Günther Ballnow – vrah ze SS z Živohošti

S vypuknutím Českého národního povstání Němci znervózněli. Na území, kde povstání ještě otevřeně nevypuklo, vysílali hlídky. Často docházelo ke srážkám s lépe či hůře vyzbrojenými povstalci, ale i ke konfliktům s lidmi, kteří o žádné problémy nestáli a byli v tom zcela nevinně.

Přívoz na Živohošti

Při vypuknutí květnového povstání v Praze, respektive v celých českých zemích, byla na Živohošti posílena hlídka čtyř německých četníků, strážící přívoz, slovenskými Němci, vojáky SS-Heimatschutz Slowakei z Neveklova. Většina z nich byli bez debat Němci, pocházejícími ze Slovenska, jiní vzešli ze smíšených manželství, u dalších byl jejich německý původ velmi mlhavý. Byli to občas i Slováci, kteří se kvůli nejrůznějším výhodám přihlásili k německé národnosti. K nevýhodám ale patřila odvodní povinnost do Wehrmachtu nebo Waffen-SS.

V případě přívozu se jednalo o jednu z mála možností, jak z výcvikového prostoru SS Böhmen na Benešovsku překročit Vltavu směrem na západ. Mosty v okolí nebyly, prvním po proudu byl most ve Štěchovicích, proti proudu pak v Kamýku, oba poměrně vzdálené. V poledne 6. května převozní prám, ke kterému kromě četníků nikdo nesměl a u kterého stála dvoučlenná hlídka SS, najednou uplaval po proudu, třebaže byl přivázaný řetězy. Převozník Jan Sedlák se synem Antonínem se jej snažili zachytit, ale těžkou loď neudrželi. Velitel četníků, Karl Hermann Meister, se domníval, že šlo o záškodnickou akci. Nařídil, aby prám sedm mužů ze statku na Živohošti dohnalo a zachytilo. Muži se tedy přeplavili loďkou na druhý břeh a vydali se pro prám. Po nějaké době jej nalezli, místní ho mezitím zachytili a přivázali u osady Moráň asi čtyři kilometry daleko. Skupina mužů se tedy u prámu otočila a vracela se zpět na Živohošť.

Mezitím se přes řeku na loďce přeplavila hlídka 12 až 15 německých vojáků, vedených Standartenoberjunkerem SS, podle četných svědectví údajně v černé uniformě. I tito muži patřili podle poválečných výpovědí svědků k jednotce SS „Slowakischer Heimatschutz“ (správně SS-Heimatschutz Slowakei), jejíž část byla pověřena strážními úkoly na Živohošti. Hlídka se vydala na lov předpokládaných partyzánů. Po chvíli byly z druhého břehu řeky slyšet výstřely. Na koho a proč hlídka střílela není jasné. Jeden z četníků s vojákem SS potom umístili na stráni nad přívozem a četnickou stanicí kulomet, druhý voják se postavil se samopalem ještě o kus výš.

Když se civilisté po úspěšném honu na prám kolem třetí hodiny odpoledne vraceli, nervózní četníci na druhém břehu řeky na ně spustili bez jakéhokoli důvodu a varování palbu z kulometu. Vladimír Novák zemřel, další čtyři muži, Augustin Novák, Antonín Kymla, Václav Rákosník a František Houda byli raněni. Josef Rákosník ani převozníkův syn Antonín Sedlák zasaženi nebyli. Palba utichla a vzápětí k ležícím došla zmíněná vojenská hlídka SS. Její velitel po ležících mužích několikrát vystřelil. Naříkajícího Václava Rákosníka udeřil pažbou do hlavy tak silně, až pušku přerazil, Františka Houdu pak kopl vší silou do hlavy, až ten upadl do bezvědomí. Potom vojáci odešli. Teprve večer byli ranění ošetřeni a až na druhý den se dostali do benešovské nemocnice.

Důvod tohoto nesmyslného zásahu se nikdy zcela nevyjasnil. Pravděpodobně ale došlo k tomu, že četníci, kteří slyšeli střelbu hlídky, předpokládali, že se střetla s povstalci, a proto umístili kulomet nad stanici. Když se pak vraceli muži, které sami četníci pověřili úkolem zajistit prám a kteří střelbu hlídky od řeky slyšeli také, zvolili ke své smůle trochu jinou cestu, než kterou odešli. Nešli zpět rovnou podle řeky, místo, odkud slyšeli střelbu, obešli a vraceli se z poněkud jiného směru přes pole. Když četníci zahlédli na druhém břehu skupinu civilistů, blížící se k přívozu, nenapadlo je, že se jedná o jimi vyslané muže, a na skupinu, o níž předpokládali, že jsou to partyzáni, spustili palbu. Velitel hlídky SS, který očividně viděl partyzána v každém civilistovi, zřejmě bezdůvodnou střelbou četníky znervóznil. Když pak se svou jednotkou procházel kolem zasažených mužů, ani ho nenapadlo, že by to mohli být nevinní civilisté, kteří navíc nejsou ozbrojeni, a snažil se raněné domnělé partyzány dobít. Možná tedy byla důvodem střelby samotná osoba zmíněného velitele strážního oddílu, teprve dvaadvacetiletého SS-Standartenoberjunkera (důstojnického čekatele) Günthera Ballnowa.

