Článek
Friedrich Egermann – život
Friedrich Karel Jakub Egermann byl malířem skla, novátorským technologem a vynálezcem, ale i obratným obchodníkem a váženým občanem Nového Boru, tehdy samozřejmě Haidy.
Narodil se dne 5. května 1777 na zámku ve Šluknově Anně Rosině, roz. Kittelové, a Johannu Friedrichu Egermannovi, vrchnostenskému úředníkovi harrachovského panství a huťmistrovi ve Falknově u Nového Boru. Po šestinedělí byl rodiči odložen a dán na výchovu ke staré a chudé pratetě. Ve věku dvou let byl odsud odvlečen svým pravděpodobným biologickým otcem, Janem Stejskalem, do Königswaldu v Prusku. Po intervenci rakouské monarchie byl ale záhy navrácen zpět.
V roce 1786 se malý Friedrich stěhoval do Polevska ke svému strýci Ignáci Kittlovi, faráři, kde sloužil jako pomocník jeho staré matky a jako hoch pro cokoli, co bylo v domácnosti a hospodářství třeba dělat. Ve věku 14 let pak v Polevsku nastoupil do učení na krejčího. Na tomto místě se ale dlouho neohřál. Díky podvýživě omdléval a z učení byl propuštěn. Poté nastoupil do Horní hospody u Reinischů, kde pracoval jako řezník a sladovník a kde se vyučil číšníkem. Po vyučení z hospody odešel a byl přijat ke svému strýci Antonínu Kittlovi do sklárny v Chřibské, nejstarší sklářské huti v Čechách, kde se vyučil sklářem a malířem skla. Poté byl ve Chřibské přijat do cechu řezačů, pozlacovačů a malířů skla.
Jak bylo v té době běžnou praxí, vydal se po vyučení na vandr, aby nasbíral zkušenosti i v zahraničí. V Egermannově případě bylo jeho cílem Sasko. Pracoval mimo jiné v porcelánkách v Geře i v malírně porcelánky na hradě Albrechtsburg v Míšni. Přes samozřejmou snahu o utajování technologií a postupů se zde Egermann naučil tajným výrobním technologiím, spočívajících v technikách malby porcelánu, výrobě štětců, vypalování dekoru a receptur používaných barev. Tyto znalosti uplatnil po návratu z vandru jako malíř ve sklářské firmě Zincke v Kamenickém Šenově. Používal nikoli do té doby obvyklé tuhé štětce, ale štětce jemné, vyrobené z kuních chlupů, a tvořil jemné a detailní kresby, jaké byly charakteristické do té doby právě pro malbu porcelánu. Neobvyklost této techniky a kvalita výrobků mu brzy zajistila zákazníky v zahraničí.
Po dvou letech, strávených v Kamenickém Šenově, se Egermann oženil s dcerou Benedikta Schürera z Polevska, Alžbětou. V té době mu bylo 29 let. V průběhu života se jim narodilo sedm dětí, ale tři z nich zemřely ještě v mladém věku.
Po krátkém čase se Egermann osamostatnil a založil v Polevsku vlastní dílnu. Ta se věnovala jemně malovaným dekorům na mléčném a alabastrovém skle. V této dílně vychoval Egermann mnoho vynikajících malířů a sklářů, jako třeba Karla Pfohla nebo svého syna Antonína Ambrože.
Friedrich Egermann, Johann Zacharias Quast 1858
V roce 1820 Egermann přesídlil do Nového Boru, tenkrát nesoucího jméno Haida. Zde získal měšťanské právo a zakoupil dům na náměstí (dnes sklářské muzeum), ve kterém založil velkou rafinační manufakturu. Brzy přikoupil i sousední dům a po nějakém čase zaměstnával až 200 lidí. Jeho dům i rafinérii navštěvovaly významné osobnosti té doby, mezi něž patřil i císař Ferdinand I. V témže roce přebral Egermann po zemřelém strýci Antonínu Kittelovi na dva roky správu sklárny Nová Huť, kde se s neúspěchem pokusil o výrobu zlatého rubínu.
