Článek
Green ji nazval Nutty Putty, což doslova znamená Oříškový tmel – název odkazuje na měkký hnědý jíl, který se v mnoha chodbách vyskytuje. Není to vlastně jeskyně v pravém slova smyslu, je to 430 metrů dlouhý systém velmi úzkých tunelů, „plazivek“, a svislých komínů, vzniklých ve vápencové skále stoupající přehřátou termální vodou, která v nich ukládala různé minerály. Zprvu ji znali pouze jeskyňáři, ale brzy začala být oblíbená skauty i odvážnými nonkonformními turisty. Návštěvnost byla odhadována až na 5 000 lidí ročně, většina z nich neměla ani zkušenosti s jeskyňařinou, ani jakékoli vybavení. Velká návštěvnost způsobila, že stěny plazivek byly na mnoha místech velmi uhlazeny a jíl silně klouzal. Mezi lety 1999-2004 to vedlo k několika nehodám, po nichž museli být uvázlí turisté vyprošťováni. Jeden z uvízlých byl v úzké plazivce uvězněn sedm hodin. O rok později byla jeskyně dočasně uzavřena a tři čtvrtě metru široký vchod opatřen vrátky se zámkem.
To se setkalo s odporem jeskyňářské komunity, která si stěžovala, že jeskyňáři přece vědí, co dělají, a že vláda nemá zasahovat do jejich práv a určovat, co je pro ně nejlepší. Teprve v květnu 2009 byla jeskyně opět otevřena pro veřejnost s tím, že přístup bude limitován jen na omezený počet návštěvníků za dodržení daných podmínek. V každé skupině průzkumníků měli být nejméně dva zkušení jeskyňáři. Následující tragédii to ale nezabránilo, a nezabránilo mu ani varování na stránkách přírodní památky, že jeskyňařina je extrémně riskantní sport (viz odkaz níže).
V osm ráno 24. listopadu 2009 opustil šestadvacetiletý turista John Edward Jones, nedávný novomanžel s roční dcerou, ale i relativně zkušený amatérský speleolog, spolu se svým bratrem Joshem a dvěma dalšími v jeskynním systému skupinu dalších osmi lidí. Právě Jones byl tím, kdo je měl vést a dohlížet na ně. Ti čtyři se vydali hledat tzv. Kanál zrození, úzkou plazivku s maličkou jeskyňkou na konci, kde se dalo otočit a vrátit se. Kanál zrození dostal své pojmenování podle toho, že byl velmi úzký, člověk se do něj musel plazit hlavou dolů po břiše, postupovat jen pomocí prstů na rukou a chodidel, a mnozí vzrostlejší průzkumníci jím ani neprošli. Když se člověk plazil kanálem zpět, vypadalo to, jako by se rodil z lůna Země. V chodbách ale čtyři jeskyňáři zabloudili a dostali se do jiné plazivky v nezmapované části jeskyně, asi 120 metrů od vchodu a 30 metrů pod terénem, která končila komínem o rozměrech 25×46 cm, klesajícím dolů. Bylo to v podstatě téměř stejné místo, kde před lety strávil jeden z návštěvníků nedobrovolně sedm hodin, uvízlý v těsném průchodu. Odsud nebylo cesty zpět.
V pevné víře, že je na správné cestě, se do něj Jones hlavou dolů spustil. S velkým úsilím prolezl s rukama podél těla 25-30 cm úzkou škvírou, zatáhl břicho a vydechl, a ve chvíli, kdy viděl, že komín je slepý, bylo pozdě. Uvázl, tísněný skalním masivem, hlavou dolů a s rukama podél těla v poloze asi 70º. Hrudník, lapající po dechu, a uvolněný žaludek jej v komíně spolehlivě utěsnily. Dopředu cesta nevedla, pár desítek centimetrů před obličejem měl skálu, a zpátky to nešlo.
Začal křičet na bratra Joshe, který byl za ním. Tomu zprvu vůbec nedošlo, jak tragická situace je. Měl zato, že bratr uvízl na nějakém složitějším místě, a že se tomu, až se dostanou ven, pěkně zasmějí. Ale brzy mu došlo, že se bratr nemůže vůbec hýbat. Jak se ho snažil vytáhnout ven z trhliny, situace se ještě zhoršila: John sklouzl o kus níž.
