Článek
Jiří z Poděbrad byl jediný český král v historii, který nevzešel z královské krve, ale byl zvolen ze šlechtického stavu. Jiří byl schopný a realistický politik a zástupce silného státu. Dovedl se oprostit od schématického myšlení své doby a viděl události v souvislostech budoucnosti. Dokument Všeobecná mírová organizace vznikl v letech 1462-1464. Jeho dikci i myšlenky je třeba chápat v kontextu doby: posledního března roku 1462 byla papežem odvolána Basilejská kompaktáta, dohoda mezi představiteli českého království a Basilejským sněmem. V Evropě kulminovaly snahy o nápravu církve a na pořadu dne byla postupující islamizace – Turci dobyli 1453 Cařihrad. Vzrůstá moc jednotlivých panovníků oproti moci papeže a císaře. Tento dokument, třebaže nakonec nebyl přijat a nevešel v platnost, je jedním z prvních ucelených návrhů na uspořádání světa (v té době známého). Světa, který byl na vrcholu globální kultury a politiky, tedy v podstatě jen Evropy. Návrh byl podán oficiálně na jaře 1464 a byl projednáván u francouzského krále Ludvíka XI. jménem krále českého, ale i králů polského a uherského, kteří českému králi k tomuto projednání doručili své plné moci. Ludvík XI. bohužel nepřijal nabízené předsednictví plánované organizace a nezorganizoval první sněm evropských vládců k jejímu ustavení. Naplnění těchto snah tedy muselo čekat dalších téměř 500 let do roku 1919, kdy vznikla Společnost národů.
Projekt jakési bezpečnostní organizace opouští vizi univerzální říše pod vedením císaře a papeže a jako základní prvky organizace světa (tedy v podstatě Evropy) dosazuje jednotlivé státy. Dokument je rozdělen do dvou částí: preambule a vlastního návrhu statutu organizace evropských (tedy přesněji řečeno křesťanských) států.
Základní myšlenky jednotlivých článků smlouvy jsou tyto:
- Bratrství křesťanských států, nenásilí i při neshodách, pomoc při napadení
- Neposkytnutí pomoci při útoku na některého z členů, ani spolčení se proti němu
- Jestliže my (rozuměj vládce členského státu) nebo naši poddaní spácháme nějaké násilí, nepovede to k rozbití míru, ale pachatelé budou stíháni na území, kde se něčeho dopustili, nebo kam přísluší
- Vzájemná pomoc při konfliktech pouze cestou jednání. Pokud je dohoda nemožná, pak ozbrojená pomoc všech napadenému ze společných finančních prostředků
- Totéž ve smyslu chování k nečlenům organizace
- Nepřijímání a trestání rušitelů míru
- Ochrana členů i jejich úředníků se vysloveně nevztahuje na případné rušitele míru, tedy rušitele smlouvy
- Kdo se s rušitelem míru spojí vědomě, bude trestán stejně jako on
- Věc míru musí být spojena se spravedlností. Současné právo je ale zmatené, právní situace se hodně změnila, je třeba vytvořit novou. Rozhodovací pravomoc má mít obecné konsistorium při sídle organizace, pravidla určí členové organizace
- Akceschopnost a rychlost práva, soudci budou vynášet jasné a rychlé závěry bez právních kliček
- Členové organizace, králové atd. budou povinni každé další spory řešit před tímto konsistoriem dohodnutým způsobem
- Přijímání nových členů (jen křesťanských států) shromážděním, následně oznámení všem členům. Znamená to jednoznačné přesunutí pravomoci na centrální orgán
- Organizace je založena ke slávě a cti křesťanské víry a ku pomoci těm, kteří jsou utlačování nejšpinavějším knížetem Turků. Slavnostní přísaha k boji proti Turkům a jeho společné financování až do zajištění bezpečnosti sousedních křesťanů
- Společná válečná politika, z toho vyplývající společná logistika a ekonomická stránka války. Společné rozhodování o případných válečných ziscích.
- Ustanovení k vybírání peněz na válku jednotlivými členy na základě budoucí dohody
- Ustanovení o vyslání zplnomocněných vyslanců na pět let do Basileje, a pak Francie a Itálie. Shromáždění bude řízeno radou s předsedou a bude mít všechny formální znaky samostatného subjektu
- Do čela vyšších úřadů shromáždění mají být voleni místní obyvatelé podle současné lokace sídla společnosti
- Zaslání peněz do společného fondu; v případě nezaplacení možné vymáhání žalobou, nebo i vojenskou silou ostatních členů
- Jeden hlas pro krále a knížata z každého regionu (Francie, Německé země, Itálie). Při názorových rozepřích v regionech demokratické hlasování (ovšem v případě rovnosti hlasů se váží zásluhy a ctihodnost jednotlivých stran).
