Oděvy v antickém Římě

Materiály

Mezi nejrozšířenější lýková vlákna historie patří len; jeho pěstování se rozšířilo do Řecka a následně do Říma z Egypta. Len se pěstoval hlavně v Etrurii, například Scipiovy lodě při válce proti Kartágu měly etruské plachty. Lnářství dominovalo v Itálii, Galii a na Pyrenejském poloostrově, kde fungovaly ve městech Cartagena a Tarragona dokonce lnářské manufaktury. Jemná plátna pocházela z území dnešní Belgie; v době císařství se dovážela nejjemnější plátna z Egypta. Příprava lnu pro spřádání je popsána Pliniem v díle Naturalis historia z 1. stol. n. l.

Konopí Řekové ani Římané nepěstovali pro oděvní účely, vyráběli z něj nicméně lodní lana a provazy. Co se hedvábí týče, jak podle pověstí, tak i podle Aristotelových tvrzení se na ostrově Kós údajně podařilo odchovat hedvábníka a vyrábět hedvábné textilie daleko dříve, než se to podařilo středověkým Evropanům. Stejně dobře je však možné, že se jednalo o přepracované výrobky, dovezené z Číny, případně o velmi jemné výrobky lněné. V již zmíněném díle zmiňuje Plinius i hedvábí a lokalizuje jeho původ do severní Indie.

Hedvábné výrobky, tkaniny čistě hedvábné, byly nazývány „holosericum“, tkaniny s hedvábnou osnovou a lněným nebo vlněným útkem se nazývaly „subsericum“. Tkaniny z vlněné osnovy a hedvábného útku „tramosericum“. V roce 301 stanovil císař Dioklecián maximální ceny hedvábí. Jeho cena do té doby dosáhla závratné výše a hedvábí bylo doslovně vyvažováno zlatem. Hedvábné tkaniny té doby byly lehké, s indickými nebo západoasijskými vzory. V pozdější době se objevily materiály i velmi hustě tkané a bez vzorů.

Látky byly vyráběny jednak v tuzemsku, v dílnách zvaných „textrina“, kde pracovaly většinou otrokyně, jednak se dovážely z různých částí světa. Jemná vlna se do Říma importovala z Apulie a Milétu. Již za panování krále Numy jsou zprávy o tkalcovských, valchářských a barvířských ceších. Plinius zjišťoval po roce 50 n. l., že na každém statku byli tkalci, valcháři, kováři aj. Široké masy prostého lidu si zhotovovaly své oděvy ze lnu, vlny a později i bavlny. Suroviny dodávaly Alexandrie, Malá Asie a Pergamon.

Nepraná vlna, označovaná „lana sucida“, se prala v teplé vodě s přídavkem kořene mydlice a následně se sušila na slunci. Úprava vlněných tkanin je z období starého Říma nejlépe doložená archeologickými nálezy z Pompejí. Zde byly objeveny jednak fresky, zobrazující dílny, jednak provozovny jako takové. Ve zdejších dílnách se nalezly valchovací kádě, lisy, máchací nádrže a podobně. Z uspořádání dílen je patrná i snaha o oddělení funkce výroby a prodeje, jejímž výsledkem bylo cosi jako továrna a obchod v jednom, ovšem s odděleným přístupem pro veřejnost a personál. Valchařská dílna často fungovala i jako prádelna a opravna obnošeného šatstva; v takovém případě se nazývala vetešnictví.

Při valchování se používalo louhu, valchařské hlinky nebo moči; vedlejším produktem pak byla výroba tekutého mýdla, které vznikalo reakcí moči s tukem, obsaženým ve vlně. Valcháři, v Římě zvaní fulloni, byli v rámci řemeslníků do jisté míry honorace; jejich řemeslo vyžadovalo velkou sílu, oni na něj byli velmi hrdí a byli do jisté míry populární. Často je zobrazovali umělci a vznikla o nich dokonce divadelní hra.