Trestná výprava

O něco později téhož dne totiž do obce Chotilsko přijela hlídka 12 vojáků SS na kolech a v hostinci si poručili kávu. Partyzáni z Nového Knína (údajně ve spolupráci s „vlasovci“) na ně po chvíli zaútočili, jednoho těžce zranili a tři (jinde se uvádí sedm) zajali. Ostatní stačili z obce utéct. Pravděpodobně se jednalo o tutéž německou hlídku, protože jedním z vojáků byl právě Ballnow. I tomu se nicméně podařilo utéct a dostat se zpátky do Živohošti. Následujícího rána, 7. května, vedl Ballnow trestnou výpravu dalších asi 50 vojáků SS (kronika obce uvádí dokonce celou rotu s pěti kulomety) směrem na Chotilsko. Vojáci jeli na čtyřech zrekvírovaných povozech, tažených koňmi a s sebou vedli dvě rukojmí. Jedním z nichž byl paradoxně Antonín Sedlák, jeden z mužů, kteří včera přežili střelbu u přívozu bez zranění. Druhým byl živohošťský poštmistr František Šlehofer.

Před Chotilskem kolona sjela serpentinami z kopce, vojáci sestoupili z vozů, roztáhli se do rojnic a začali střílet po každém, koho zahlédli. V poli u Chotilska zastřelila trestná výprava tři muže. Dva z nich, jménem Járka a Plzenský, byli ozbrojení loveckými puškami a naivně vyzvali několik desítek esesáků, aby se vzdali. Ti je ovšem okamžitě zastřelili, mrtvoly zhanobili a okradli o cennosti a boty. Kolem půl dvanácté obsadili vojáci Chotilsko, kolem obce rozestavěli kulomety, shromáždili všechny muže ve věku mezi 16 a 60 lety a v domech provedli domovní prohlídky, při nichž hledali zbraně. Nervózní situaci v obci údajně pomohly výrazně uklidnit místní německé ženy z řad „národních hostů“, utečenců ze Slezska a Moravy, které prosily vojáky, aby ušetřili nevinné civilní obyvatelstvo. Velitel výpravy pak pronesl ke shromážděným mužům proslov, že protektorát bude trvat dále, protože Angloameričané již táhnou spolu s Němci proti Rusům, a že si má každý jít po své práci. Poté jednotka z obce odtáhla.

U Záborné Lhoty objevila trestná výprava sedm mužů, povstalců, kteří konali pořádkovou službu a měli dohromady dvě pušky. Jednalo se o Prokopa Kadlece, Jaroslava Pazderku, Jaroslava Šimůnka, Adolfa Tobiáška, Josefa Tomáška, Jaroslava Troglaulera a Antonína Zbírala. Výprava je zajala a pažby pušek jim rozbila. Muži museli stát s rukama nad hlavou, vojáci je kopali a tloukli pažbami, někteří jim česky (respektive spíš slovensky) nadávali do kurev. Potom je výprava odvedla do Živohošti. Cestou je vojáci nejdříve bili a bodali bajonety, ale pak jim dovolili dát ruce dolů a dokonce i kouřit a vykládali jim, že půjdou do zajateckého tábora.

Vražda

Odpoledne byli ovšem muži seřazeni asi desetičlennou skupinou esesáků u slepičárny na zahradě statku č. p. 12 na břehu Vltavy a Ballnow se jich vyptával, zda chtějí střelit do hlavy, nebo do prsou. Popravčí četa vojáků SS nejprve škodolibě vystřelila jednu salvu nad hlavy seřazených mužů. Jeden z nich se nervově zhroutil a upadl na zem. Druhá salva už byla mířena přesně. Těla padlých poté Ballnow pokropil dávkou ze samopalu, ještě žijící nakonec jeden z vojáků dobil pistolí. Mrtvé esesáci prošacovali a některé okradli o boty. Potom vytrhli několik planěk z plotu a vzniklým otvorem těla dovlekli k řece, kam je naházeli. Jejich doklady vojáci roztrhali a hodili do vody za mrtvými. Ballnow ještě neopomněl každou z mrtvol kopnout do hlavy a pak je postrkoval bidlem do proudu. Když některé tělo nechtělo odplavat, házel po něm Ballnow údajně ruční granáty. Celou exekuci sledoval ze vzdálenosti asi 50 metrů svědek Václav Černoch, pasák hospodářského dvora SS, u kterého se vraždy odehrály, a z větší vzdálenosti i další lidé.

Těla místní občané v poválečných dnech z řeky vylovili a pohřbili. 8. května pak němečtí četníci i vojáci SS odtáhli i ze Živohoště směrem na Sedlčany a dál přes most v Kamýku do kotle u Milína, kde padli do zajetí. S nimi i Ballnow, který se na tu cestu údajně prozřetelně převlékl do uniformy Wehrmachtu. K přívozu na Živohošti naopak mířili četní další uprchlíci z SS a Wehrmachtu, jelikož nevěděli, že prám na místě není. Poměrně velké množství se jich utopilo při pokusu o přeplavání Vltavy.

Stíhání

Identita velitele hlídky byla záhy po válce odhalena. Četnická stanice u přívozu na Živohošti, kde byla ubytována i strážní jednotka SS, byla umístěna ve zkonfiskované chatě JUDr. Fidelia Schlée, otce stejnojmenného porevolučního miliardáře, podnikatele, vydavatele a rovněž advokáta. Třebaže Ballnow před útěkem většinu dokumentů spálil, našlo se v chatě pár útržků různých dokladů, dopis a obálka, na nichž bylo jeho jméno uvedeno. Fidelis Schlée, šéf samosprávního odboru Zemského úřadu a vrchní zemský rada, byl po válce v tzv. malé retribuci obviněn ze styků s Němci nad nezbytně nutnou míru. Měl se přátelsky stýkat právě s německými četníky, kteří měli v jeho chatě služebnu. Jeho vysoké úřední postavení při obvinění žádnou viditelnou roli nehrálo, řízení proběhlo běžným způsobem, až na skutečnost, že obviněný kladl svědkům řadu konkrétních otázek. Vzhledem k právním zkušenostem se dr. Schlée nakonec podařilo přimět většinu svědků k přiznání, že se nechali do svědectví umluvit a příslušná obvinění slyšeli jen z doslechu. Tři hlavní svědci v jeho případě se nakonec přestali dostavovat na výslechy vyšetřovací komise a nebyli k dohledání ani v deklarovaném bydlišti. Podle Trestně nalézací komise tedy společenský styk ve světle dalších svědectví nepřekročil nezbytně nutnou míru a komise řízení zastavila. Skutečnost, že Schlée opravdu na straně okupantů nestál, dokládá svědectví Karla Jirouška, tajemníka obecního úřadu v Bystřici, že Schlée koncem války zorganizoval útěk tří vězňů z pracovního tábora pro „židovské míšence“ a manžely židovských žen.

Poválečné pátrání po Güntheru Ballnowovi zůstalo bez výsledku, pachatele se československým orgánům ani v ČSR, ani v Německu nalézt nepodařilo. Případ živohošťských vražd nebyl nikdy dořešen a stíhání Günthera Ballnowa bylo vzhledem k neznámému místu jeho pobytu nakonec zastaveno. V rámci vlny obnoveného šetření (akce „Mosaika“) a pamětního spisu, vypracovaného v roce 1970 StB, zahájila ale v roce 1971 pátrání východoněmecká StaSi a vzápětí také vyšetřovací orgány SRN. Ballnow byl nakonec vypátrán v západoněmeckém Norimberku-Fürthu.

Při výslechu Ballnow tvrdil, že rozkaz k popravě v Živohošti dát nemohl, protože v dané době na místě vůbec nebyl. Údajně byl zraněný a ležel v lazaretu. Vyšetřovací orgány nakonec usoudily, že jeho účast na zločinu se nedá dokázat. Konstatovaly, že Ballnowovy údaje o pobytu v lazaretu jsou sice velmi vágní, je možné, že na konci války komandu skutečně velel, na druhou stranu velmi vágní jsou i výpovědi, které Ballnowovi přitěžují. I kdyby byla účast vyšetřovaného na zločinu potvrzena, trestní stíhání by nebylo možné. Zastřelení civilistů během akce proti Chotilsku bylo podle mezinárodního práva přípustné, protože přinejmenším někteří z nich byli ozbrojeni a bylo na ně po právu nahlíženo jako na bandity. Poprava sedmi zajatců na Živohošti přípustná nebyla, protože sice byli rovněž mezinárodním právem hodnoceni jako bandité, nicméně se vzdali. Podle západoněmeckých vyšetřovacích orgánů je ale tento čin nutno hodnotit jen jako prosté zabití, jelikož nebylo zjištěno, že by k němu došlo způsobem krutým, zákeřným nebo z nízkých popudů. Oběti nebyly bezbranné, protože byly ozbrojené, a také nebyly bezelstné. Vyšetřovatelé konstatovali, že neexistují možnosti k úspěšnému zjištění pachatelů, a nehledě na to by každopádně platilo promlčení případu, protože se jedná jen o pokus o zabití nebo zranění. Řízení proti Güntheru Ballnowovi tak bylo po skoro osmi letech, 8. listopadu 1978, zastaveno s tím, že skutek nelze přičíst k tíži Ballnowovi, protože se nedostává důkazů, a i pokud by tomu tak bylo, tyto činy jsou promlčené. Tento postup a výsledek byly pro vyšetřování válečných zločinů v SRN, ale i jinde, bohužel zcela typické.

