Článek
Letní ofenzíva byla připravována v době, kdy se Wehrmachtu podařilo stabilizovat frontu a vést úspěšné obranné boje. Invaze spojenců do západní Evropy byla ale na spadnutí a během jara se již řešil jen přesný termín. Stalin se zavázal, že vylodění ve Francii podpoří mohutnou ofenzívou na východě. Operace byla nazvána Bagration, podle ruského generála gruzínského původu, který padl v roce 1812 v bitvě u Borodina při obraně carského impéria.
Na začátku roku 1944 stáli Sověti na západním břehu Dněpru a podnikali od sebe poměrně vzdálené lokální útoky, které německou stranu značně vyčerpávaly. Rudá armáda, která se po porážkách z počátku války již zkonsolidovala, se díky spojeneckým dodávkám techniky stala poměrně mobilní. Díky vývoji nových, modernějších zbraní, především tanků a samohybných děl, postupně smazávala německou technickou převahu, prolomila obklíčení Leningradu, na jihu dosáhla hranic Rumunska. Díky vítězstvím a částečné změně v myšlení velení silně stoupla i morálka nejen velitelského sboru, ale i prostých vojáků. Velitelé dostávali prostor k vlastní iniciativě, která již nestála na posvěcení politickými komisaři. Armáda se naučila neplýtvat zbytečně životy vojáků, a ti, jakožto veteráni, předávali své zkušenosti nováčkům.
Předehrou k operaci byl sovětský útok na finské frontě, který Finy a jejich německé spojence zatlačil za město Viipuri (dnes ruský Vyborg) a zapříčinil, že Finsko vystoupilo z Osy a podepsalo se SSSR příměří.
Generál Rotmistrov na Berezině
22. června 1944, v den třetího výročí německého útoku na SSSR, odstartovala vlastní operace Bagration útokem proti výběžku fronty kolem měst Vitebsk, Mogilev, Orša a Bobrujsk v Bělorusku. Po dobytí těchto dopravních uzlů byl už na dosah Minsk, a nakonec i polská hranice. Tamní bažinatý terén nebyl pro ofenzívu vůbec ideální, Němci jej proto kryli poměrně slabými silami a zabývali se tam především bojem se silným partyzánským hnutím. Současně měly být zahájeny útoky v Pobaltí a následně ofenzíva na Ukrajině.
Do prvního úderu nasadil SSSR asi 2 300 000 vojáků, 4 000 tanků, 5 000 letadel, 2 000 raketometů a 22 000 děl a kanónů. Proti nim stálo pouhých 800 000 německých vojáků s 550 tanky a samohybnými děly, 800 letadly a 9 500 děly. V prostoru umístěné 14. pěší, 20. tanková divize a granátnická divize Feldherrnhalle byly pocuchané předchozími boji, s morálkou na nízké úrovni a v podstatě bez záloh. Sověti při přípravách útoku uplatnili svou tradičně silnou stránku, maskirovku. Soustředění vojsk v Bělorusku probíhalo v režimu maximálního utajení, zatímco na ukrajinské frontě silně narostla klamná radiová komunikace a rozmisťovaly se makety bojové techniky. Němci návnadu spolkli a veškeré dostupné rezervy přemístili na jih.
Zničená technika 20. tankové divize v Bobrujsku
Sovětský plán, navržený a proti původní Stalinově vůli prosazený generálem Rokossovskim, stál na několika překvapivých skutečnostech: jednak na útocích s těžišti ve dvou směrech, které měly nepřátelské síly rozdělit, jednak na útocích pro těžkou techniku zdánlivě neprůchodným terénem, plných lesů, řek a bažin. Sovětské ženijní jednotky budovaly v lesích stovky kilometrů maskovaných haťových cest z kmenů stromů, vojáci stavěli vory a učili se plavat.
22. června začali Sověti četnými průzkumnými útoky hledat slabá místa obrany. Hlavní útok spustili ráno následujícího dne. Předcházela mu drtivá palebná příprava desítek tisíc děl, která v podstatě zničila první německou obrannou linii. Na pravém křídle dopadl sovětský útok na 3. tankovou armádu severně i jižně od Vitebska. Vitebsk byl odříznut, ústup na druhou linii obrany německé velení nepovolilo. Pokus o průlom se přes poměrně optimistický začátek nakonec nepodařil, německé jednotky byly zdecimovány a Vitebsk padl. Zbytky rozdrcených německých jednotek ustupovaly k Polocku, ve frontě vznikla obrovská díra.
