Článek
Někteří čelní představitelé těchto organizací byli samozřejmě souzeni mimořádnými lidovými soudy a trestáni velmi přísně, včetně trestů smrti. To byli ovšem lidé, kteří byli ve vedení těchto stran, provinili se aktivní kolaborací, udavačstvím a těsnou spoluprací s okupanty. Běžní členové fašistických stran a spolků nestáli před MLS, ale před Trestně nalézacími komisemi okresních národních výborů, které s nimi vedly trestně-správní řízení. V tom mohli být potrestáni nejvýše rokem vězení, pokutou do výše jednoho milionu korun nebo veřejným pokáráním, případně kombinací těchto trestů. Mnozí bývalí členové, pokud se neprokázala nějaká jejich nadměrná aktivita nad rámec členských povinností, odcházeli z řízení bez trestu. Komise ovšem jako nadměrnou aktivitu občas hodnotily i třeba jen odebírání stranického tisku.
Případy politické spolupráce s Němci a členství ve fašistických organizacích se většinou omezovaly pouze na obvinění z politických aktivit, příznivých okupantům, a především ze členství ve Vlajce a Národní obci fašistické, v malé míře i v Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, České pracovní frontě, Svatoplukových gardách, Veřejné osvětové službě a v Lize proti bolševismu. Fašistických organizací bylo ve směrnicích k tzv. malému retribučnímu dekretu vyjmenováno přes čtyřicet, mezi nejparadoxnější asi patří Spolek árijských mlynářů. V mnoha okresech se jednalo o nejčastější obvinění z politické spolupráce.
V mnoha případech trestních nalézacích komisí se také terminologie v protokolech prolíná: dotyčný byl obviněn ze členství ve Vlajce, ale trestní nález posléze konstatoval, že nebylo zjištěno, že byl členem NOF. Bylo to způsobeno do jisté míry tím, že někteří lidé byli postupně či najednou členy několika různých organizací: například po prvním ukončení činnosti NOF přešlo určité procento jejích členů do Vlajky. Česká fašistická scéna byla vůbec charakteristická neustálým odštěpováním a slučováním různých organizací a značnou nekonzistencí a atomizací. V podstatě lze říci, že česká hnutí sympatizující s nacismem byla roztříštěna a bojovala o moc více mezi sebou než s odpůrci jejich ideologie. Pouze v málo případech bylo TNK zjištěno, že se obviněný politické činnosti aktivně zúčastnil, že vyvíjel činnost, a tím přestoupil členské povinnosti. Mnoha obviněným se např. členství ve Vlajce prokázat vůbec nepodařilo, u jiných bylo zjištěno, že třeba sice byli členy NOF, ale vystoupili z ní již před započetím doby „zvýšeného ohrožení republiky“, tedy před květnem 1938. Uvedu několik případů posuzování „politické spolupráce s Němci nad míru nezbytné nutnosti“ z praxe TNK v Benešově u Prahy.
Obvinění ze členství v NOF se týkalo třeba učitele Vladimíra Cidlinského. Projednání jeho kauzy komise 26. března 1946 odročila a vyžádala si spisy od očistné komise veřejných zaměstnanců v Táboře. Podle prohlášení obviněného byl členem Vlajky v letech 1935-1936, proto byl v seznamech členů, ale členství nespadalo do doby „zvýšeného ohrožení republiky“. Do května 1938 byla NOF i z hlediska poválečné retrospektivní legislativy legální politickou stranou. Očistná komise tento argument uznala a kárné řízení s Cidlinským dne 15. listopadu 1946 nezavedla. S tímto odůvodněním zastavila řízení dne 22. dubna 1947 i TNK.
Jiní nebrali svůj vstup do Vlajky nijak vážně: takovým člověkem se jevil třeba řezník Ferdinand Dvořák. František Hrstka, bývalý funkcionář Vlajky, se při výslechu k Dvořákově aktivitě vyjádřil: „Dvořák žádnou zvláštní činnost ve Vlajce nevyvíjel, neboť ho nejvíce bavily ženské a pivo“. I řízení s Dvořákem komise dne 22. dubna 1947 zastavila s odůvodněním, že se neprokázalo, že by projevil nějakou činnost nad rámec svých členských povinností.