Ženský oděv od mužského odlišovaly spíše materiály a barvy, než střih. Spíše než len a vlnu volily ženy (samozřejmě ty z vyšších společenských vrstev) měkčí, lehčí materiály, bavlněné látky z Indie a především hedvábí, které se dostávalo do Říma po císařských silnicích, nebo prostřednictvím indických a později egyptských obchodníků. Barvíři je barvili na světle a tmavě modré, žluté a červené barvy: Ovidius zmiňuje i mořskou zeleň, azurovou modř nebo pleťově růžovou.

Barvení tkanin, které Římané převzali od Řeků a Féničanů, se provádělo pomocí rostlinných a živočišných barviv, například pomocí mořeny, borytu, indiga, purpuru, kermeže, výtažků z dubové kůry, nebo, podle Plinia, lotosového stromu. K největšímu rozkvětu barvířství došlo okolo roku 700 před n. l. V té době byl dokonce v Římě založen jakýsi barvířský cech.

Oděvy

Římané svou oděvní kulturou jasně vycházeli z kultury řecké a rozvinuli ji z počátku jen nepatrně. Původním oděvem Římana byla krátká kožená zástěra – subligar. Ještě na konci republiky se našly konzervativní rodiny, které zachovávaly tuto tradici. Později nosili subligar už jen sportovci.

Římské oděvy lze rozdělit do dvou hlavních druhů, na ty, které se oblékají přes hlavu a sundávají se pouze na spaní, a na oděvy svrchní, které se ovinují kolem těla. Římský oděv se od řeckého liší jen málo. Tunika je velmi podobná chitónu, tóga je jen bohatší a náročnější formou himationu. Jako by se právě do oděvu promítal proměňující se životní styl; svobodu, prostotu a přirozenou eleganci řeckého oblečení vystřídá okázalost a honosnost, Římský občan demonstruje svým náročným, často až pompézním aranžováním oděvu svoji pyšnou přináležitost k mocnému národu, který ovládá svět. Řecké i římské kladené oděvy přes svou zdánlivou uniformitu poskytovaly jistou míru individualismu, protože se daly na těle aranžovat různým způsobem podle přání nositele.

Základem mužského i ženského oblečení je tunika, původně vlněná, později lněná, nebo i z jiných materiálů. Nosili ji jak svobodní, tak i nesvobodní a jednalo se o základní oděv mužů i žen, třebaže se u obou pohlaví samozřejmě lišil. Je to původně jednoduchý oděv, sestávající ze dvou pruhů látky, sešitých na ramenou a bocích. Velmi variabilní je její šířka i délka, i to, jestli má rukávy, či ne. Nosí se přepásaná, někdy i nadvakrát. Nepřepásanou tuniku nosí jen lidé nízkého stavu.

Pruhy na tunice či její výzdoba přesně určují stavovskou příslušnost nositele: tunica laticlavia (latus=široký) je členěna širokým nachovým pruhem a je určena senátorům; tunica angusticlavia (angustus=těsný, úzký) má pruh úzký a náleží rytířům a jezdcům, nejokázalejší tunica palmata s lemem, vyšívaným florálními motivy, pak přísluší pouze triumfátorům a při určitých příležitostech i konzulům; ta ovšem existovala pouze jedna jediná, patřila do výbavy chrámu Jova Kapitolského a byla pro tyto příležitosti pouze zapůjčována.

Prostá, krátká tunika, jediné oblečení lidu pak nesla označení tunica populus. V pozdější době vznikly krátké volné oděvy, tunica talarisa jí podobná dalmatica (s dlouhými rukávy), neřasené oděvy, které podporují přirozené proporce, ale nezahalují je. Talus znamená v latině kotník, tunica talaris tedy spadala až ke kotníkům, zatímco název dalmatiky poukazuje na pravděpodobný původ tohoto oděvu v provincii Dalmácie. Tunica pulla tmavé barvy byla pracovním oděvem obchodníků a řemeslníků. Další pozdní variantou oděvu byla caracalla, svrchní tunika dosahující ke kotníkům, s rozparkem na prsou a kapucou.