Na středním úseku fronty bylo cílem město Orša a železniční trať Moskva-Minsk. Prostor bránila německá 4. armáda, kterou měl opět obklíčit a rozdrtit klešťový útok. Ten se zpočátku příliš nedařil, ale postupně Sověti německé linie prorazili a postupovali na Minsk. Orša, která měla být rovněž opevněným městem, padla večer 26. června, a i zde vznikla v německých liniích mezera.
Zdeptaní obránci
Na jihu byly sbory 4. armády nejprve zatlačeny na druhou obrannou linii a poté v podstatě rozdrceny. Mogilev, který měl být opět bráněn do posledního muže, padl 27. června. Zbytky německých jednotek ustupovaly k přechodům přes řeku Berezinu.
Levému sovětskému křídlu velel osobně generál Rokossovskij, proti jeho jednotkám stála německá 9. armáda. Útok byl velmi silný a směřoval klasicky k odříznutí německých jednotek. K tomu došlo 27. června, kdy se oba sovětské útočné hroty setkaly u Bobrujsku. A zase, město, které se mělo stát pevností, se stalo pastí. Pokusy o proražení obklíčení, jakkoli zpočátku nadějné, nakonec neuspěly a Němci ztratili 50 000 padlých a 20 000 zajatých. Uniklo jen asi 12 000 vojáků. Cesta na Minsk byla otevřená.
Teprve teď Němcům došlo, že boje v Bělorusku jsou hlavní sovětskou ofenzívou, a začali na zdejší frontu přesunovat posily z Ukrajiny. V těžišti útoku byla 3. tanková armáda těžce zasažená a oslabená, 9. armáda se rozpadla na několik nesourodých skupinek a jen 4. armáda ustupovala jakž takž konsolidovaně, čelíc obklíčení Sověty. Hitler prohlásil zcela nepřekvapivě Minsk za pevnost a nařídil jeho obranu do posledního muže. Z velení odvolal maršála Busche a nahradil ho Walterem Modelem, svým osvědčeným „hasičem“.
Německé jednotky byly zatlačeny ze dvou směrů k Borisovu, místu, kde před 132 lety přecházely při ústupu řeku Berezinu jednotky císaře Napoleona. Tam se ovšem ani Němcům nepodařilo zachytit, a velení Armádní skupiny Střed rozhodlo o evakuaci Minska. Bylo ale již pozdě, Sověti mezitím dorazili k městu a západně od něj odřízly ustupující německé jednotky dva útočné hroty sovětských armád. V obklíčení opět zůstalo několik desítek tisíc německých vojáků 4. armády.
3. fáze běloruské části ofenzívy
Poté, co sovětský 2. tankový sbor i přes rozpadající se mosty překročil Berezinu, velení skupiny armád Střed rozhodlo o evakuaci Minska. 2. července tento rozkaz potvrdilo i nejvyšší velení. Východně od města se však stále nacházely jednotky ustupující 4. armády. Sovětský 2. tankový sbor mezitím 3. července dorazil na předměstí města a do večera se rozpoutaly pouliční boje. Zatímco během dalšího dne část sovětských jednotek zlikvidovala Němce ve městě, západně od Minska se spojily z jihu postupující svazky 65. armády s jednotkami 5. gardové tankové armády útočící z jihu. Východně od Minska zůstalo v obrovském kotli několik desítek tisíc vojáků německé 4. armády.
Ti se po několik dalších dní pokoušeli probít z obklíčení, ovšem někteří z nich byli záhy až 100 kilometrů za frontovou linií. Velkou roli při likvidaci obklíčených jednotek hráli i tradičně velmi silní a dobře organizovaní partyzáni. Německé útoky severně i jižně od města nakonec uvázly, probít se přes frontu se nakonec podařilo jen několika skupinám. 4. armáda byla fakticky zničena, padlo 130 000 vojáků a přes 100 000 jich upadlo do zajetí. Tři armády Armádní skupiny Střed přišly o 25 divizí, zničených úplně, nebo částečně.