V polovině 60. let došlo ke znovuobnovení mezirezortní Československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců. Na základě jejího zadání StB znovu otevírala nevyřešené případy (jednalo se o kauzy více než 700 pachatelů) a vypracované pamětní spisy předávala vyšetřovacím orgánům NDR, SRN a Rakouska. Do roku 1984 zpracovala StB celkem 180 případů proti 662 pachatelům, kteří měli mít na svědomí smrt 14 056 osob. Někteří z pachatelů byli nalezeni a vyslýcháni. Ve všech případech, které se mnohdy táhly až do poloviny 80. let, nejenže nebyl nikdo odsouzen, ale dokonce ani nedošlo k zahájení samotného vyšetřování, natož k soudnímu procesu. Případy skončily pravidelně zastavením již v přípravném řízení pro nedostatek důkazů, eventuálně pro promlčení. Mlčky se čekalo na „biologickou amnestii“, kdy viníci zestárnou natolik, že je již nebude možné vyšetřovat a postavit před soud.

Teprve v porevoluční době došlo ke změně přístupu orgánů teď už znovu sjednoceného Německa a před soud se podařilo postavit tři nacistické válečné zločince. Terezínský dozorce z Malé pevnosti, Anton Malloth, byl odsouzen na doživotí v roce 2001, po necelém roce byl dočasně propuštěn ze zdravotních důvodů a za několik dní nato zemřel. SS-Untersturmführer ze spojařské školy SS v Litoměřicích Julius Viel, odpovědný za vraždy vězňů jemu svěřeného pracovního komanda z Malé pevnosti Terezín, byl odsouzen v roce 2001 na 12 let, do vězení ze zdravotních důvodů nenastoupil a následující rok zemřel rovněž. Velitel slovenské roty protipartyzánské jednotky Edelweiss, Ladislav Nižňanský, mimo jiné agent StB, byl v roce 2005 německým soudem osvobozen „pro prokázanou nevinu“.

Falešné svědectví

V roce 2021 byl medializován nález série fotografií, prezentovaný jako autentická dokumentace popravy na Živohošti. Fotografie získalo příbramské hornické muzeum z pozůstalosti faráře Josefa Semráda. Muzeum předpokládá, že sám páter byl esesáky donucen popravu dokumentovat. To je ovšem zcela absurdní myšlenka. Některé popravy a vraždy na východní frontě si vojáci v dobách, kdy mělo Německo navrch, skutečně dokumentovali, ale činili tak vždy sami. Těžko by je napadlo nutit k tomu kohokoli z místních, jemuž by tak zůstal v ruce důkazní materiál. Vůbec nic takového už by je asi nenapadlo v době, kdy bylo jasné, že konec je blízko. Ostatně ani o jednom z náhodných svědků vraždy jednotka prokazatelně nevěděla.

Teorii o původnosti fotografií pak dále nabourávají fotografie samotné. Místo sice odpovídá, nikoli už ale výstroj popravčí čety SS, která je směsicí nejrůznějších německých uniformových prvků, částí uniforem četnictva a části civilních oděvů. Posledním závažným argumentem proti původnosti fotografií je skutečnost, že jsou na nich vytrhané plaňky v plotu, kterýmžto otvorem esesáci pak odvlekli těla k řece, vidět již od samého počátku exekuce, tedy v době, kdy oběti ještě žily a popravčí četa je řadila do řady. Z výpovědí svědků ovšem víme, že tento otvor v plotě udělali vrazi až po popravě. Nezbývá než konstatovat, že předmětná série fotografií byla s největší pravděpodobností pořízena po válce v rámci rekonstrukce při vyšetřování činu.

Zdroje:

SOA v Praze, fond TNK Benešov, karton 21 a 13, složky Günther Ballnow a Fidelis Schlée.

HOŠKOVÁ, Anežka: Sonderlager Bystřice u Benešova. Bakalářská práce PedF UK 2014.

KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. Academia, Praha 2015.

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. Academia, Praha 2021.

KYNCL, Vojtěch: Bestie. NLN, Praha 2019.

Kronika obce Chotilsko