Kristiánova legenda: Pramen českých dějin, nebo pozdější falsum?

Václav a Ludmila ale nejsou zdaleka celým obsahem legendy. Ta začíná prologem, obsahujícím údaje o autorovi, důvody, které ho k sepsání legendy vedly, a dedikaci. Tento prolog obsahuje značné množství informací, které ale byly v různých dobách různě vykládány a interpretovány. Jedná se např. o informace o příbuzenském poměru autora a druhého pražského biskupa, svatého Vojtěcha, nebo o informace o příbuzenském vztahu Slavníkovců a Přemyslovců.

První dvě kapitoly se svatým Václavem ještě vůbec nezabývají. Autor v první kapitole vypravuje o pokřtění Moravy Řekem Cyrilem, o jeho obraně slovanské bohoslužby před papežem v Římě a o působení Cyrilova bratra, arcibiskupa Metoděje, na dvoře Svatoplukově. V kapitole druhé pak píše o křtu knížete Bořivoje a jeho družiny Metodějem, o založení prvního křesťanského kostela v Čechách na Levém Hradci, o vzpouře pohanských Čechů proti knížeti Bořivojovi a o založení kostela P. Marie na hradě v Praze po jeho návratu. Teprve ve třetí kapitole se mluví o sv. Ludmile a sv. Václavu. Lze tedy říci, že legenda je pojata v nezvyklé šíři a objasňuje i pozadí a kořeny, v nichž vzešly události, kterým se věnuje především.

Prolog a první dvě kapitoly legendy se staly příčinou letitých sporů o pravost celé legendy. Moravské počátky českého křesťanství, jak je předkládá Kristián, totiž mj. zcela odporují zprávě Fuldských análů, které tvrdí, že už asi 20 let před příchodem věrozvěstů na Moravu, v roce 845, dal Ludvík Němec v Řezně pokřtít na jejich přání 14 českých vévodů i s jejich lidmi. Datování legendy do 10. století v podstatě stojí a padá s tím, jestli lze považovat její prolog, věnovaný svatému Vojtěchovi, za pravý.

První, kdo vydal kompletní Kristiánovu legendu tiskem, byl Bohuslav Balbín v roce 1677. Balbín byl zastáncem pravosti legendy, stejně jako její další vydavatel z roku 1769, P. Athanasius. Naopak Dobrovský prohlásil Kristiánovu legendu za „bezcennou pozdní kompilaci z počátku 14. století“. Ještě za Dobrovského života byly ale objeveny další legendy, z nichž některé byly nesporně částmi legendy Kristiánovy. Nicméně ještě roku 1873, kdy Josef Emler vydal první díl Fontes Rerum Bohemicarum, obsahující množství legend o českých světcích, hodnotí Kristiána ve shodě s Dobrovským jako pozdní kompilaci a sumarizaci všech starších Ludmilských a Václavských legend.

Teprve roku 1902 se na obranu Kristiána postavil Josef Pekař. Dospěl k názoru, že nejstarší zachovanou Václavskou legendou je bavorská verze Crescente fide, ze které později vycházel Gumpold, a že Kristiánova legenda, respektive veškeré její různé zlomky a verze, nezadávají žádný faktický důvod k podezření, že jsou mladší, než tvrdí, že jsou. S Pekařem souhlasilo mnoho historiků, filologů a archeologů, mnozí s ním ovšem naopak nesouhlasili. Celkem sice jeho stanovisko nabylo vrchu, ale po jeho smrti v roce 1937 se diskuse k pravosti Kristiánovy legendy znovu oživila.

Nejasnosti, co se pramenů Kristiánovy legendy týče, vnesl do problému Pekařův žák Václav Chaloupecký. Ten také vyslovil pochybnosti o pravosti prologu legendy, jehož skladba se mu nezdála být korektní pro dobu vzniku v 10. století. Nezdál se mu jednak patriotický ráz prologu, o kterém se domníval, že byl do legendy dodán někdy v 11.-12. století, a stejně tak ho zarážela zmínka v závěru prologu, naznačující v 10. století teprve budoucí mučednictví svatého Vojtěcha.

