Článek
Retribuce byl na jednu stranu upřímný pokus o postižení válečných zločinců a kolaborantů a o vyrovnání se s minulostí, na druhou stranu šlo o bytostně politický proces, soustavně zneužívaný různými politickými stranami, především KSČ, k ostrakizaci a likvidaci oponentů. Původně cílila především na válečné zločince, méně už na kolaboranty. Praxe byla ovšem zcela opačná, poválečná retribuce dopadla ve velkém procentu na kolaborující Čechy. Mnohé válečné zločince se podařilo v poválečné době dohledat v zahraničí a prosadit jejich extradici. U jiných k vydání ale z různých důvodů nedošlo. Vydávání pak ustalo se spuštěním železné opony. Mnozí předpokládaní pachatelé pak byli dohledáni v SRN nebo NDR ještě v 60. a 70. letech. Tehdy už o vydávání vůbec nemohla být řeč, a přes skutečnost, že byli německými orgány vyslýcháni, ani proti jednomu nebylo vzneseno obvinění.
První z retribučních norem byl tzv. velký retribuční dekret, č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Původně se očekávalo, že drtivá většina žalovaných budou Němci, ovšem v praxi byly dvě třetiny obviněných české národnosti. Podle zprávy ministra Drtiny ze dne 29. května 1947, pronesené ve sněmovně Ústavodárného Národního shromáždění a vztahující se k výsledkům „první retribuce“ došlo k mimořádným lidovým soudům132 549 případů. Z nich nebylo 40 534 soudům vůbec postoupeno k projednání, protože pro žalobu se nedostávalo důkazů. Ve 14 879 případech bylo od stíhání upuštěno z důvodu repatriace odviněných do Německa a ve 31 793 případech bylo řízení přerušeno pro neznámý pobyt pachatele. V mnoha případech zafungoval metodický pokyn ministerstva vnitra, že repatriace má přednost před retribucí, a osoby, které měly stát před soudem, byly odsunuty bez postihu.4592 případů bylo postoupeno řádným soudům, protože nebyla naplněna skutková podstata dekretu. To byly případy přečinů čistě kriminálních, postižitelných podle trestních zákonů. Dalších 2435 nevyřízených případů převzaly krajské soudy po skončení retribuce.
U MLS bylo podáno celkem 38 136 žalob, z nichž po skončení retribuce zbývalo projednat řádnými soudy již jen 334. Odsouzeno bylo nakonec jen 21 342 osob, z toho 19 888 osob k trestům odnětí svobody, přesahujícím v průměru 10 let. 741 osob bylo odsouzeno na doživotí, 713 k trestu smrti. Pokud chceme posoudit míru tvrdosti retribuce v různých zemích, tak například v počtu vykonaných rozsudků smrti snese Československo srovnání pouze s Francií, kde těchto rozsudků bylo vyneseno sice nepoměrně více, ale vykonáno jich bylo přibližně stejně. Francie byla ovšem oproti Československu podstatně větší a lidnatější. Československo v počtech vykonaných trestů smrti vysoko překračuje i počet exekucí v sovětské okupační zóně v Německu, a bylo dokonce přísnější, než všechny tři západní okupační zóny Německa dohromady. Zdaleka nejvyšší počet vykonaných trestů smrti byl zaznamenán v Bulharsku.
V 745 případech bylo upuštěno od vyměření trestu pro polehčující okolnosti, 9132 osob bylo osvobozeno. Dalších 1634 případů bylo postoupeno řádným soudům již po zahájení líčení a zbylých 5129 případů bylo ukončeno spojením s jinou trestní věcí, nebo přerušeno pro neznámý pobyt nebo úmrtí obžalovaného apod. Dalších 270 osob bylo následně odsouzeno po skončení retribucí řádnými soudy podle dekretu.
Součástí retribuce byl i Národní soud, který na základě dekretu č. 17/1945 Sb. soudil podle hmotně právních principů tzv. velkého retribučního dekretu osoby, u nichž se předpokládala větší míra odpovědnosti. Stáli před ním členové protektorátních vlád, činovníci kolaborantských organizací a aktivističtí novináři. V případě soudů se členy vlád došlo dokonce na základě tlaku sovětských „poradců“ k pokusům vlády soud ovlivnit stran vynesení trestů smrti; soud se ovšem v té době ještě ovlivnit nenechal a nikdo z bývalých ministrů popraven nebyl. Celkem Národní soud projednal 36 žalob proti 80 osobám, a ve třech případech působil jako soud čestný. Pouze 15 osob osvobodil, 65 obviněných odsoudil. Z toho padl v 18 případech rozsudek smrti (tři případy skončily omilostněním), osmkrát doživotí, pět osob bylo odsouzeno v nepřítomnosti a čtyři obžalované soud uznal vinnými, ale od jejich potrestání upustil. Národní soud vyměřil 35 trestů těžkého žaláře v celkové délce 334 a půl roku.
Do retribucí spadala i trestně správní řízení trestních nalézacích komisí ONV, vedená podle dekretu č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. Šlo o případy „každodenní“, drobné kolaborace – žádosti o německou příslušnost nebo změnu národnosti, hospodářskou spolupráci s Němci, aktivní členství v českých kolaborantských organizacích, ucházení se o výhody, styky s Němci nad míru nezbytné nutnosti, včetně styků přátelských nebo milostných, apod.
