Článek
Moje první vzpomínky na muziku se váží k rádiu. Strašlivému, s nálepkami mise Apollo XII, co tam nalepil můj táta. Ale hrálo slušně, a mě to zajímalo. Otoč se, má milá, dozadu, sedí tam papoušek kakadu… A samozřejmě Kája a další režimní fujtajbly. A spousta písní tzv. převzatých, tedy prostě ukradených a přezpívaných naší popkulturou, což se ale všeobecně moc nevědělo. No ale jiného nebylo nic, radio Luxembourg jsem objevil až později. A taky jsme měli nějaký diluviální gramofon, a tam táta pořád sjížděl Greenhorny… Dodnes je znám zpaměti, a ty desky pořád mám.
Pak táta do naší chudé rodiny koupil kotoučák. A pár pásek dostal k tomu. Byly na nich napsané názvy nějakých kapel, o kterých jsem v životě neslyšel. Založil jsem první pásek, pln zvědavosti. A otevřel jsem hubu. Ozvalo se: prásk, prásk. První deska Led Zeppelin. Neskutečný. A pak John Cale, živák Dead Kennedys, Doors a LA woman… A v rádiu pořád hráli Otoč se, má milá, dozadu, a v tištěných plátcích mleli o tom, že KISS jsou nacisti, protože SS. A kdesi vyšel odsudný článek s fotkami špinavých pankáčů se řeťezy, aby bylo jasné, že prohnilý kapitalismus se řítí do záhuby.
A pak jsem si začal hledat cestu sám. Ve třinácti jsem si z kapesného a příspěvků milých chápajících příbuzných našetřil na gramofon. Ahoj strejdo, pradědo, obě babi… Tři tisíce, jedna a půl běžné výplaty. A teď desky. Greenhorni se samozřejmě točili dál, ale chtěl jsem víc. V krámech toho moc nebylo, kupoval jsem všechno (skoro), co vyšlo normálního v licenci. Bowie, Cyndi Lauper, Blondie, Queen, Shakin Stevens. Jen desku kapely Police jsem si nekoupil, i když vypadala hezky, protože už tehdy jsem věděl, že to znamená anglicky policie, a fízly jsem neměl rád. Sjížděl jsem samozřejmě i tuzemské kapely (ty, co směly hrát a vydávat desky), Olympic mám rád dodnes. Katapulty jsem nesjížděl, už ve třinácti jsem usoudil, že neumějí hrát. Kupoval jsem desky ve středisku kultury NDR, na Computer Carriere od Puhdys jsem čekal půl roku. Kupoval jsem desky na černých burzách na Haveláku a v Motole, občas nás honili fízlové, ale měl jsem kliku, nikdy jsem nic zahodit nemusel.
A pak jsem zjistil, že se občas konají koncerty. První vzpomínka je asi ten Olympic, bylo mi tak patnáct. Lístek jsem neměl, prachy taky ne. Ale zakopli jsme u Lucerny o nějakého chlápka od kapely, a za to, že jsme po koncertě vláčeli nástroje a aparaturu výtahem nahoru a do aut, jsme se dostali dolů. Takže jsem vlastně dělal Olympicu jednou bedňáka.
Zábava u nás na vesničce, hraje skupina Rock Automat. Tak jako šli jsme, samozřejmě. Nějaké pivo jsme v patnácti už ulovili, a ti chlápci hráli doceĺa dobře, A zpívala tam taková malá asi Cikánka s obrovskýma prsama, nějaká Hanka Zaňáková. Moc se mi líbila. Ale akutnější problém byl, že jsme museli čelit výzvám, kdy mastnovlasové při setkání kladli klasické psychologické otázky: Máš nějakej problém…? Typická venkovská zábava. No ale nakonec jsem pěstí nedostal, byl jsem malej smrad, dostali jiní.