Sovětští vojáci při útoku v lotyšském městě Igava
17. července spustily sovětské jednotky lvovsko-sandoměřskou operaci a o tři dny později překročila Rudá armáda hraniční řeku Bug a začala dobývat Polsko. 24. července dobyly sovětské jednotky koncentrační tábor Majdanek. Ofenzíva se zastavila 7. srpna na březích Visly před Varšavou, Sověti dokázali možná víc, než v co doufali. I jejich jednotky byly po šestisetkilometrovém postupu vyčerpané a enormně se jim natáhly zásobovací trasy, nedostávalo se munice, pohonných hmot a vlastně všeho.
Vzápětí vypukly prudké boje v prostoru Sandoměře, kdy se sovětské armády probily na několik desítek kilometrů od hranic Slovenska. Následkem bylo poněkud uspěchané Slovenské národní povstání.
Ve Varšavě vypuklo povstání již před týdnem. K němu sovětská strana sice vyzývala, ale potom jej nijak zásadně nepodpořila. Důvody byly jednak již uvedené, sovětská armáda byla na pokraji sil, ale roli hrály i důvody politické. Povstání provedla národní Zemská armáda, která nebyla komunistickým odbojem, řízeným z Moskvy, a Sověti neměli žádný zájem pomáhat svým ideologickým odpůrcům. Navíc Varšava nebyla plánovaným cílem, sovětská 2. tanková armáda měla po vyčištění východního břehu Visly zaútočit na sever a překročit řeku Narvu. Tam ovšem narazila na pět německých divizí, včetně divize Hermann Göring a divizí SS Wikíng a Totenkopf. Ty srazily útočící sovětské jednotky o 30 kilometrů zpět.
Jinde dosáhly sovětské armády hranic Východního Pruska a v Pobaltí odřízly Armádní skupinu Sever. 29. srpen je oficiálním datem ukončení operace Bagration, boje tím ale neskončily. Koncem srpna následoval sovětský útok na Rumunsko, Jugoslávii a Maďarsko. Ten měl za následek převraty v Rumunsku a Bulharsku a přechod obou zemí na stranu protinacistické koalice. Tím přišlo Německo o poslední zdroj ropy, rumunská naftová pole v Ploješti.
Celková mapa operace Bagration
V první polovině září sovětské a polské jednotky vyčistily pravobřežní varšavské předměstí Praga a pokusily se zaútočit na město. Operace, jejíž tíha ležela především na polských jednotkách v sovětských řadách a komunistických odbojových skupinách, byla ale krvavě odražena.
Porážka byla pro Německo katastrofou. Přišlo až o 300 000 mrtvých a 150 000 zajatých. 17 divizí a tři brigády byly zničeny úplně, 50 divizí ztratilo víc než polovinu stavu, padlo devět generálů, 22 jich bylo zajato. Rudá armáda zaplatila vítězství 180 000 mrtvými a nezvěstnými a téměř 600 000 raněnými. Sovětům se otevřela cesta na Balkán a do Maďarska, Polska, Východního Pruska a Slezska, a v podstatě přímo do srdce říše. Wehrmacht ztratil obrovské množství mužů i techniky a utrpěl obrovskou morální porážku. Generál polského původu Rokossovskij, ještě před pár lety vězeň Gulagu a v následujících letech polský ministr obrany, byl povýšen do hodnosti maršála.
Němečtí zajatci pochodují Moskvou
Tečkou za operací Bagration byl známý ponižující pochod průvodu zajatců ulicemi Moskvy, kterému kromě desítek tisíc Moskvanů přihlíželi i zahraniční novináři. Tvrdí se, že zajatci dostali schválně před pochodem mastné jídlo a při pochodu se neubránili následkům dyzentérie. Větší potupu si asi Hitler, a zdaleka nejen on, představit nedovedl. Katastrofální porážky vedly ke spiknutí armádních důstojníků a tajně opozičních politiků, jehož vyvrcholením byl pokus o atentát na Hitlera 20. července 1944.
Zdroje:
BAXTER, Ian: Operation Bagration: The Soviet Destruction of German Army Group Center, 1944. Casemate, 2020.
Carell, Paul: Spálená země. Plzeň 1996.