Josh se o překot plazil 120 metrů zpátky ke vchodu, aby přivolal pomoc. Trvalo tři hodiny, než záchranáři dorazili, a Josh se mohl jen modlit za život svého bratra. Když pomoc dorazila – byla to záchranářka Susie Motola – ukázalo se, že vyproštění uvízlého průzkumníka nebude vůbec jednoduché. Navenek samozřejmě zachovala chladnokrevnost a ujišťovala Johna, že bude venku, než by řekl švec. Vidět z něj byly jen boty a spodek kalhot. „Já se opravdu, ale opravdu chci dostat ven“, říkal nejistým hlasem Susie. Snažila se ho potáhnout různými způsoby, ale nic nefungovalo, a ona začala pomalu panikařit. Po dvou hodinách vylezla ven, zrovna když dorazili další záchranáři i zburcovaná Johnova manželka.
Ani posílený tým toho moc nedokázal, u uvázlého Johna bylo místo jen na jednu osobu. Zatímco se vymýšlelo, jak ho dostat ven, Johnovi se hrnula krev do plic a do mozku. Tlak v lebce musel být nesmírně bolestivý, a jeho srdce pracovalo ze všech sil, aby dokázalo tělo okysličit. Původně chladnokrevný John začal panikařit. Záchranářům se podařilo podél jeho těla spustit dvoucestnou vysílačku, takže mohl mluvit se svou ženou. Zdálo se, že jej to na chvíli zklidnilo, a tým horečně dumal, co dál. Jeden navrhoval polít stěny komína olejem. Druhý zase zlomit mu nohy, aby se daly ohnout na potřebnou stranu.
Pozice, v níž Johnovo tělo uvázlo v komíně
Nakonec vymysleli systém lan a kladek, který by teoreticky mohl Johna vytáhnout ven. Tou dobou již visel hlavou dolů skoro 20 hodin. Byl zázrak, že ještě žije. Ale žil, i když při dýchání chrčel. Plíce se mu zavodňovaly a záchranáři již neměli moc času. Do stěn jeskyně vyvrtali díry na kotvy, instalovali kladky a lano, uvázané za Johnovy nohy, za které táhlo osm mužů. Pro Johna to znamenalo obrovskou bolest, protože při každém zatažení se jeho nohy dřely a lámaly o skálu. Čas od času museli tedy záchranáři přestat, ale fungovalo to.
Kolem půl páté ráno jej z těsného komína povytáhli natolik, že s ním jeden ze zachránců navázal oční kontakt. Unavený, zmučený bolestí a zoufalý touhou se dostat ven, řekl John: „Kurva. Nechce se mi věřit, že visím hlavou dolů.“ Zdálo se, že je všechno na dobré cestě. Až do chvíle, kdy jedna z kotev ve skalní stěně povolila a vytrhla se z erodované skály. Povolilo i lano, osm tahounů se svalilo na zem. Muže, který byl k Johnovi nejblíž, zranil v obličeji kus letícího kamene. John sklouzl zpět do komína, kde uvízl ještě hlouběji. Zraněného záchranáře museli vystřídat, ale tato operace ve stísněném prostoru zabrala čas, a ten už John neměl. Když se k němu dostal další záchranář, už neodpovídal. Stále ještě slyšeli, jak dýchá, i když mělce a přerývaně. Ještě byla naděje. Malá, ale byla. Johnovi se ale zastavilo po 27 hodinách srdce. O hodinu později tuto skutečnost potvrdil profesionální zdravotník.
Záchranáři ještě nějakou dobu pokračovali v marných pokusech, teď už jen o vyproštění těla. Nešlo to o nic lépe, než předtím, a některé návrhy znamenaly i to, dostat jej ven po částech. Nakonec dospěli záchranáři k závěru, že další pokusy jsou příliš nebezpečné a nepřinesou úspěch. Majitel pozemku a Jonesova rodina se dohodli, že tělo zůstane na místě, které se stane jeho hrobem i památníkem. Jeskyně byla natrvalo uzavřena a 3. prosince byl strop jeskyně u místa neštěstí odstřelen a vchod byl zabetonován. Brzy se ukázalo, že Johnova žena Emily byla v době smrti jejího manžela čerstvě těhotná. U vchodu do jeskyně Nutty Putty odhalili později pozůstalí Johnovi pamětní desku.
Podle tragédie byl v roce 2016 natočen film Poslední sestup. Někteří jeskyňáři následně sepisovali petice za zachování mimořádně zajímavé jeskyně pro veřejnost, ale ty se nesetkaly s žádnou odezvou. Ojedinělý pokus o vniknutí do jeskyně překazily bezpečnostní orgány v samém zárodku.
Zdroje:
