Článek
Emil Dominik Josef Hácha se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech. Jako nadané dítě se vzdělával sám, nastoupil do školy rovnou do druhé třídy. Po obecné škole absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích. V roce 1896 promoval jako právník na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a začal pracovat na Českém místodržitelství. Roku 1902 se oženil s Marií Klausovou, svou sestřenicí, o rok později se jim narodila dcera Milada.
Vzdělaný Hácha mluvil německy, slovensky, anglicky, francouzsky, italsky a učil se rusky, polsky a slovinsky, byl silně věřícím katolíkem. Rozhodně ale nebyl právnickým sucharem, s bratrem Theodorem přeložil např. humoristický román anglického spisovatele Jeroma Klapky Jeroma Tři muži ve člunu, o psu nemluvě. Ač vášnivý kuřák doutníků, byl i vášnivým lyžařem. V letech 1916-1918 pracoval jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni, po vzniku republiky se stal členem nově vzniklého Nejvyššího správního soudu. Podílel se i na tvorbě československé ústavy z roku 1920. Mezi lety 1924-1929 působil jako docent na právnické fakultě Univerzity Karlovy, v červenci 1925 se stal druhým prezidentem Nejvyššího správního soudu.
Jako právník byl vysoce hodnocen pro své znalosti anglosaského zvykového práva a práva mezinárodního. Byl členem legislativní rady vlády, České akademie a České učené společnosti, a také členem haagského rozhodčího soudu. Politika jej naprosto míjela, jako vrcholný státní úředník sloužil státu bez ohledu na vládnoucí stranu. Pokud byl příznivcem a voličem nějaké strany, byla jí sociální demokracie. Byl údajně odpůrcem Masarykovy ideje čechoslovakismu, nemyslel si, že Češi a Slováci spolu mají mentálně, kulturně ani historicky příliš společného.
V roce 1938 mu zemřela manželka a jeho bezdětná dcera Milada se rozvedla. Vyčerpaný Hácha se těšil na brzkou penzi. 5. října ale abdikoval prezident Beneš a začalo hledání vhodné osobnosti, která by jej mohla nahradit. Rudolf Beran, předseda Strany národní jednoty (jedné ze dvou za druhé republiky povolených stran) navrhl Emila Háchu. Ten funkci zpočátku odmítal, nebyl a nechtěl být politikem a chystal se na odpočinek. Právě jeho apolitičnost byla ale důvodem jeho navržení. Nakonec po dlouhém přemlouvání souhlasil, i když si byl vědom, že se po něm chce, aby byl „správcem konkursní podstaty“ okleštěného státu. Z toho se stal stát spolkový, Česko-Slovenská republika. Hácha byl zvolen prezidentem před 87 lety, dne 30. listopadu 1938, 272 hlasy ze312 poslanců a senátorů.
Prezidentský slib Emila Háchy.
Na politické scéně měl zpočátku podporu většiny politického spektra, včetně Slováků a části komunistů. Negativně se k němu stavěli čeští fašisté. Hácha bral funkci jako osobní oběť národu a doufal, že se z ní bude moci brzy vyvázat. 1. prosince jmenoval Hácha novou Beranovu vládu, republika se v dané situaci snažila potlačovat extrémní politické proudy a spolupracovat s nacistickým Německem. Zaváděla se první protižidovská opatření, zákaz výkonu některých povolání apod. Hácha vyzýval národ ke svornosti a klidu. Brzy se začaly objevovat signály slovenských snah o odtržení, jakkoli je slovenský premiér Tiso oficiálně odmítal. 10. března 1939 jej nakonec Hácha sesadil a vyhlásil stanné právo, moc na Slovensku převzala československá armáda.
Další vývoj je poměrně známý. V českých zemích propukly nepokoje německého obyvatelstva, Tiso odjel 13. března na Hitlerovo pozvání do Berlína a Hácha jej o den později z vlastní vůle následoval. Tam byl nevybíravými prostředky donucen nad ránem 15. března podepsat podmínky „přijetí českého národa pod ochranu říše“. Hácha dokument nepodepsal za vládu, ale pouze za sebe. Spolu s ministrem zahraničí Chvalkovským se domnívali, že opatření je pouze dočasné a bude znamenat autonomii českých zemí, pouze bez armády a zahraniční politiky. Tou dobou už české země ale obsazovala německá armáda a Einsatzgruppen Gestapa. O den později došlo Hitlerovým výnosem k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Jeho státním prezidentem se automaticky stal Emil Hácha. Výčitky, že měl raději abdikovat, neobstojí. Hácha si v té době byl dobře vědom, že pokud by místo uprázdnil, rád by ho vzal někdo jiný, k Němcům podstatně vstřícnější.
