Květen 1945: Kunratice a Chodov proti kavalérii SS

Kromě posádek a strážních oddílů přítomných v Praze útočilo na město šest bojových skupin, složených z tzv. poplachových jednotek. Ze západu to byla provizorní bojová skupina z posádek z Ruzyně, Dejvic a Pražského Hradu, ze severu z prostoru Drážďan SS Kampfgruppe Der Führer. Ze severovýchodu z milovického cvičiště postupovala Kampfgruppe Millowitz, z východu od Českého Brodu Kampfgruppe Reimann a z jihu, z výcvikového prostoru SS Böhmen, dvě skupiny Kampfverbandu Wallenstein, budované 44. granátnické divize SS.

Jednou z bojových skupin, nasazených v květnu 1945 proti povstalé Praze, byla součást SS Kampfverbandu Wallenstein, označovaná jako Gruppe Süd, Kampfgruppe Ost nebo Kampfgruppe Jörchel. Útočila na město v prostoru od Dolních Břežan a Točné až po benešovskou silnici, která byla hlavní osou jejího postupu. Skupina sestávala z nejrůznějších částí, sestavených z bývalých výcvikových jednotek z benešovského prostoru SS – dvou zesílených granátnických pluků, dělostřeleckého oddílu, cyklistického průzkumného oddílu, stíhačů tanků, ale také jezdeckého výcvikového pluku. Předvoj skupiny se dostal už 5. května po osmé večerní ke krčské Thomayerově nemocnici, v té době záložnímu lazaretu Wehrmachtu, kde přenocoval.

V Praze se ráno 6. května útok skupiny, čítající celkem asi 8000 vojáků, roztáhl od Modřan, Braníka, Podolí, přes Pankrác a Michli až ke Spořilovu. Na všech těchto místech skupina zabila nejen desítky českých bojovníků, ale dopustila se i vražd neozbrojených civilistů, včetně žen a dětí. Právě Spořilov dlouho odolával útoku ze západu od Krče, proto se skupina rozhodla jej dobýt jižním obchvatem přes předměstský Chodov. V cestě ale stály nejdřív Kunratice. Vojenská odbojová organizace Trávnice a místní obyvatelé využili Němci zbudované protitankové překážky a v noci zablokovali benešovskou silnici. Němci museli pak při postupu na Prahu Kunratice objíždět přes Písnici, Libuš a Lhotku.

Zajímavostí je, že bojů o Chodov se aktivně zúčastnil později známý spisovatel Adolf Branald a jako malý chlapec jej zažil rovněž později známý spisovatel Miroslav Švandrlík. I v Chodově vypuklo 5. května povstání, místní obyvatelé po delším vyjednávání večer odzbrojili a internovali posádku SS a další jednotky a jednotlivce v chodovské škole. Šlo celkem asi o 170 vojáků. V té době ale už nedaleko, po benešovské silnici směrem ke krčské nemocnici, proudily kolony Wallensteinu, respektive KG Jörchel. Povstalci z obcí na trase a v jejím okolí se je snažili se střídavými úspěchy zadržovat, několik desítek chodovských bojovníků se do akcí zapojilo rovněž. Byli zařazeni jako „předsunutá rota“ II. praporu I. pluku Revolučních gard Albatros při obraně Kunratic.

Střety na přístupové silnici k Praze a v jejím okolí pokračovaly i v neděli 6. května. Německé jednotky, postupující na město, musely zatím objíždět Kunratice přes Libuš. Na Kunratice pak zaútočily tankové a cyklistické jednotky SS. Obec s 3800 obyvateli byla obklíčena ze tří stran, padlo 20 obránců, došla munice a na základě zmatečného rozkazu ustoupila většina bojovníků do Kunratického lesa. Po prudkých bojích, kdy od 5. do 7. května padlo nebo bylo zavražděno celkem 25 povstalců i nezúčastněných civilistů, byly jednotky v Kunraticích nuceny 6. května kolem třetí odpoledne přijmout německý návrh na kapitulaci, odevzdat zbraně a přespolní – průhoničtí a chodovští bojovníci – museli obec urychleně opustit. V 17. 20 zmiňovalo nepodepsané hlášení na velitelství Bartoš asi 21 tanků, seřazených na Lhotce směrem ke krčské nemocnici, které pálily na Prahu.