Egerman byl celoživotní inovátor, experimentátor a vynálezce. Mnohokrát byl při svých chemických experimentech zraněn a při jednom ze svých chemických pokusů utrpěl vážný úraz hlavy. Proto nosil až do konce svého života pověstnou černou čepičku, která následky tohoto úrazu zakrývala.
Po smrti Friedricha Egermanna se jeho firmy ujal v roce 1864 jeho syn Antonín Ambrož. Ten pak rafinérii řídil až do jejího zániku v roce 1888.
Třídílný flakón ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea, kolem roku 1828
Friedrich Egermann – dílo
Friedrich Egermann byl nejen řemeslník a umělec, ale i zručný podnikatel a především technologický inovátor a vynálezce. Své zkušenosti po celý život rozvíjel a využil je k řadě objevů.
Jeho prvním přínosem v oblasti malovaného skla byla v roce 1809 výroba tzv. achátového skla, čili skla mléčného, matovaného malbou i brusem. Achátové sklo dekoroval Egermann motivy krajinářskými, nebo figurálními výjevy s alegorickými a mytologickými výjevy.
Od roku 1816 ze Egermann zabýval pokusy s lazurováním, což je barvení skla v tenkých vrstvách. Lazura, protože je to pouze tenká vrstva, která je součástí skla, nevystupuje reliéfně z povrchu, tak jako barvy. Oproti nim je i ideálně jednobarevná. Díky její tenkosti se lazura snadno prorývá ryteckým kolečkem, pískuje nebo proleptává kyselinou fluorovodíkovou.
V letech 1817-1818 Egermann znovuobjevil již ve středověku používanou, ale od té doby pozapomenutou techniku žluté lazury, což je průhledné zbarvené povrchu skla ionty stříbra, a zavedl její zdobení prorýváním. Ve dvacátých letech 19. století, kdy sklárny zápolily s nedostatkem palivového dříví do pecí, se pak Egermann zabýval pokusy s přímým výtopem sklářských pecí kamenným uhlím.
V roce 1824 zavedl Egermann nový typ emailové barvy, tzv. „perleťový“ (lesklý) a „bisquitový“ (matný) email. Touto technikou se ohraničovaly malby a medailónky, a pomocí ní se dekorovalo duté užitkové sklo drobnými plastickými puntíky. Později se touto technikou zdobila zrcadla a ještě později se stala základem pro dodnes používaný vysoký smalt.
V letech 1828-1840 Egermann vyvinul a vyráběl sklo, zvané lythyalin. Jednalo se o různobarevné mramorované („polodrahokamové“) sklo a Egermann na něj získal roku 1829 císařské privilegium. Pro výrobu lithyalinu jsou vhodná skla sodnovápenatá nebo sodnodraselná, barevná i bezbarvá. Po utavení skloviny na pánvi a jejím zpracováním na píšťale se na hotové dekorativně broušené výrobky po celé ploše nanáší stříbrná (žlutá) nebo měděná (červená) lazurovací pasta, po zaschnutí se provede výpal a vrstva se odstraní. Povrch skla je zdoben barevnými nitkami a pásy a působí dojmem připomínajícím polodrahokamy. Lythyalin Egermann dekoroval malbou matným zlatem, s vnitřní kresbou, provedenou achátovým hrotem. V roce 1831 byla Egermannovi za jeho lythyaliny udělena stříbrná medaile; zlatá mu nebyla udělena z toho důvodu, že nedoložil technický popis nového výrobku. Ten ovšem ani doložit nemohl, protože nezvládl výrobní postup ještě natolik dobře, aby mohl zajistit opakovanou výrobu se shodným výsledkem. Zájem o lythyalinová skla upadl po roce 1840.
15 let trvalo Egermannovi, než zhodnotil své výzkumy a přinesl do výroby a na trh svůj nejvýznamnější objev. Jednalo se o měděnou, neboli červenou glazuru, zbarvení povrchu skla ionty mědi. Od roku 1832 začal červenou lazuru vyrábět ve své borské rafinerii průmyslově, výrobky zdobil brusem a zejména tzv. klouzavou rytinou s typickými motivy, odpovídajícími biedermayeru a druhému rokoku. Tato rytina s drobnými motivy hrádků a lesní zvěře, rámovaných rokají, se dodnes nazývá „dekor Egermann“.
Egermannovův pohár asi z let 1840-1850
Tento objev na světové úrovni přinesl Egermannovi mnohá ocenění. Byl mu přiznán titul „privilegovaného výrobce“ a od Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách obdržel za tuto výrobu v roce 1833 stříbrnou, v roce 1848 pak zlatou medaili. Červená lazura se stala velmi vyhledávanou jak u nás, tak v zahraničí. Egermannova vzorkovna v budově dnešní borské radnice se stala nejnavštěvovanějším ateliérem v kraji.
Egermann přirozeně nechtěl postup výroby červené lazury prozradit konkurenci. Ta ale nechala vyloupit jeho technologickou laboratoř a odcizit mu receptáře a vzorky. Rovněž při tomto incidentu okopírovala jeho speciálně upravenou vypalovací pec ,,mufli“ na redukční výpaly. Tajemství červené lazury se tak rozšířilo po Evropě a dostalo se i do zámoří. Ochranná známka „Egermann“ označuje červenou lazuru dodnes, a ta se pod touto značkou vyráběla i v moderní době v Novém Boru u společnosti, nesoucí jeho jméno. V roce 2021 ale sklárna Egermann díky vysokým cenám plynu bohužel zkrachovala. Sklo se ale vyrábí stále i v zahraničí ve firmách, které z oblasti Nového Boru pocházejí.
Friedrich Egermann se z naprosto nuzných poměrů, jaké by většině lidí určily život na chvostu společnosti, dokázal dostat mezi přední osobnosti jak svého oboru, tak vlastně i mezi přední osobnosti společnosti celé země. Nedosáhl toho díky nějakému náhodnému štěstí, ale proto, že byl neuvěřitelně zvídavý, pilný a ve své práci tvrdohlavý a vytrvalý. O jeho pracovitosti svědčí především to, že jako technolog-experimentátor, vynálezce opakních barevných sklovin (žluté a červené lazury, opálu, lithyalinu) za svého života získal na 60 patentů na barvení skla.
Třebaže je mnohdy označován jako „mág sklářské výroby“, nešlo v jeho případě žádná kouzla, ale o systematickou a dlouhotrvající práci. Navíc vlastně Egermann nepracoval jen na sebe a pro sebe, jeho objevy přinesly prosperitu nejen jemu, ale i českému sklářství jako celku. Ve svých provozech živil množství lidí a jeho vynálezy a nové technologie začali využívat i jiní. Jeho lazurované sklo přineslo oživení a nový rozvoj rytiny v kraji. O nadčasovosti jeho inovativních nápadů svědčí i dodnes probíhající výroba technologií, jejichž byl objevitelem.
Zdroje:
CABEJŠEK, Milan: Zušlechťování skla. L+P Publishing, Praha 2004
DRAHOTOVÁ, Olga a kol.: Historie sklářské výroby v českých zemích,I. díl. Academia, Praha 2005
HAIS, Rudolf: Friedrich Egermann /1777-1864/ a jeho přínosy v oblasti sklářské technologie. In: Bezděz. Vlastivědný sborník Českolipska, ročník 3., Česká Lípa 1995, s. 49 – 58
VÁVRA, JaroslavRaimund:Případ skláře Egermanna. Československý spisovatel, Praha 1975