Důležitou postavou byl obchodní zástupce Stanislav Pánek, přezdívaný „Kobzínek“.Přezdívka Kobzínek přesně vyjadřovala jeho fanatismus: Ladislav Kobsinek byl členem NOF, organizátorem neúspěšného fašistického puče v brněnských Židenických kasárnách v roce 1933 a později důstojníkem SG. Po válce byl MLS odsouzen ke 12 letům vězení.
Pánek působil jako agent SD v Táboře s číslem 375 a od roku 1944 podával zprávy o náladách obyvatel, jejich reakcích na zprávy z fronty a pracovní morálce. Jako aktivní Vlajkař vypovídal proti mnoha obviněným před TNK, ale v reálném životě si bohužel často vypomáhal fantazií. Dělal si seznamy Vlajkařů, do kterých psal kohokoli: přátele z dětství nebo hostinské a číšníky z restaurací, kde měla NOF schůze. Podle výpovědí svědků dával na počátku 30. let podepisovat jmenné seznamy zemědělcům s tím, že jim zajistí práci, a tyto seznamy následně vydával za seznamy členů NOF. Po veřejných schůzích vydával prezenční listiny náhodných návštěvníků opět za seznamy členů, apod. Na základě těchto „seznamů členů“ se mnoho lidí dočkalo obvinění v „malé retribuci“, ale pro nedostatek skutkové podstaty komise téměř všechny obvinění zprostily. Tato skutečnost nicméně velmi dobře ilustruje okolnosti, za nichž se v retribuci mohl kdokoli stát obětí obvinění na základě pouhého nepodloženého tvrzení nebo nepravdivého zápisu. Pánek sám se nakonec před TNK nedostal, i když řízení s ním zavedeno bylo. Jako organizátora a aktivistu Vlajky a především jako aktivního agenta bezpečnostní služby SS ho dne 26. června 1946 MLS odsoudil na 20 let vězení.
Odsuzování členů Vlajky, u nichž se bralo členství za prokázané, probíhalo, dalo by se říci, podle různého metru: někdo odsouzen nebyl, jiný odešel s trestem, i když se jednalo o prosté členství bez překročení běžných členských povinností. Podle právní příručky vrchního odborového rady MV Jaroslava Fuska nemělo být pouhé pasivní členství ve fašistických organizacích trestáno. Výklad termínů „obzvláštní horlivost“ a „normální rámec členských povinností“ příslušel ovšem TNK. Některé případy místní veřejnost zřejmě natolik dráždily, že se jejich aktéři dostali před trestní orgány postupně až čtyřikrát.
Takto poměrně komplikovaný byl případ truhláře Oldřicha Káby, obviněného z dobrovolného členství ve Vlajce za účelem získání výhod. Vyšetřovací komise jeho kauzu předala MLS, který Kábu 3. dubna 1947 zprostil obžaloby. Následně ho 22. dubna 1947 odsoudila TNK k pokutě 1000,-Kčs, v případě nedobytnosti ke třem měsícům vězení a k veřejnému pokárání. Dne 13. srpna 1947 proběhlo revizní řízení u MLS, které Kábu opět zprostilo viny, což ovšem neanulovalo rozsudek TNK. Ten byl nakonec podroben revizi 1. října 1948, a rozhodnutím TNK došlo k navýšení trestu ještě o šest měsíců vězení. Vzhledem k amnestii prezidenta Gottwalda byl ale trest amnestován.