Němci tedy benešovskou silnici v okolí Kunratic opanovali, zajistili jí pomocí tanků a přesouvali tudy další síly KG Jörchel směrem ke Krči, Kačerovu a Pankráci. Na Prahu se v noci na 7. května po benešovské silnici valily proudy pěchoty, jezdectva, stíhačů tanků a kanónů. Vše probíhalo za zlověstného mlčení a potmě, byly slyšet jen motory, kroky okovaných bot, cinkání výstroje a koňských podkov, Němci měli i zákaz kouřit. Podle kroniky se ale německým jednotkám nepodařilo v Kunraticích objevit ani vlastní padlé z minulých bojů, uložené provizorně na hřbitově, ani zajatce, kteří se ostatně sami skrývali, aby nebyli nařčeni ze zbabělosti a postříleni. To možná uchránilo Kunratice od podstatně horšího osudu.

Při útoku na Kunratice a následném útoku na Chodov byly nasazeny švadrony jednotky SS-Kavalerie-Ausbildungs-und-Ersatz-Regimentu z Václavic a Maršovic. Z nich byla sestavena Kampfgruppe Plänk. SS-Obersturmbannführer Wilhelm Plänk, velitel jezdeckého výcvikového pluku, byl veterán jezdecké brigády SS, podílející se v roce 1941 na vyvražďování Židů a civilistů v Bělorusku. Mužstvo jeho skupiny nepřijelo na koních, ale na kolech, a v Kunraticích a na Chodově bylo nasazeno do útoků jako pěchota ve střeleckých rojnicích. Jednalo se často o velmi mladé rekruty s jen několika týdny výcviku.

Vzhledem ke skutečnosti, že bylo jasné, že k postupu do Prahy by mohli Němci využít též silnici Šeberov – Chodov – Spořilov, vedoucí prakticky paralelně s benešovskou silnicí, byly v sousedním Chodově budovány silniční zátarasy, částečně za využití německých pevných protitankových zátarasů, částečně pomocí vozů, naložených hlínou a vším možným, co bylo po ruce.

Odpoledne došlo k přestřelce mezi povstaleckou hlídkou a asi třemi stovkami německých vojáků, kteří šli pěšky od železničáři znehybněných transportních vlaků z Hostivaře a Měcholup přes les směrem na Šeberov. Na Chodově byl 6. května ještě klid a vzhledem ke zhoršující se bojové situaci na Pankráci a na Spořilově chodovští odeslali většinu zbraní povstalcům na tato ohrožená místa. Večer zaujali chodovští povstalci kruhovou obranu v poli jihozápadně od Chodova s výhledem na Kunratický les. V noci byla zima a drobně pršelo.

Ráno 7. května bylo místním jasné, že německý útok od Kunratic je opravdu reálnou hrozbou. Spolu s dobrovolníky z Průhonic, Hole, Chodovce a Litochleb měli chodovští k dispozici téměř sto mužů, kteří zaujali pozice před obcí směrem k Němci dobytým Kunraticím. Na místě někdejších polí stojí dnes sídliště Jižní Město II a Obchodní centrum Chodov. Ze Spořilova a Pankráce přicházeli do Kunratic civilní uprchlíci. Němci mezitím obsadili Kunratický les a docházelo k prvním střetům s povstaleckými hlídkami, kterým zůstal k dispozici pouze víceméně otevřený terén. Během dne dorazilo dalších několik mužů ze Spořilova a Hostivaře, kolem poledne přestřelky ustaly a jak Němci, tak chodovští vyčkávali.

Brzy ale došlo k obnovení přestřelek. Proti Chodovu byly pak do útoku údajně nasazeny čtyři roty SS o síle 400-500 mužů, plus zálohy a dělostřelectvo. Podle německých zdrojů na Chodov útočila 5. švadrona II. Abteilungu SS-Kavalerie-Ausbildungs-und-Ersatz-Regimentu pod velením SS-Obersturmführera Ertla, od roku 1941 veterána SS-Kavalerie-Regimentu 2. Na bocích ji kryly 7. a 4. švadrona téhož oddílu. Další švadrony, které později přijely z Maršovic na koních, držely volnou benešovskou silnici v různých obcích na trase a průběžně se dostávaly do přestřelek s povstalci.

V 16.20 byla u lesa vystřelena narůžovělá světlice a německé jednotky zaútočily proti Chodovu v celé šířce obrany. Nápor byl silný, podporovaný kulometnou, dělostřeleckou a minometnou palbou. Obrana povstalců, vyzbrojená rovněž několika kulomety, Němcům způsobila silné ztráty, ale zastavit je nedokázala. Obránci se stahovali do domů, zahrad a ulic Chodova, i mezi nimi přibývali padlí a ranění. V obci ale žádné další zbraně nebo zálohy nebyly. Vojáci SS se probojovali až k Chodovu a boj pokračoval v ulicích. Pomalu padala tma, probíhal boj zblízka dům od domu, obránci měli za zády rodiny, neozbrojené ženy a děti. Během večera dorazily do obce další povstalecké posily ze Záběhlic, Hostivaře a Uhříněvsi.