Co se týče celkového nápadu případů „malé retribuce“ v jednotlivých okresech, bylo podle Frommera řešeno v Plzni řádově 2000 případů, v Olomouci 3500, v Brně asi 15 tisíc (ustanoveno tam bylo celkem 20 TNK) a v Praze 60 tisíc (v Praze vzniklo celkem 53 trestních nalézacích komisí a čtyři zvláštní TNK ÚNV Hl. m. Prahy).
Jako průběžný údaj Frommer uvádí, že celkově se v „malé retribuci“ zahájilo k říjnu 1946 přes 160 000 případů. Z nich se do té doby uzavřelo 68 tisíc, zbytek, tedy 92 tisíc kauz, zatím uzavřeno nebylo. Interní zpráva MV z 8. srpna 1947 rekapitulovala celková čísla za období „první retribuce“ v rámci českých zemí: projednáno bylo 179 896 případů, z nich ¾ skončilo vyřešením: 46 422 případů TNK odsoudily, 88 845 odložily. Soudům předaly 44 629 neuzavřených kauz. Odsouzením skončila tedy pouhá ¼ případů, v některých okresech dokonce jen asi 15 %. Podle ministra Drtiny se počet nevyřízených a soudům předaných případů „malé retribuce“ jen v samotné Praze pohyboval kolem 23 tisíc. Problémem bylo, že kauzy byly zakládány většinou na udáních, z nichž mnohá se ukázala jako lživá, založená na osobní nenávisti. Možnost postihnout původce falešných obvinění ale v dekretu chyběla.
V březnu 1948, po komunistickém puči, byly retribuce zvláštními zákony obnoveny, došlo k tzv. revizím. Znovu se otevíraly již uzavřené případy a do jisté míry i zaváděly nové. Důvodem byla snaha komunistického aparátu zlikvidovat příslušníky „buržoazie“, u kterých KSČ předpokládala a deklarovala kolaboraci, která jim ovšem nezávislými soudy nebyla prokázána.
Podle prvních Borákových výzkumů existovaly o výsledcích revizí jen kusé informace. Důvod podle něj spočíval v tom, že celá akce skončila fiaskem a že se zdaleka nepodařilo obvinit ani postihnout tak velké množství lidí, jaké režim postihnout plánoval. Počet odsouzených v revizích případů MLS se měl pohybovat pravděpodobně jen v řádu několika stovek.
Podle novějších výzkumů se ale jedná o téměř 3300 odsouzených, z toho na české země připadá necelých 2400 odsuzujících rozsudků. Proklamovaným důvodem neobnovení většiny retribučních případů bylo „nesmierne zaťaženie celej štátnej administratívy, súdov i občanstva na úkor budovatelského úsilia“. (Petranský, c. d.)Vůle státního aparátu nicméně byla „postihnúť tvrdo tých previnilcov, ktorým sa podarilo uniknút vďaka blahovoľnej Drtinovej justícii“. (Tamtéž). Podle Petranského „komunistická moc bola s výsledkami ľudového súdnictva spokojná,“, protože se podařilo postihnout ty, kteří postihnuti být měli, a procentuální poměr odsouzených případů dramaticky vzrostl. Jednoduše řečeno: z těch, na které bylo ukázáno, bylo odsouzeno podstatně větší procento, než tomu bylo dříve, v jakž takž demokratických poměrech.
Na druhou stranu je spokojenost státního aparátu s provedením druhé retribuce diskutabilní. Očekával se podstatně větší počet odsouzených, než kolik jich nakonec bylo. Justiční aparát ale ještě v roce 1948 nebyl zcela pročištěný a pod nadvládou KSČ, a mnozí soudci stále dodržovali profesní úroveň. Zdaleka ne všichni byli ochotní odsuzovat podezřelé bez důkazů. Po skončení obnovené retribuce vůbec nedošlo ke zveřejnění výsledků a k jejich propagačnímu využití. Komunistická justice totiž pomalu přestávala retribuce potřebovat, protože se jí zákonem o státním soudu otevřely nové cesty, jak se zbavit politických a ideových nepřátel.
Zdroje:
BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Šenov u Ostravy 1998.
DRTINA, Prokop: Na soudu národa. Tři projevy ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny o činnosti Mimořádných lidových soudů a Národního soudu. Praha 1947.
FROMMER, Benjamin: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010.
JANSA, Luděk: Malý retribuční dekret v Brně 1945-1948. Diplomová práce. Brno, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně 2011.
KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Praha 2015.
KUKLÍK, Jan: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha 2002.
PETRANSKÝ, Ivan A.: Ľudové súdnictvo na Slovensku v roku 1948. In: PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří a kol. (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010.
RYBA, Jan: Antisemitské delikty ve spisech trestních komisí nalézacích Ústředního národního výboru hl. m. Prahy (typologie, metodické problémy, otevřené otázky). In: BORÁK, Mečislav (ed.): Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Židovská problematika a antisemitismus ve spisech mimořádných lidových soudů a trestních komisí ONV v letech 1945-1948. Praha-Opava 2002.