Pro tuniku je typické to, že se jednalo vlastně zároveň o svrchní i spodní oděv; Římané ale mnohdy nosili i více tunik přes sebe a funkci spodního prádla pak plnila ta, která byla přímo na těle. V takovém případě se nazývala tunica interior nebo subucula, tunika svrchní potom tunica exteriodum. Pod tógou se nosila krátká bederní zástěra elipsovitého tvaru. Bývala z bílé vlny, senátoři ji měli lemovanou purpurem a císař ji nosil celou purpurově rudou. Vlastní spodní prádlo ale existovalo také pro případ chladu; jednalo se o spodní tílko se šňůrou v pase (subligaculum nebo licinium), náprsník a ovinky na stehna a lýtka.

Druhou typickou součástí římského oděvu byla vlněná tóga. Její nošení bylo vyhrazeno pouze římským občanům. Pojem gens togata (národ, oblečený v tóze) je výslovnou identifikací Římanů, neřímané tógu nosit nesměli. Jedná se o jakýsi vývojový vrchol kladených plášťů předchozích kultur; je, jak jsem již zmínil, podobná řeckému himationu, ale je mnohem rozměrnější.

Tóga je tvořena pruhem látky o rozměru asi 2 × 6 m, někdy se zaoblenými rohy. Její oblékání (a ostatně i nošení) bylo velmi náročnou záležitostí a zámožnější občané se nechávali do tógy oblékat speciálně školenými otroky. O tóze ostatně napsal Tertullian ve spise De Pallio: „Není to oděv, ale břemeno“. Tóga měla, stejně jako tunika, i funkci identifikace postavení svého nositele pomocí barevných aplikací: tógu praetextu s nachovým lemem nosili vyšší úředníci, kněží, ale i děti ze svobodného stavu do doby dospělosti. Bílou tógu, zvanou toga pura (purus=čistý) nebo toga virilis (virilis=mužský) nosili tribunové, ale kromě nich v podstatě všichni dospělí muži. Byla též nazývána toga liberalis, protože dospívající chlapci jí směli poprvé obléci většinou na svátek boha Libera, 17. března. Křídou bělenou tógu candidis, někdy nazývanou též toga cretata (creta=křída) nosili uchazeči o úřad, tmavou tógu sordidu neboli luctus pak nosili truchlící a tógu pullu prostí občané. Nejzdobnější byla tóga picta, palmata, zdobená bohatými výšivkami, která náležela triumfátorům. Toga duplex pak byla tkaná z dvojité látky a sloužila jako oděv v chladných dnech, podobně jako toga pinguis (pinguis=hustý), vyrobená ze silné, drsné vlny. Naproti tomu toga rasa (radere=hladit) z lehké, až transparentní látky, byla oděvem letním.

Při stolování se nosila synthisis, která kombinovala ve své horní polovině jednoduchost tuniky s bohatostí tógy v polovině spodní. Postupem času vzrůstá obliba pohodlnějšího a mnohdy neřímského oděvu na úkor oděvu tradičního. Tóga byl sice oděv, vyjadřující samotnou podstatu římského občana a by jeho poznávacím znamením, ale k nošení byl silně nepraktický; nad jeho ústupem ze všeobecné obliby se pohoršoval už císař Augustus a nošení tógy bylo občanům v průběhu doby opakovaně přikazováno. Tunika si svoji popularitu udržela a stala se nejčastěji nošeným svrchním oděvem, používaným v nejrůznějších variantách, který doplňovala v chladném počasí pravoúhle střižená pláštěnka, pallium, mající vzor v řeckém himationu, palliu podobné galské saie nebo pláště různého druhu, jako třeba lacerna nebo paenula.

Samostatnou kapitolou je pak oděv vojenský. Od oděvu občanského se přirozeně odlišoval, jednak byl praktičtější, jednak vojáci většinou jako první přebírali oděvní části, nebo alespoň styly zemí, v nichž sloužili. Z typického vojenského odění bych zmínil například pláště sagum a paludamentum. Za císaře Diokleciána se začaly – samozřejmě nejprve u armády – ojediněle nosit původně „barbarské“ kalhoty, a jejich obliba rostla.