Němci, kteří během boje utrpěli vzhledem k odsunu vlastních padlých a raněných těžko vyčíslitelné, ale poměrně citelné ztráty, zajímali a odváděli první povstalce i neozbrojené civilisty. Některé zajaté povstalce Němci později postříleli, dva neozbrojené civilisty, kteří odmítli prozradit pozice obránců, brutálně ubodali bajonety. Třebaže v obci fungovalo improvizované polní obvaziště a vážněji ranění byli odváženi na spořilovskou ošetřovnu, těžce ranění většinou zemřeli přímo v ulicích a zahradách, mnohdy doražení vojáky SS na místě, kde leželi. Střelba útočníků ohrožovala ovšem i německé zajatce, internované ve škole a dodržující dohodu s povstalci, tedy z hlediska Němců vlastně zrádce. Několik obránců obce je tedy ze školy vyvedlo a přes Háje je dopravilo do sběrného tábora v Hostivaři.

Už po jejich odchodu, o kterém samozřejmě nevěděla, ale povstalecká obsluha ukořistěné protiletadlové baterie Na Groši v Hostivaři usoudila, že zajatci ve škole jsou potenciální hrozbou. Aby je údajně odradila od myšlenek na vystoupení proti chodovským, vystřelila na Chodov několik granátů, přičemž tři z nich zasáhly přímo budovu školy.

Mezitím za první vlnou německých útočníků postupovala vlna druhá, která čistila již dobyté budovy, zejména pokud z nich byl dřív kladen odpor. Do sklepů házela granáty, nehledě na to, jestli se v nich nacházelo civilní obyvatelstvo. Vojáci, kteří se údajně chovali jako opilí a byli rozzuření množstvím vlastních padlých a raněných, vyváděli z domů civilisty a několik z nich, včetně tří žen a dvanáctiletého chlapce, zavraždili. Výsledkem bylo nejen údajných 28 v boji padlých povstalců, ale i dalších 16 zavražděných neozbrojených civilistů, které útočící jednotky SS povraždily v úkrytech. Jiné zdroje ale uvádí jako celkový počet padlých i zavražděných až 49 lidí, nejen chodovských, ale i přespolních.

I na německé straně byly těžké ztráty. Raněn do břicha byl i velitel švadrony, SS-Obersturmführer Johannes Ertl (v českých pramenech uváděn jako Hartman). Údajně byl raněn smrtelně a při transportu křičel na své vojáky, aby všechna rukojmí postříleli. To ale prý jeho velící důstojník rozhodně odmítl. Raněn byl také SS-Junker Dürrwitz, po zbytek boje velel 5. švadroně SS-Untersturmführer Köhler. Asi třetina vojáků švadrony při útoku padla, byla raněna nebo zůstala nezvěstná.

Na druhou stranu větší část zajatců, přes 200 lidí, mezi nimiž byly i ženy a malé děti, Němci postupně shromáždili a po několika hodinách většině z nich dovolili vrátit se do jejich domovů. 89 z nich ale nepropustili a odvedli pod zbraněmi do Kunratic, kde je internovali ve škole. Přes počáteční nejistotu se jim nakonec nic nestalo. U německého velitele za ně orodoval povstalecký velitel Kunratic Ladislav Kahoun, který převzal funkci starosty, a údajně i německý správce velkostatku Heinrich Ludwig. Německý velitel SS pak prohlásil, že pokud nikdo neuteče, nikomu se nic nestane. Slovo dodržel a 9. května v 6.30 ráno, po odchodu německých jednotek z Kunratic, byli zadržení volní.

Povstalecká obrana Chodova se nakonec kolem deváté večer opět upevnila a stabilizovala se na východním okraji obce, Ve 23 hodin Němci ale vystřelili červenou raketu a začali se stahovat do Kunratic. Povstalci Chodov po jejich odchodu opět obsadili. Ve smyslu tohoto vývoje se tedy německý útok na Chodov jeví jako poměrně zbytečný, nicméně v deset hodin večer se Spořilov vzdal a Němci ztratili důvod vynucovat si průchod Chodovem a ztrácet další vojáky. Podle svědků z Kunratic se 8. května proti Chodovu formoval další německý útok, ale odpoledne byl odvolán v souvislosti s kapitulací, podepsanou mezi německými jednotkami a Českou národní radou.

