odhalil ilegální skladiště zbraní nacistické strany. Za obě akce dostal vyznamenání, za tu druhou ještě přijetí do kriminalistické školy a přeložení ke kriminální policii ve Welsu. V témže roce se oženil s Therese Eidenböckovou, postupně se jim narodily tři dcery: Isolde, Renate a Brigitte. Není jisté, kdy Stangl vstoupil do NSDAP. Simon Wiesenthal, známý „lovec nacistů“ tvrdil, že k tomu došlo už v roce 1931, kdy byla strana v Rakousku nelegální. Stangl sám uváděl, že do strany vstoupil až po anšlusu v roce 1938. Vstup si prý nechal od známého antedatovat do roku 1936, aby se vyhnul problémům kvůli zabavení nacistických zbraní, na němž se před lety podílel.
Franz Stangl
Občanem říše
Po anšlusu Rakouska se snaživý Stangl zřekl katolické víry a přečkal čistky v policejním sboru. V březnu 1938 se stal jak říšským občanem, tak příslušníkem Schutzpolizei v Linci. Byl zařazen do Židovského referátu. V květnu 1938 vstoupil do SS v důstojnické hodnosti SS-Hauptsturmführer (kapitán). Začátkem roku 1940 byl přeložen do Berlína a stal se zvláštním policejním komisařem tzv. Všeobecné nadace pro ústavní péči. To nebylo nic jiného, než krycí název pro začínající akci T4, program euthanasie psychicky nemocných, fyzicky postižených a jinak „nepotřebných“ a do společnosti nezapadajících, včetně problémových nebo hyperaktivních dětí.
Zámek Hartheim v Rakousku, jedno z míst vraždění v rámci akce T4
Stangl se stal pomocným policejním dohlížitelem programu T4 v jednom z jeho středisek, rakouském zámku Hartheim. Tam byli chovanci ústavů pro duševně choré, hospiců nebo léčeben vražděni kysličníkem uhelnatým v plynové komoře. Stangl měl na starosti vydávání falešných úmrtních listů a styk s příbuznými „zemřelých“ obětí. Jeho nadřízeným byl Christian Wirth. Ten byl později přeložen, ale měli se opět ještě brzy setkat. Program euthanasie pomalu končil, informace prosákly na veřejnost a příbuzní obětí, lékaři nebo církevní činitelé proti němu protestovali. Stangl poté dostal za úkolu zavřít a zlikvidovat jiné zařízení programu T4 v Bernburgu u Hannoveru. I tady prokázal organizační a velitelské schopnosti.
V dubnu 1942 dostal na výběr: vrátit se k policii v Linci, nebo být přeložen do Lublinu v okupovaném Polsku, kde se pod velením SS-Brigadeführera Odilo Globocnika rozbíhala tzv. Akce Reinhard. Stangl si vybral druhou možnost, slibující kariérní vzestup.
Velitelem táborů
Akce Reinhard byl program likvidace židovské populace v Generálním gouvernementu, tedy na bývalém polském území, které po okupaci nepřipadlo k Německu. Mnoho jeho protagonistů pocházelo rovněž z Rakouska. Stangl měl původně jen urychlit stavební práce v jednom z táborů. Nakonec byl jmenován prvním velitelem tábora Sobibór, jednoho ze tří táborů akce Reinhard. Na místo jej doporučil jeho bývalý nadřízený, Christian Wirth, v té době velitel dalšího z táborů, Belzec. Wirth se stal později inspektorem všech tří táborů, tedy Belezcu, Sobibóru a Treblinky.
Stangl po válce tvrdil, že o účelu táborů dopředu nevěděl, mělo se prý jednat o zásobovací pracovní tábory pro armádu. Skutečný účel lágrů ale pochopil brzy. Wirth jej pozval na návštěvu Belzecu a mezi hromadnými hroby tisíců vězňů mu vysvětlil, k čemu tábory souží. Třebaže Stangl údajně přemýšlel o tom, že funkci odmítne nebo dokonce uteče, nakonec se s ní smířil a sám sebe uklidňoval, že to nevraždí on, ale „oni“, rozkaz je rozkaz a on sám je jen malým kolečkem stroje.