Uhranuli mě Beatles, v rádiu běžel pořad, který jsem si nahrával. Průběžně od nich hráli všechno. Takže jsem se rozhodl koupit si desku. Sehnal jsem jí na Haveláku, stála mě asi dvě kila, byla licenční a při poslechu jsem byl zklamaný. Tohle nebylo to oujé. No jasně, Beatles featuring Tony Sheridan v Hamburku, rokenrolové začátky. Dneska to miluju. Pouštěl jsem jí pyšně pradědovi, bylo mu přes devadesát. A vydržel to, byl to frajer.
Folkové fesťáky zmiňovat nebudu, to je samostatná kapitola. To bylo takové do jisté míry povolené, a pokud se interpreti i publikum tvářili, jakože v pohodě, kytičky a láska a Brontosauři, maximálně tak lehká kritika životního prostředí (ovšem ne moc cílená), o nic celkem nešlo. Měl jsem to rád, ale pro mě to byla málo divočina. Já už jsem potřeboval i něco víc.
Jednou jsem byl i na diskotéce v Lucerně. Muzika mě příliš nenadchla, a hlavně navoněnci s patkami a trvalými kladli známé klasické psychologické otázky: Máš nějakej problém..? Kámoš dostal hlavičku, a šli jsme.
Prvák a pár poučenějších spolužáků. Huhlavý maďarský kazeťák a Straka v hrsti. Pražskej výběr, vole, jako to víno. Čuměl jsem jako péro z gauče, tohle jsem si prostě neuměl představit. Co to sakra je… A pak Páka a Špinavá, Zámek a Stromeček…
Nepamatuju si, kdy jsem byl na něčem drsnějším poprvé. Jen takové záblesky. SPS, Plexis, Visací zámek snad stokrát, někdy povolený, jindy zakázaný a hrající pod titulem VZ, nebo V Zastoupení. Možná přijde i pan K., stálo na plakátech. Klub 007, Barča, Futurum, Chmelnice. Židle až k pódiu, ale při prvním rifu Mír a klid s vámi letěly židle do vzduchu a socialistická mládež pogovala jako o život. Na těchhle koncertech se nikdy nikdo neptal, jestli mám nějakej problém. Před barákem většinou postávali fízlové s auty a lovili nejprovokativněji vypadající týpky: Občanku! Ten řetěz vám zabavuju, to je nebezpečná zbraň! Co to máte na té placce…? Proč máte na zádech napsáno No future? Kde pracujete…? Nikde? Tak to půjdete s námi.
A maturák, vůbec netuším, co to bylo za školu. Hele, Páka je zakázaná, povídá kámoš. Nová vlna se starým obsahem. Jasnou páku jsem znal z hučících kazet, pal vodcuď. Ale kluci hrajou dál jako Hudba Praha. Jo…? Tak jsme šli na maturák. V hlavním sále Repre tančila škola valčík, ve vedlejším hrála nikomu neznámá kapela Hudba Praha jen pro mě a pro kámoše. Pogo v oblecích v prázdném sále zažili dva šestnáctiletí jen jednou. Kdyby to viděl náš lektor tanečních Ivan Martin, asi by mu praskla hlava.
Pomalu tálo. Pamatuji si jakýsi festival mladé hudby na Barče. V podstatě všechny kapely byli pankáči. Nejvíc mě zaujala paradoxně kapela Festival s dlouhými čerokézy a jejich píseň Ó, jak nám září hvězda blahobytu. Tu kapelu jsem pak už nikdy neviděl. Na Rockfest jsem nešel, protože to organizoval SSM, a ten jsem neměl rád. Dodnes toho lituju. Teda ne toho, že jsem neměl rád SSM, ale že jsem neviděl třeba HNF.