Bratr Oldřicha Káby, Karel Kába, taktéž truhlář, měl osud poněkud jednodušší, třebaže jeho provinění se jevilo vážnějším než Oldřichovo. Ke členství ve Vlajce za účelem získání výhod se přidružila ještě skutečnost, že v roce 1941 napsal podlézavý dopis říšskému protektorovi, který měla komise k dispozici a založila jej do spisu. V dopise dojemně líčil, že jeho manželka je Němka (což zřejmě nebyla pravda). Vzpomínal, jak vítal prvního německého vojáka – hrdinu, který v roce 1939 dorazil do Benešova, jak vždy věřil, že Německo zavede v Čechách pořádek apod. Stěžoval si na šikanování spoluobčanů, nedůstojné české poměry, na svoji ekonomickou situaci, a nakonec prosil o zastání a o ekonomickou podporu, případně nějaké pohodlné a lehké zaměstnání. Pokud se dalo v době řízení zjistit, tento dopis zůstal ze strany říšského protektora bez odezvy; ta nicméně přišla po válce od TNK. Kába byl komisí odsouzen 29. dubna 1947 k veřejnému pokárání. Revize ze 3. listopadu 1948 mu k němu přidala ještě dva měsíce vězení. I tento trest ale samozřejmě anulovala amnestie.
Bohumil Maňák, okresní cestář, čelil obvinění z členství v NOF a ve Vlajce a z údajného činovnictví ve Svatoplukových gardách (měl být spojovacím důstojníkem pro okres Neveklov). Před komisí stál dne 17. května 1946. Maňák uváděl, že se členem NOF stal v únoru 1938, protože fašisté údajně slibovali zlepšení životní úrovně; on měl sedmičlennou rodinu a pouze malý plat. Na schůze prý nechodil a žádnou politiku nepěstoval, časopisy neodebíral, protože na ně neměl peníze. Někdy v roce 1940 dostal od NOF složenku na 20,- K, kterou zaplatil, protože si podle svých slov myslel, že se jedná o nějaký členský nedoplatek. Teprve později zjistil, že se zaplacením složenky stal členem Vlajky. Ani tam údajně nevyvíjel žádnou činnost. V době řízení nebyl propuštěn ze služeb okresu, ale dostával pouze snížený plat a službu nekonal.
Řízení proti Maňákovi bylo zastaveno s odůvodněním, že jeho vstup do těchto organizací byl odůvodněn sociálními poměry rodiny a že obviněný nikdy nepřestoupil rámec svých členských povinností. Maňákův případ byl ale určen k revizi, při níž jej komise uznala vinným ze členství ve Vlajce a vychvalování nacismu a odsoudila ho k pokutě 3000,- Kčs. Trest mu byl ale vzhledem k nařízení vlády amnestován.
Pokrývači Antonín Staněk st. a Antonín Staněk ml. byli také oba obviněni ze členství ve Vlajce. Staněk starší se hájil týmiž důvody jako Maňák, tedy že vstoupil do Vlajky z existenčních důvodů, pod příslibem práce. Na rozdíl od původně omilostněného Maňáka ho ale 26. března 1946 komise odsoudila k pokutě 2500,- Kčs a veřejnému pokárání s odůvodněním, že do Vlajky vstoupil ze zištných důvodů a že rozhlašoval, že Němci vyhrají válku. Jeho syn prohlásil, že vlastně neví, proč do Vlajky vstoupil, že mu přihlášku prostě dali v hospodě podepsat, a tak jí podepsal. Na schůze údajně nechodil a žádnou další činnost nevyvíjel. TNK ho odsoudila týž den jako jeho otce, k pokutě 1000,- Kčs a k veřejnému pokárání. Trestní nález odůvodnila tím, že svým vstupem do Vlajky dal najevo, že souhlasí s jejím programem; nerozhoduje, zda chodil do schůzí, či nikoliv. Polehčující okolností v jeho případě bylo, že údajně „jest nepatrné inteligence“.
Naopak řezník a uzenář Antonín Tesař, taktéž člen Vlajky, který se politického života sice také nijak aktivně neúčastnil, ale nemohl svůj vstup ani odůvodnit žádnými existenčními důvody, dopadl oproti oběma Staňkům podstatně lépe. 16. září 1946 komise řízení proti němu zastavila s odůvodněním, že jako člen nejednal s obzvláštní horlivostí, aby překročil rámec svých členských povinností.