Jako manažer byl Stangl skutečně efektivní. Měl na starosti organizační otázky, ne likvidaci vězňů. Sobibór urychleně dostavěl a zajistil jeho bezproblémový chod. Od poloviny května do začátku září, kdy byl Stangl přeložen, bylo v táboře zplynováno kolem 100 000 lidí. On sám si žádný podíl na vraždách nepřipouštěl. Nebyl sadista ani antisemita, ve svých očích byl skutečně jen ředitelem průmyslového podniku. Když se ho na dění v táboře ptala jeho manželka, která se doslechla různé pověsti, řekl jí, že o tom nesmí mluvit, protože je to služební tajemství. Ale pokud prý se skutečně děje něco zlého, on s tím nemá nic společného.
Počátkem září byl Stangl přeložen na místo velitele tábora Treblinka, kde panoval naprostý chaos. Strážní pili a tančili s lehkými ženami, vraždili lidi zcela nesystematicky, tlející mrtvoly ani umírající nikdo neodklízel. Po táboře se povalovaly hromady peněz, oblečení a dalšího majetku, o nějž byli zavraždění okradeni. Mírný, ale profesionální organizátor Stangl dal tábor rychle do pořádku. Mezi strážemi zavedl řád, nechal postavit větší plynové komory, schopné „zpracovat“ 15-22 000 lidí denně. Dal vydláždit cesty, vysázet květiny, opravit nádraží. Pod jeho rukama běžela Treblinka jako dobře namazaný stroj. Kontaktům s vězni se většinou vyhýbal, nezajímali ho jinak, než jen jako materiál, jako náklad, s kterým pracuje firma, kterou řídí. Treblinka se stala nejvýkonnějším táborem akce Reinhard, po Osvětimi dokonce nejvýkonnějším likvidačním táborem vůbec. Stangl obdržel pochvalu jako nejlepší táborový velitel v Polsku.
Případné pochybnosti a svědomí zaháněl Stangl, stejně jako mnozí další, alkoholem. Jeho zvláštní přístup dokresluje následující historka. Jeden z Židů, kterého Stangl znal z doby před válkou, pracoval na jeho zásah jako táborový kuchař. Když do Treblinky přijel jeho osmdesátiletý otec, kuchař Stangla prosil, aby nemusel podstoupit nedůstojnou a bolestivou smrt v plynové komoře. Chtěl, aby směl dát svému otci pořádně najíst a pak ho mohl odvést do lazaretu, kde byli stříleni pohybu špatně schopní lidé. Stangl řekl, že oficiálně o ničem neví, ale že to takhle provést může. Kuchař udělal, co chtěl, a odpoledne se slzami v očích veliteli děkoval za jeho velkomyslnost. Stangl díky za smrt jeho otce s úsměvem přijal.
Franz Stangl
O Stanglovi se zmiňoval i jeden z mála těch, kteří Treblinku přežili, Richard Glazar, v knize Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. Psal o člověku, vždy pečlivě oblečeném a upraveném, který se nestýkal ani s vězni, ani se strážnými. Do „provozu“ chodil zřídka, vždy stál někde opodál nebo dohlížel shůry, jestli všechno řádně funguje, jestli nedochází k problémům nebo zádrhelům. Jako hradní pán, který vládne pomocí zásady rozděl a panuj. Rád nosil jen důstojnickou lodičku a bílé sako letní uniformy. Mezi vězni byl přezdíván „bílá smrt“.