Po válce do diskuse vstoupili Záviš Kalandra a Rudolf Urbánek. Oba posledně jmenovaní byli zásadními odpůrci pravosti Kristiánovy legendy; jejich názor byl založen na filologických rozborech. Již v té době proti jejich tvrzení vystoupil autor studie edice Kristiánovy legendy, Jaroslav Ludvíkovský. V dalších letech se do diskuse ke Kristiánově legendě zapojil Oldřich Králík, v letech 70. pak, na straně Kristiánových odpůrců, Zdeněk Fiala.

Co bylo tedy jádrem diskuse? Především se jedná o výklad Kristiánem použitého jazyka a stylu. Kristián používal, podle Ludvíkovského, velmi charakteristického a pozoruhodně jednotného jazyka. Nejvýraznější u něj je „úchylka od pravidelného slovosledu, takzvané hyperbaton, tj. oddělování slov a skupin slov, která syntakticky k sobě náleží, od sebe tak, aby zaujala důrazné místo ve větě“. Právě tento styl byl v oblibě u spisovatelů staršího středověku. Dalším problémem je tzv. kursus, rytmus zejména větných závěrů. Kalandra tvrdil, že kursus Kristiánovy legendy prozrazuje znalost pravidel kursu, které papežská kancelář obnovila koncem 11. století a uzákonila je koncem století 12. Ludvíkovský s tímto závěrem polemizuje. Tvrdí, že Kalandra provedl rozbor pouhých 50 řádků legendy, ale při rozboru legendy celé je zřejmé, že Kristiánův kursus není gregoriánský, a že se naopak blíží kursu legendy Crescente fide, Gumpolda a jiných autorů 10, století, z nichž mnozí byli Kristiánovým pramenem.

Možnost různého pochopení textu je dána především tím, že se Kristiánova legenda samozřejmě nedochovala v originále. Dochované jsou přepisy a různé zlomky a části legendy, použité sekundárně v jiných dílech (breviáře, pasionály, legendy navazujících autorů), které samozřejmě nejsou zcela totožné. Tyto rukopisy pochází z doby pozdější, než kdy legenda vznikla. Nejstarší jsou datovány do poloviny 12. století, nejmladší do století 15. Problémy vznikají už tím, že text není vždy zcela totožný, často se liší některá slova, mnohde vznikly chyby špatným opisem.

Další problém, který uvádí a na mnoha místech řeší Ludvíkovský, je překlad; latina není zdaleka tak exaktní jazyk, jak by se snad mohlo zdát, a některé pasáže lze přeložit několika různými způsoby, z nichž některé si významově zcela protiřečí. Jako příklad zde lze uvést pasáž, kde Kristián (podle některých překladů) hovoří o skutečnosti, že Čechové byli národ odedávna křesťanský. Toto je jeden z mnoha bodů, na nějž poukazovali odpůrci datace Kristiánovy legendy do 10. století. Pokud by, podle nich, legenda byla takto stará, nemohl by Kristián prohlásit takovouto zjevnou lež, protože v 10. století samozřejmě všichni případní čtenáři legendy dobře věděli, jak staré křesťanství v Čechách ve skutečnosti je. Ludvíkovský ale tvrdí, že použité slovo sice lze přeložit jako odedávna, ale stejně tak jej lze přeložit jako v poslední době, a to je podle něj význam, který chtěl autor vyjádřit.

Podle shodných či podobných pasáží lze dovodit, že Kristiánova legenda vychází z (nebo alespoň při jejím vzniku autor pracoval s textem) mj. Gumpoldovy legendy, legendy Crescente fide a legendy Fuit in provincia Boemorum, a zřejmě i dalších. To ovšem není důvod pro domněnku, že Kristiánova legenda je pozdní kompilací; Kristián tyto své prameny upravoval, kombinoval a doplňoval. U pramenů pozdějších, např. Kosmovy kroniky, Kosmových následovníků apod., které využívají částí Kristiánovy legendy, je mnohdy předmětem diskuse, kdo opisoval od koho, a který pramen je tedy starší.

Nelze asi říci, že by spor o dataci Kristiánovy legendy byl s definitivní platností uzavřen, ale lze říci, že v současné době převážily názory zastánců její datace do 10. století nad názory oponentů, považujících tuto legendu za pozdější, do 10. století se stylizující, falsum. Stejně tak nelze říci, že by odpovědi, které Kristiánova legenda dává, převažovaly nad otázkami, které stále vzbuzuje, a asi vždy vzbuzovat bude.

Zdroje:

LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav: Kristiánova legenda: Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Praha 1978

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kristi%C3%A1nova_legenda