Z podobných případů, které skončily zcela rozdílným rozhodnutím, vyplývá důležitost faktu, která komise případ rozhodovala. Předseda, komunista Vodička, byl ve svém odsudku vlajkařů většinou podstatně nekompromisnější než jiný předseda, národní socialista Klouda. Ne vždy to ale bylo pravidlem.
Případ lakýrníka Bohumila Průchy, rovněž obviněného ze členství ve Vlajce podle seznamu členů pocházejícího od Pánka, byl zastaven 26. dubna 1946 s tím, že nebylo zjištěno, že by byl jako Vlajkař činný nad rámec svých povinností (jinak řečeno, komise nezjistila žádnou jeho aktivitu). V nálezu se ovšem pravilo, že členství ve Vlajce je nutno v důsledku seznamů pokládat za prokázané.
Učitel Antonín Rauvolf byl obviněn z politické spolupráce s Němci, které se měl dopustit tím, že jako člen Veřejné osvětové služby proslovoval přednášky. Tento fakt se zapřít nedal. Rauvolfa jakožto učitele odsoudila očistná komise veřejných zaměstnanců v Táboře a přeložila ho na jiné místo. 21. dubna 1947 stál před TNK. Vzhledem k tomu, že předložil svědectví o své další činnosti, kdy vystavoval falešné průkazy partyzánům, komise upustila od stíhání a spis vrátila očistné komisi.
Restauratér Jaroslav Dvořák si také vyslechl obvinění z politické spolupráce. Byl nejen členem Vlajky, ale podporoval organizaci i zapůjčováním místnosti na její schůzky. Navíc mu přitížilo, že měl přátelské styky s generálním referentem Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Františkem Teunerem. Dne 2. dubna 1946 byl komisí odsouzen k pokutě 3000,- Kčs, v případě nedobytnosti k šesti týdnům vězení a k veřejnému pokárání.
Zahradníka Štěpána Svítila vinila TNK ze členství v NOF, protože se v květnu 1938 nacházel na její kandidátce do městského zastupitelstva v Benešově. Přesto, že sdílel osud Gajdovského křídla NOF a jeho činnost v obci skončila její likvidační schůzí 2. července 1939, byl TNK dne 11. června 1946 odsouzen ke dvěma měsícům vězení, odpykaným vazbou, a k veřejnému pokárání. Jeho aktivita v NOF totiž spadala do doby „zvýšeného ohrožení republiky“.
Podobně proběhl případ obchodníka Rudolfa Novotného. I on byl v květnu 1938 za NOF kandidátem do městského zastupitelstva. Dne 30. dubna 1946 byl TNK odsouzen k pokutě 10 tisíc Kčs, v případě nedobytnosti ke dvouměsíčnímu vězení a k veřejnému pokárání. Novotný se odvolal, ale jeho odvolání skončilo 18. prosince 1948 zamítnutím. Následně podal jako poslední opravný prostředek stížnost ke správnímu soudu v Bratislavě, ale i ta byla 19. ledna 1951 zamítnuta.
Stejně tak kandidoval ve volbách v roce 1938 za NOF rolník Josef Kolařík. Kandidaturou podle obvinění „překročil ve značné míře rámec svých členských povinností“. Dne 8. října 1946 byl TNK odsouzen k pouhým 12 dnům vězení, které byly již odpykány vazbou. Z přesné výměry trestu vysvítá obvyklá snaha pokrýt a tak zpětně legalizovat vykonanou vazbu. Za pozornost stojí rozdílný postih Novotného a Kolaříka za totožné provinění. Mohl být způsobeno jednak osobou předsedy TNK (v prvním případě komunista Vodička, v druhém případě národní socialista Klouda), jednak rozdílností sociálního postavení obou odsouzených (obchodník versus rolník).