Konec kariéry
Po Stanglově ročním působení došlo v Treblince v srpnu 1943 ke vzpouře. Třebaže se nezdařila podle plánu, několik set lidí bylo strážnými postříleno, přesto uprchly desítky vězňů. Stangl byl z vedení tábora odvolán, provoz Treblinky prakticky ihned skončil a v několika týdnech byl tábor zlikvidován. Němci budovy vypálili, srovnali se zemí a na místě vysadili vlčí bob. Sám Stangl se spolu s mnoha dalšími aktéry akce Reinhard (včetně Globocnika a Wirtha) dočkal přeložení do Terstu. Tam se měli podílet nejen na likvidaci další židovské populace, ale také se účastnit protipartyzánského boje. Pociťovali to jako snahu zbavit se nepohodlných svědků. Mnoho z nich v boji s jugoslávskými partyzány také skutečně padlo, jako třeba Christian Wirth. Stangl měl štěstí a válku přežil.
Po konci války se skrýval u známého na rakouském venkově, ale na základě udání ho zatkli Američané. Byl vyšetřován za svou protipartyzánskou činnost, později i za podíl na akci T4. O akci Reinhard zatím nikdo nevěděl, tábory zmizely ze světa a pobyt v nich téměř nikdo nepřežil. Ve vězení měl Stangl poměrně volný režim. Nakonec v květnu 1948 uprchl a pod vlastním jménem se dostal do Říma, kde mu biskup Alois Hudal opatřil, tak jako mnoha jiným uprchlým nacistům, doklady Červeného kříže. Stangl se mu o svém působení v táborech samozřejmě nezmínil. Odjel do Sýrie, kde začal v Damašku pracovat v textilce. Po roce za ním zcela otevřeně přijela i manželka s dětmi. V roce 1951 se celá rodina odstěhovala do Brazílie.
Dopadení a trest
Stangl žil po celou poválečnou dobu pod vlastním jménem, svou identitu nijak neskrýval. Zřejmě si opravdu myslel, že on osobně za žádné vraždy odpovědnost nenese. V Brazílii pracoval na několika místech, nakonec získal dobrou pozici v továrně Volkswagenu v Sao Bernardo do Campo.
Postupem let se objevily informace o vyhlazovacích táborech akce Reinhard, několik málo přeživších podalo svědectví o tom, co se v nich dělo. Zatykač na Stangla byl v Německu vydán v roce 1960, v Rakousku až o rok později. Dalších šest let ale trvalo, než došlo k jeho zajištění a vydání, na kterém se podílel i Simon Wiesentahl. Brazílie, stejně jako další jihoamerické země, uprchlé nacisty běžně nevydávala, a angažoval se v tom kromě jiných i americký prezident Kennedy.
Soud v Düsseldorfu shledal Stangla vinným z podílu na vraždě nejméně 400 000 lidí. Počet obětí táborů za Stanglova působení byl ale zřejmě ještě větší. Podle odhadů se jedná nejméně o 700 000 lidí. 22. prosince 1970 si Stangl vyslechl rozsudek trestu doživotního vězení.
Ve vězení s ním britská novinářka a historička Gitta Sereny vedla rozhovory po 70 hodin. Jejich výsledkem je kniha Into that Darkness (česky Do temnoty, 2019). Stangl si svou vinu nepřipouštěl, opakoval, že nikdy nikomu vědomě neublížil. Připadal si ukřivděný, protože on prostě jen vykonával svou práci. Připouštěl, že při vraždění byl, ale jeho vina podle něj spočívala jen v tom, že včas nezemřel. Nepochopil, že člověk nemusí vraždit osobně, aby se stal vrahem. Být součástí systému, zvláště tak důležitou součástí, jakou byl, znamená plnou odpovědnost, i když vrah nosí světlé kožené rukavičky a nikdy se nikoho ani nedotkne.
Franz Stangl si trest dlouho neužil. Ve vězení zemřel již po půl roce, 28. června 1971, ve věku 63 let na srdeční selhání.
Zdroje:
GLAZAR, Richard. Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. G plus G, Praha 2007.
KMOCH, Pavel: Manažer továrny na smrt. Přísně tajné 2/2021, s. 79-83.
SERENYOVÁ, Gitta: Do temnoty. Academia, Praha 2019.