Nechodil jsem jen na pankáče, vzpomínám si třeba na Babalet, Sluníčko, a byla spousta kapel, na které si už nevzpomínám. K tomu samozřejmě i zcela jiné žánry, namátkou Blanket, Skyline (ne ti porevoluční, tihle byli z Ameriky)…
V rádiu sem tam něco, třeba Jana Kratochvílová. Štvala mě, byl jsem mladej a hloupej. Dneska před ní poklekám, tedy před tím, co dělala tehdy. Copánky, ty jsme potřebovali všichni. A Marika Gombitová. Ta mě štvala strašně. Dneska… no nic. Občas nějakým nedopatřením ujela do kvality i televize a místo ostrého obrazu a dobrého zvuku ze San Rema nebo Ein Kessel Buntes šel v nočních hodinách třeba koncert Joe Jacksona.
A přišla perestrojka. E!E v hospodě U Klimešů ve Vestci, tehdy pro mě výprava skoro jako do Afriky. Modrým autobusem někam do polí za Prahu, a uprostřed ničeho hospoda. V půlce hospody postarší štamgasti s pivem, ve druhé my a pogo. Hopsa, hejsa, pryč jsou můry, co nám nedávaly spát. Míša je náš kamarád. A pak v noci přes pole pěšky zpátky, vstříc Jižnímu městu.
Když byl Míša v Praze, úplně náhodou jsem na něj padnul, jak jde uprostřed jen asi dvaceti lidí po Příkopech. Nějakým řízením osudu jsem s sebou měl foťák. Vylezl jsem na odpadkový koš a párkrát ho vyfotil. Vmžiku u mě byli dva fízlové, stáhli mě z koše a vytáhli mi film. Vot, perestrojka. My jsme ještě pevně v sedle.
A ne vždycky jsem se se žánrem trefil, samozřejmě, ale po muzice byl hlad, po jakékoli. Rány těla mě nenadchly vysloveně, z Fišpanky jsme měli srandu. Koncert Arakainu na Barče. Rovněž nenadchlo. Pak jsem zkusil metal ještě jednou. Jakýsi mastnovlas chroptěl do mikrofonu Pohřeb Barbory a všichni mastnovlasové pohazovali nadšeně mastnými vlasy. Odnesl jsem si pocit, že je to pateticky příšerné. A sorry, metaláci, mám to tak dodnes. Ale byl to kravál, hráli nahlas, byl jsem i tam koneckonců rád.
Na Karlově mostě jsme se skámošili s nějakými turisty z Itálie. My jsme jim vykládali, jak to tady chodí, bavili se o muzice, snažili se jim vysvětlit, že se tu prostě nehraje to, co lidi chtějí, ale to, co povolí důchodci, kteří vedou stát, a vymetali jsme s nimi hospody s levným pivem. Oni přijeli za pár týdnů znovu a přivezli mi desky. Country Gazette, Dead Kennedys, GBH. Byl jsem na vrcholu blaha.
Na demonstraci na Albertově jsem nešel, protože to organizoval SSM, a ten jsem neměl rád. Na Národní jsem se shodou okolností octl půl hodiny poté, co bylo hotovo. Tramvaje nejezdily, na chodníku boty, krev a oblečení. Nebyl jsem v šoku, už jsem to párkrát viděl. Kdo zažil leden na Václaváku, toho to překvapit nemohlo. No a pak přišla revoluce a konečně exploze kapel, které do té doby nehrály vůbec, nebo jenom stěží. Skončily přehrávky a povolování textů, vyrojily se kluby a festivaly, hrát mohl každý, kdo to uměl, i ten, kdo to neuměl. Tři sestry, Orlík, Mňága, Požár mlýna, i ta Hudba Praha, která mě provázela další tři desítky let… A kapely zvenku. Na Rolling Stones jsem nešel, nikdy mě nebrali a už tehdy byli staří. Ale na Pink Floyd samozřejmě ano, jen mě na začátku trochu nudila ta východoněmecká předkapela, nějaký Ramstein. A AC/DC, KISS, Bowie, Exploited, Toy Dolls, Sex Pistols, Dead Kennedys, splněné sny.
Dneska může každý poslouchat, co chce, každý si může vybrat. A to sakra není málo.