- Více vyslanců z jedné země má bez ohledu na jejich počet stále jen jeden hlas
- Kdo nesouhlasí s touto ochranou věci Kristovy a nepomůže proti Turkům, je ochránce bezbožnosti a nepřátel kříže Kristova. Papež si musí uvědomit, že výše uvedené vybírání desátků (společných finančních prostředků na provoz a válku) je k zabezpečení míru, ochraně Kristu věrných a boji proti nepřátelům kříže. Mělo by být jeho povinností vybírání těchto peněz podpořit, ukončit války všech církevních knížat-nečlenů smlouvy, protože ty jsou překážkou boje proti Turkům
- Jakýkoli nástupce panovníka na smlouvě zainteresovaného nebude k vládě připuštěn dříve, než podpisem stvrdí souhlas se smlouvou, jak ji uzavřel jeho předchůdce. (to znamená v podstatě nevystoupitelnost státu ze svazku)
- Jestliže se shromáždění usnese ještě na nějakém dalším bodě, který bude souhlasný s celkovou dikcí a záměrem smlouvy, bude se tento bod také dodržovat
- Pečeti, podpisy atd.
Předmluva (první článek) tedy shrnuje důvody a cíle a definuje potřebu vzniku jednotné organizace, napomáhající udržení míru. Je to unie, svaz či liga, založená rovnoprávnými a svobodnými státy, nehledě na jejich různorodou vnitřní strukturu. Dalších 23 článků se zabývá základními principy a konkrétními postupy, které budou při fungování organizace aplikovány. Jsou to ustanovení politické povahy, která mají za účel položit základy nových mezistátních vztahů, dále organizační články, a další třetina článků se zabývá otázkou míru, respektive války proti nekřesťanům. Nejzáslužnější povinností křesťana je usilovat o to, aby mezi křesťany zavládl pevný a trvalý mír, aby války zcela zmizely ze světa. To je hlavní idea projektu, cultus pacis – kult míru. S tím se ovšem pojí jasně vyslovená potřeba války proti Turkům, tedy nevěřícím a utlačovatelům křesťanstva. Tato válka je definována jako obranná a osvobozující, ale rovněž jako preventivně obranná – tedy v podstatě útočná.
Tyto úvahy, nebo snad definice stávajícího stavu jsou uvozeny vzpomínkou na staré zlaté časy křesťanství, kdy mezi sebou křesťané neválčili a 117 křesťanských království (v dané době již jen 16) si podmanilo velkou část pohanů a jejich zemí. Nikdo se neodvážil křesťany znepokojovat. V době vypracování dokumentu je křesťanství zcela změněné, rozervané a zničené. Proradný Mohamed svedl na scestí nejprve Araby, a protože se mu nikdo včas nepostavil, podrobil si rozsáhlá území a obyvatele Afriky a Asie a ti začali útočit proti křesťanům. Co je příčinou změny a ústupu křesťanství a ztráty víry zemí a obyvatel? Boží trest za hříchy? Je tedy třeba učinit to největší, co lze, nastolit mezi křesťany mír a odolávat bezbožnému Turku. Království jsou nám svěřena proto, abychom udržovali mír a postavení křesťanstva, odolávali nevěřícím, chránili a rozšiřovali hranice křesťanstva (tím je jasně definováno to, že navrhovaný mír je zamýšlen jen pro křesťany). Ochrana křesťanství znamená ve své podstatě službu vlasti, a touto ochranou je boj proti nevěřícím. Aby toto bylo umožněno, musí nejprve ustat války mezi křesťany.
Výše uvedené ve mně budí otázku, co tedy vlastně je ústřední myšlenkou tohoto dokumentu. Podle mého názoru je jí samozřejmě nové a funkční uspořádání světa, a cílem je konečný a trvalý mír. Tento mír je ale zároveň i předpokladem samotného nového uspořádání jako takového, a následně expanzivní války, deklarované jako obranná. Teprve po ní nastane mír konečný, a všichni, kdo tomuto míru odporují a kteří se protiví zásadám křesťanství (tedy nekřesťané) budou k tomuto míru přinuceni silou.
Dokument je třeba chápat v duchu doby, v níž vznikl. Na jednu stranu to není žádná charta Spojených národů, nedeklaruje svobodná práva na názor a náboženství. Je postaven na základě víry, na základě společného zájmu pouze křesťanských panovníků a států. Mír není cílem prvotním, respektive – mír ve formě, v jaké vyhovuje křesťanskému vidění světa a kterého je třeba dosáhnout, s sebou nese nevyhnutelnou a jasně deklarovanou potřebu války. Na druhou stranu má některé velmi pokrokové demokratické prvky, jako je mezinárodní soudní tribunál, víceméně rovné hlasovací právo, pravidelné přesouvání sídla organizace a periodická výměna vyšších úředníků z jednotlivých regionů atd. Už jen proto je tento dokument podle mého názoru jednoznačně něčím, co hodně předběhlo svou dobu, a co je, jak vidíme, těžko prosaditelné i v době dnešní.
Zdroje:
BERÁNEK, Jiří: Podoba krále Jiřího v kronice Eneáše Silvia Piccolominiho. Historický obzor 9, roč. 1998, č. 11-12, s. 270.
LIŠKA, Václav: Jiří z Poděbrad a Evropa. Návrh mírové smlouvy 1462-1464. Praha 2003.
MACEK, Josef: Král Jiří a král Matyáš. Od přátelství k nepřátelství (1458-1469), in: Časopis Matice Moravské, ročník CX, 1991, číslo 2, s. 297-311.
