Článek
StB nebyla jen ta zlá, měla i několik složek, které se zabývaly úkoly, důležitými nejen pro represivní komunistický režim, ale tak nějak pro všechny občany, kteří chtěli v míru žít a v klidu pracovat. Například III. správa SNB, která byla součástí StB, Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, měla samozřejmě za úkol sledovat všechny informace, které by mohly naznačovat vojenské ohrožení státu, a to jak od zahraničních armád, tak hlavně od státně neuvědomělých příslušníků ČSLA, kteří se do řad armády povinně vetřeli. Kontrarozvědka většinou verbovala jako důvěrníky nebo agenty vojáky základní služby, kteří jí potom hlásili všechny důležité skutečnosti. Třeba kdo vyprávěl vtipy o Husákovi, kdo obdivuje kapitalistický způsob života, kdo poslouchá ideově zvrácenou západní muziku nebo kdo řekl, že komunisti jsou svině. Touto činností hodná kontrarozvědka napomáhala tomu, že jsme v naší malé, ale krásné zemi, kde jsme uměli nejlíp na světě vyrobit všechno od špendlíku po lokomotivu, a to byla nějaká lokomotiva, ne jako dneska, která disponovala 4 500 obrannými tanky (což je o 1 000 víc, než s kolika Wehrmacht drtivě a věrolomně zaútočila v roce 1941 na SSSR) a která dávala na zbrojení ne jako dnes 2 %, ale 7 % HDP, mohli pěkně spořádaně žít a nikdo nás tu za našimi dráty neobtěžoval.
Hodných součástí StB bylo ale podstatně více. Třeba II. správa SNB, Hlavní správa kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli, bojovala proti zahraničním špiónům. To je, jak se jistě shodneme, činnost nutná a záslužná v každém režimu. V. správa SNB, Správa ochrany stranických a ústavních činitelů byla organizací, která měla, a má samozřejmě i dnes také své ekvivalenty ve všech státech světa. Žádný stát si přece nenechá své přední představitele politického a veřejného života nikým ohrožovat. Ani tato správa neškodila nikomu, kdo neměl zlé úmysly. Byla to prostě hodná StB.
VI. správa SNB, Správa výkonné zpravodajské techniky, a XIII. správa, Oborové výpočetní a informační středisko StB, to byly samozřejmě čistě technické složky, které také nikdy nikomu nic zlého neudělaly. Jen dohlížely na to, aby bylo čím odposlouchávat a zaznamenávat a aby se to všechno pěkně uložilo a zaevidovalo. No a XI. správa SNB, Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky, to byla jednoznačně ta hodná StB, která sledovala, jestli se náhodou na úkor nás všech někdo neobohacuje, jestli někdo nekrade ze státního – tedy pardon, ze společného – víc, než je obvyklé a tiše tolerované, jestli někdo třeba něco nerozkrádá z hnojiv, exportovaných například do Maroka, jestli se do podniků zahraničního obchodu náhodou nevetřel někdo, kdo řekl, že komunisti jsou svině, a podobně. A spousta lidí, kteří v té hodné StB pracovali nebo jí jen museli hlásit – to bylo tehdy normální – všestranně svými vědomostmi a vlivem pomáhala ze všech sil lidem kolem sebe, příbuzným, kamarádům a podobně.
Vím, mnozí se teď tiše smějete pod vousy. Ovšem není čemu, jak si vzápětí ukážeme. Analogicky totiž již před mnoha desetiletími existovalo a v českých zemích působilo i hodné Gestapo. Kromě referátů, které měly na starosti boj s odbojem nejrůznějších forem, tedy zlého Gestapa, jako byly třeba referát II A (později IV A 1) – který měl na starosti potírání komunismu a marxismu, II B (později IV B 1-4), zabývající se církvemi, Židy, svobodnými zednáři a sektami, II BM, potírající odbojové hnutí v Protektorátu Čechy a Morava nebo referát II D (později IV C 2), mající na starosti ochrannou vazbu (tedy umístění do koncentračních táborů) existoval třeba hodný referát II E. Ten se zabýval hospodářskými a sociálněpolitickými záležitostmi. Dohlížel tedy na to, aby nikdo nezneužíval válečné ekonomiky a přídělového systému k vlastnímu obohacení, měl tedy podobné úkoly, jako později analogická složka StB. Kdo zabil prase načerno, neodevzdával dostatečné odvody zemědělské produkce, hromadil zboží, pokoutně stloukal máslo nebo šmelil na černém trhu, měl díky hodnému Gestapu zasloužený problém. To bylo normální.
Hodnou součástí Gestapa byl také referát II F, spisy a kartotéky. Lidé v něm zaměstnaní přirozeně nikdy nikomu osobně neublížili. Totéž se dá říci o referátu II P, majícím na starosti tuzemský a zahraniční tisk a kulturně politické záležitosti. To byl vlastně jen takový dohled nad tím, co se kde píše, který zajišťoval, aby se nepsalo nic, co by mohlo nějak škodit politickému klimatu a klidu na práci. To bylo normální. O potřebnosti referátu IV C 3 je zbytečné se zmiňovat, měl na starosti neoprávněné držení zbraní, zbrojní a lovecké průkazy a problematiku falešných úředníků. Jednalo se jednoznačně o hodné Gestapo, které dohlíželo na to, aby neměl zbraň někdo, komu do ruky nepatří. A konečně je třeba zmínit referát II H, který řešil trestní záležitosti členů NSDAP a členů jejích formací. Dohlížel tedy na provinilce z řad nacistických organizací a viníky předával spravedlnosti. Dalo by se říci, že vlastně svým způsobem tak trochu bojoval proti nacistům.