Tunika pro ženy byla delší než mužská, často až ke kotníkům, a většinou měla i rukávy. Vysoce postavené Římanky ale nosily i krátké tuniky z luxusního hedvábí, lemované zlatými třásněmi. Jako svrchní oděv nosily římské matróny, tedy patricijky, místo tógy stolu, střihem shodnou s tunikou, ale řasnatou, přepásanou, s purpurovým lemem na dolním okraji, sapparum, kratší svrchní lněný oděv s polodlouhými rukávy, nebo dlouhou pallu.

Palla je ženskou variantou tógy, je bližší himationu, původně vlněná, zdobená výšivkou, později z hedvábné látky, obtáčená kolem těla, její lem mohl pokrývat hlavu. Oděv případně doplňovaly samozřejmě šátky na pokrytí hlavy. Škála ženského spodního prádla je samozřejmě mnohem širší než u mužů. Římanky nosily jakési předchůdkyně podprsenek v různé formě a pro různé účely – některé měly prsa podpírat, jiné naopak zplošťovat. K prvnímu druhu patří taenia, fascia a strophium, ke druhému mamillare. Zcela novou součástí ženského oděvu se v průběhu doby stala castula, předchůdce dnešní spodničky.

Neoděvní produkty

V římském období byla samozřejmě rozvinutá i výroba neoděvních textilií a výrobků. I zde měl široké využití len; vyráběly se z něj už zmiňované lodní plachty nebo třeba plachty na zakrytí amfiteátrů. V literatuře je popsána plachta, kterou nechal pro zakrytí amfiteátru vyrobit císař Nero; byla modře barvená, se zlatými hvězdami. Římské dvory se proti slunci zakrývaly červenými plachtami, vyrobenými rovněž ze lnu. Natužené lněné plátno se používalo dokonce i na psaní. Jak jsem již zmínil výše, z konopí se vyráběla lana a provazy. I v Římě se samozřejmě vyráběla široká škála neoděvních textilií, od koberců přes přehozy a potahy na lůžka a ložní prádlo, vlněné přikrývky na stoly pro jejich ochranu až po dekorační a zateplující závěsy na stěny domů.

Římský oděv prodělal mnohem méně vývojových změn než řecký. K podstatné proměně došlo teprve ve chvíli, kdy už se hlásil rozpad říše. Vojenské výboje dovolovaly stále častěji vstupovat do země vnějším vlivům, zejména vlivům z východních zemí. Římský oděv mnohé ochotně přijímal a postupně ztrácel svůj národní charakter. Podle Juvenala se v 1. století n. l. tóga obléká už jen zemřelým. Vlivem orientálních mód se prodlužuje tunika, dostává dlouhé rukávy.

To však jsou zanedbatelné změny ve srovnání s novým typem oblečení, který způsobil převrat evropského odívání. Jsou jím kalhoty, bracae, součást oblečení „barbarů“, s nimiž bojovali římští legionáři v Galii a Germánii. Přijetím kalhot došlo také ke konečnému zásadnímu odlišení mužského a ženského odívání a módy. Podobně přijali Římané od Germánů jako oděvní součást kožešinu. Sinesius z Kyrene dokonce označil dobytí antického světa Germány za vítězství zvířecí kožešiny nad tógou.

Mnohé názvy římských oděvů se dodnes zachovaly v terminologii oděvů církevních, které z původních římských vzorů vycházely.

Zdroje:

BOUCHER, Francois: A History of Costume in the West. Thames and Hudson, Londýn 1996

CONOLLY, Peter – DODGE, Hazel: The Ancient City. Life in Classical Athens and Rome. Oxford University Press, Oxford 1998

KYBALOVÁ, Ludmila: Dejiny odievania 1., Od staroveku do konca stredoveku. Vysoká Škola Múzických Umení, Divadelná fakulta, Bratislava 1988

KYBALOVÁ, Ludmila: Dějiny odívání, Starověk. NLN, Praha 1998

PÁVEK, Miloslav: Textilní výroba v historickém přehledu, díl 1. NTM, Praha 1971

PÁVEK, Miloslav: Textilní výroba v historickém přehledu, díl 2. NTM, Praha 1972

TERŠL, Stanislav: Abeceda textilu a odívání. Noris, Praha 1994