JUDr. Emil Hácha, státní prezident Protektorátu Čechy a Morava.
21. března rozpustil Hácha Národní shromáždění a bylo založeno Národní souručenství, vlastně jediná povolená „politická strana“, Jeho výbor měl plnit místo parlamentu funkci reprezentativního tělesa. 27. dubna byla ustanovena nová vláda s ministerským předsedou Aloisem Eliášem. V prvních letech okupace byl Hácha velmi aktivní, jako právník se domníval, že okupanti budou dodržovat platné dohody a právní normy, a snažil se to prosazovat. Hácha protestoval proti germanizaci, odmítl slib věrnosti Hitlerovi a zasadil se o propuštění většiny studentů vysokých škol, zatčených 17. listopadu 1939. V červnu 1940, po porážce Francie, odsoudil „klamnou orientaci zahraniční politiky“ v období první republiky a „překonané liberalisticko-demokratické myšlení“. Jeho pocity zklamání ze zrady a z kolapsu kdysi zbožňované Francie se dají pochopit, a nebyly to zdaleka jen jeho pocity.
V té době se u něj již začaly projevovat následky zdravotních problémů. Tlak na Háchu ještě zesílil po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora na konci září 1941. Heydrich se, na rozdíl od dosavadního říšského protektora a původně diplomata Neuratha, s nikým dohadovat nehodlal. Předseda vlády Eliáš byl okamžitě zatčen pro styky s odbojem a Hácha za něj marně intervenoval. V lednu 1942 vznikla nová vláda Jaroslava Krejčího, ve které zasedl i Emanuel Moravec jako ministr školství a lidové osvěty a říšský Němec Walther Bertsch jako ministr práce a sociálních věcí. Hácha Heydrichovi a Moravcovi čím dál víc ustupoval a protektorátní politiku přestával ovlivňovat. Atentát na Heydricha a následné represe jej zlomily úplně. 30. května pronesl rozhlasový projev, kde ostře odsoudil atentát i činnost Benešovy exilové vlády. Nejpozději od té chvíle se stal již jen symbolem „protektorátního vlastenectví v rámci říše“.
Emil Hácha v Lánech v březnu 1943
Hácha trpěl zhoršující se ateriosklerózou a pravděpodobně i postupující demencí. Byl dezorientovaný, často nevěděl, kde je a kdo je, dětinsky blábolil, odmítal se mýt a neudržel moč a stolici. Od roku 1943 se téměř neobjevoval na veřejnosti, čas trávil na zámku v Lánech, většinu administrativy za něj vykonával jeho kancléř Popelka. Údajně i přesto podporoval finančně rodiny hledaných osob z Lánska. Několikrát údajně žádal svého lékaře neúspěšně o jed, několikrát žádal o podání demise, ale ta byla vždy zamítnuta. V roce 1944 už nebyl schopen ani do rozhlasu přečíst projevy, které mu psal kolaborant Emil Moravec. Ke konci války už nemohl mluvit, nepoznával lidi a ztratil paměť, nebyl se schopen sám najíst ani převléct. Ze státního prezidenta se stala fyzická i mentální troska, svou oběť národu dovedl až do konce.
Emil Hácha s Emanuelem Moravcem v Lánech v březnu 1943.
13. května byl Emil Hácha na zámku v Lánech zadržen a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci. Dozorci jej údajně kopali, zesměšňovali a dokonce na něj močili. I pokud by se to ale nestalo, dost na tom, jak s mužem na konci životní cesty stát naložil. Hácha dostával vězeňskou stravu, kterou nebyl schopen požít. Edvard Beneš, který do Prahy přijel o tři dny později, se údajně vyjádřil, že „to se nemělo stát“, ale neudělal nic, aby se to nedělo. Emil Hácha zemřel ve vězeňské nemocnici 27. června 1945, pohřben byl o tři dny později na Vinohradském hřbitově. Na náhrobku nesmělo být z příkazu ministra vnitra Noska uvedeno jeho jméno, to bylo doplněno až v roce 1994.
Národní soud, který soudil členy protektorátních vlád, aktivistické novináře a vedoucí kolaborantských organizací, po válce rozhodl, že Emil Hácha od ledna 1943 v důsledku zdravotního stavu neodpovídal za své činy.
Zdroje:
GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Paseka, Praha – Litomyšl 2004.
MACHÁLEK, Vít: Prezident lidskosti. Životní příběh Emila Háchy. Academia, Praha 2020.