Kromě organických hodných součástí Gestapa existovali také individuální hodní gestapáci, kteří buď poškozovali nacistickou ekonomiku, mnohdy i jako součást organizované skupiny, nebo přímo pomáhali odboji. Grenzpolizeikommissariatu Gestapa v Moravské Ostravě velel od července 1939 SS-Obersturmführer kriminální komisař Gerhard Wagner. Po půl roce byl ovšem zbaven vedení služebny a odsouzen za defraudaci. A nebyl v tom sám. Osazenstvo služebny se od počátku podílelo na rozkrádání zabaveného majetku Židů, kdy zašmelilo radiotechniku, nábytek, nemovitosti nebo přes 100 osobních automobilů, dokonce přes prostředníka provozovalo vlastní hotel. Do celé věci bylo zapleteno 12 mužů včetně velitele Gerharda Wagnera. Ten byl, spolu s ostatními, v lednu 1940 zbaven funkce, vyloučen z NSDAP i z SS a nakonec odsouzen ke třem rokům vězení. Dalo by se tedy říci, že patřil k hodnému Gestapu, jelikož poškozoval ekonomické zájmy třetí říše. Byl to v podstatě do jisté míry odbojář a bojovník proti nacismu.
Ještě křiklavější případ odboje hodných gestapáků se stal koncem války ve Velkém Meziříčí. Tam byla polovině ledna 1945 zřízena venkovní stanice bezpečnostní policie, které velel SS-Obersturmführer kriminální inspektor Alexander Schober. Měla za úkol potírat vzrůstající partyzánské hnutí v okolí. Schober byl ale – přinejmenším koncem zimy 1945 – hodný gestapák a s partyzány začal naopak spolupracovat. Jelikož ale zlé Gestapo nebylo hloupé, věc vyšla postupně najevo. Schober byl počátkem dubna 1945 kolegy z brněnské řídící úřadovny při pokusu o jeho zatčení za spolupráci s odbojem zastřelen. Přitom on naopak zastřelil zatýkajícího SS-Untersturmführera kriminálního komisaře Josefa Juritsche, příslušníka zlého Gestapa. Schoberovým zástupcem byl od ledna do 10. dubna 1945 SS-Untersturmführer kriminální tajemník Karl Mair, ten byl také hodný. Při této akci byl zatčen a za spolupráci s odbojem zlým Gestapem popraven.
Pokud je vám to málo, zmíním ještě další hodné gestapáky. SS-Sturmbannführer kriminální tajemník Hans Otto Gall také patřil původně ke zlému Gestapu. Pracoval v referátu IV-1b 2a pražské řídící úřadovny, měl tedy v gesci českou pravicovou opozici. Vedl akce proti organizaci PVVZ, řídil několik konfidentů. Za zásluhy při vyšetřování atentátu na Heydricha byl vyznamenán a povýšen. V roce 1943 se v něm ale něco pohnulo a Gall začal odboji pomáhat. Stal se z něj prostě hodný gestapák. Pomáhal jednotlivým zadrženým, předával dopisy, informoval je, co mají vypovídat. Přirozeně, často to nebylo zadarmo, to bylo normální. A samozřejmě, jako velmi často, to prasklo a Gall byl na tři týdny uvězněn ve věznici v Terezíně. Byl sice propuštěn, ale v lednu 1945 ho uvěznili znovu ve vězení pro prominentní vězně na pražské Jenerálce. Jelikož se jeho pomoc odboji prokázala, odsoudil jej soud SS k trestu smrti. Od vykonání trestu jej ovšem vysvobodil konec války. Jako příslušník Gestapa byl ale Gall předán sovětské SMĚRŠi. Těžko říci, jestli ta byla v tomto případě hodná, nebo zlá. Gall byl údajně Sověty zastřelen 21. června 1945.
A hodní gestapáci se našli i ve vysloveně represivních složkách, o kterých by si člověk myslel, že patřily jednoznačně ke zlému Gestapu. Nebylo tomu tak vždycky. K členům pražského Gestapa patřili také dozorci věznice v Malé pevnosti Terezín, většinou velmi brutální osoby. Dozorce z MPT Theodor Hohaus byl však zcela jiný případ. Šlo o výjimečně hodného muže, který podle všeho dělal vše, co bylo v jeho silách, aby vězňům v MPT jejich úděl ulehčil. Násilí se prokazatelně nikdy nedopouštěl. MLS Litoměřice ho po válce soudil a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu. Během soudního procesu o něm nikdo ze svědků nepronesl špatné slovo, svědci mluvili o jeho nezištné pomoci a laskavé povaze. Jeden ze svědků vypověděl, že se mu Hohaus svěřil, že byl prý nejprve nadšeným nacistou, ze situace na MPT byl ale znechucen a zklamán, utéci už prý ale nebylo možné.
Tak vidíte, že nic není černobílé, a smát se něčímu výroku o hodné StB je opravdu velmi krátkozraké.
Zdroje:
ČVANČARA, Jaroslav: Anthropoid. Centrum české historie, Praha 2016.
VAJSKEBR, Jan – ZUMR, Jan: Gestapo. Pulchra a ÚSTR, Praha 2024.