Dělník a bývalý úředník pojišťovny Josef Plášil čelil obvinění z politické spolupráce s Němci, které se měl dopustit tím, že byl nejenom členem Vlajky, ale i jejím funkcionářem (zastával funkci pokladníka) a navíc poručíkem Svatoplukových gard. Původně ho vyšetřoval MLS, ale 19. září 1946 jej obvinění zprostil. Plášil se hájil tím, že sice dobrovolně vstoupil do Vlajky, ale do Svatoplukových gard se nepřihlásil. O svém vstupu a přidělené vysoké hodnosti byl údajně pouze informován jmenovacím dekretem, který obdržel z pražského „Hlavního stanu“. Funkci poté nicméně přijal. Ohledně svých aktivit se byl prý schopen upamatovat na pouhé jedno hlášení, které měly zrovna retribuční orgány k dispozici. V něm Plášil naléhal, aby „vyšší kompetentní místa“ dohlédla na řádné došetření případu, kdy kdosi na vrata usedlosti jednoho z vlajkařů nakreslil hákový kříž a připsal „Hitlerovec fuj“. Četnictvo podle tehdejších Plášilových slov „…není zde jen proto, aby honilo a vodilo Vlajkaře jako zločince, kteří probojovávají největší boj dějin českého národa, proti Žido – zednářsko – partajnické hordě, ale jest zde proto, aby skutečné zločince zneškodnilo“. Hlášení končilo slovy: „S českým pozdravem – Vůdci zdar“. Podle jeho výpovědi byla případná další hlášení na ústředí Svatoplukových gard, pokud je vůbec snad kdy učinil, „v podstatě bezvýznamná, týkající se organizačních otázek“. Dne 2. května 1947 Plášila za politickou spolupráci odsoudila TNK k trestu šesti měsíců vězení, přičemž trest byl odpykán vazbou. Spis se následně vrátil krajskému soudu v Táboře. Se započetím revizí bylo uvažováno o obnovení řízení před MLS, ale to nakonec rozhodnutím ze 17. června 1948 obnoveno nebylo. Stejně to dopadlo i s revizí podle „malého dekretu“: ta nebyla zavedena rozhodnutím RK ze dne 22. července 1948 s odůvodněním, že míra trestu by nepřekročila míru danou amnestií a případný trest by nebyl vykonán.
O tom, že podobná provinění nekončila vždy stejnými rozsudky, svědčí případ chemika ve Zbrojovce Janeček, Lva Jana Konečného. Stejně jako Plášil byl obviněn ze členství ve Vlajce a ve Svatoplukových gardách, a navíc ještě z propagace nacismu. Jeho případ ale TNK neprojednala a 6. prosince 1946 jej zastavila, protože Konečný byl již 27. února 1946 odsouzen MLS k trestu 10 roků těžkého žaláře. V jeho případě bylo ale hlavním proviněním, ze které byl potrestán, udavačství.
Je tedy zřejmé, že běžní členové fašistických organizací, kteří nevyvíjeli v podstatě žádnou aktivitu a mnohdy se v organizaci ocitli, aniž by pořádně tušili, proč a jak, byli po válce trestáni jen mírně, nebo vůbec. Podobně se k tomu postavila slovenská retribuční norma, nařízení SNR č. 33/1945 Sb.(retribuční zákony platily pouze pro české země). Na Slovensku nebylo trestné ani členství v Hlinkově slovenské lidové straně, ani v Hlinkových gardách. Roli samozřejmě hrály i osobní vztahy – malá retribuce probíhala na okresní úrovni a předsedové a členové TNK se nepochybně s mnoha obviněnými znali osobně a měli mezi sebou nejrůznější vztahy, které protokoly nezaznamenaly.
Zdroje:
SOA v Praze, fond TNK v Benešově u Prahy
FROMMER, Benjamin: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010.
KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Praha 2015.
NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka: K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha 2001.
PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha 1999.
PEJČOCH, Ivo: Armády českých politiků. České polovojenské jednotky 1918-1945. Cheb 2009.