Tento zrušený rozkaz potvrzují i německé zdroje. 3. a 4. (kulometná) švadrona dostaly vzápětí rozkaz k ústupu na jih do prostoru Pasova, kde se nacházela kmenová jednotka výcvikového pluku, 37. SS-Kavalerie-Division Lützow, ale kam se ovšem vzhledem k sovětským jednotkám na trase už nebyly schopny dostat. Přinejmenším 3. švadrona se nakonec objevila v milínském kotli u demarkační linie. Zdecimovaná 5. švadrona, jejíž velitel se nevrátil z obvaziště, zůstala v Kunraticích, aby zajistila bezpečný ústup německých civilistů z Prahy. Rozkaz k přípravám na odchod jí byl v noci na 9. května nejprve zrušen, nakonec švadrona překračovala most přes Vltavu v Davli až ve tři hodiny odpoledne 10. května. 12. května byla švadrona spolu s dalšími zbytky SS-Kavalerie-Ausbildungs-und-Ersatz Regimentu zajata Američany asi 10 km před Blatnou (odpovídá cca prostoru Mirovic nebo Čimelic) a 21. května byla předána Sovětům a Čechům.

Německé jednotky se tedy z Kunratic stáhly během noci na 9. květen a teprve odpoledne do Kunratic a Chodova dorazila od Benešova Rudá armáda. V Kunraticích vzápětí došlo k neštěstí, když sovětský tank míjel davy nadšených občanů a přejel ženu a malé děvčátko z Libuše. 11. května byla většina padlých a zavražděných z Chodova slavnostně pohřbena na místním novém, do té doby ještě nefungujícím hřbitově. Rozsáhlý hrob s 31 deskami je na hřbitově dodnes. Ještě do 16. května se pak z Kunratického lesa ozývaly výstřely, kdy sovětští vojáci a zřejmě i členové revolučních gard lovili německé opozdilce, kteří z nějakých důvodů ustoupit nestačili.

Ještě další švadrony výcvikového jezdeckého pluku SS opustily ale Benešovsko již před povstáním, snad 2. nebo 3. května. Postupovaly na jih na České Budějovice a Nové Hrady, pravděpodobně za účelem spojení s jejich kmenovou 37. jezdeckou divizí SS Lützow, která se tou dobou nacházela nedaleko Lince. Po vypuknutí povstání i tyto jezdecké jednotky SS vraždily povstalce i civilisty v Nedabyli, v Trhových Svinech, Besednici a Nových Hradech. Tam dokonce 8. května oběsili starostu a velitele hasičů a zastřelili ředitele školy. Všichni tři byli Němci a provinili se tím, že v Nových Hradech nechali vyvěsit bílé vlajky. Celkem padlo jezdcům SS na jihu Čech za oběť 20 lidí, z toho jen jeden padl v boji.

Zbývá dodat, že nikdo z vojáků SS, kteří se dopustili v Kunraticích a na Chodově vražd civilistů, nebyl po válce ztotožněn a tedy ani stíhán a souzen. Ladislav Kahoun, povstalecký velitel Kunratic, který si dovolil v beznadějné situaci podepsat s Němci kapitulaci, s koncem povstání z kroniky Kunratic i z historie zcela nepřekvapivě mizí. V sestavě poválečného, komunisticky laděného revolučního Národního výboru, už nefiguruje. Jeho osud je paralelou k osudu mnoha ostatních, kteří byli po válce za činnost v povstání na popud vlády nebo novopečených lokálních „politiků“ vymazáni z historie. Ani německý správce velkostatku Heinrich Ludwig, který orodoval za zajaté české civilisty, se vděku nedočkal. 8. června byl MNV předán politickému oddělení NKVD v Praze. 19. července byla jeho zkonfiskovaná vila pronajata místní organizaci KSČ pro stranické a kulturně-výchovné účely.

Zdroje:

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. Academia, Praha 2021.

BARTOŇ, Jiří: Jak zákony kázaly nám. Chodov a Háje v Květnovém povstání roku 1945. Praha 2005.

VÚA-VHA – fond Revoluční gardy 1945

Kronika obce Kunratice

MELCHER, Hermann: Die Gezeichneten. Druffel & Vowinckel, Gilching 1985.

Der Freiwillige, 1967-2000

CIGLBAUER, Jan: Kdo vraždil v Trhových Svinech 6. května 1945?Severní Českobudějovicko.

http://severniceskobudejovicko.cz/2015/08/17/kdo-vrazdil-v-trhovych-svinech-6-kvetna-1945/?