Článek
Nehodlám polemizovat se skutečností, že Rudá armáda bojovala, někdy úspěšně, někdy méně úspěšně, na československém území od začátku října 1944, a měla zde statisícové ztráty. Nechme stranou otázku, čím byly způsobené. Nezpochybňuji, že do 5. května osvobodila Ostravu, Brno, Hodonín, Znojmo a další města. Stála začátkem května nicméně daleko na Moravě, od hlavního města nějakých 200 kilometrů. O něco blíže to měla od Drážďan a Budyšína, kde ale také stále bojovala s pevnou německou obranou.
5. května vypuklo povstání v Praze a díky rozhlasovému vysílání se rychle rozšířilo na celý okupovaný zbytek republiky. Občas zaznívají hlasy, že to byl alibistický čin, a že bez postupu sovětské armády by povstání nikdy nevypuklo. No jistě, povstání v okupovaných městech jaksi logicky vypukají až v momentě, kdy je na dosah pomoc spřátelené armády – vzpomeňme na povstání v Římě, Paříži nebo ve Varšavě. Tam to ale tak úplně nevyšlo, sovětská armáda městu nepomohla, ať už proto, že byla předchozí ofenzívou totálně vyčerpaná, nebo že hodlala ke komunistům nepříliš přátelskou Zemskou armádu nechat Němci zlikvidovat. Což se skutečně stalo.
Povstání tedy v patřičnou dobu vypuklo i v Praze. Tím důvodem ale nebyl postup Rudé armády přes Moravu, kde se Sověti naopak zasekli v pozičních bojích před Prostějovem, Přerovem a Olomoucí. Jedním z důvodů byla šeptanda, která šířila falešné zprávy o amerických tancích, které byly zahlédnuty v Berouně, na Karlštejně a dokonce i na předměstí Prahy. Druhým důvodem byla Hitlerova smrt a pád Berlína, symbolu tisícileté říše, kdy lidé pochopili, že konec je na dosah a spontánně, bez popudu ze strany exilových nebo domácích politiků nebo vedení různých odbojových skupin se začali chovat, jako by bylo již po válce, nebo se rovnou vrhat na německé okupační vojáky.
Popis čtyř dnů povstání je zde zbytečný, popisoval jsem jej již často jinde. Po chaotickém vypuknutí povstání, které třeba zrovna KSČ silně kritizovala jako nepředloženou akci reakčních živlů a vyzývala dělníky, aby se shromáždili v továrnách a vyčkávali, se příležitosti chopila Česká národní rada, jedna z mnoha odbojových „organizací“, tedy spíše debatních kroužků bez vojáků a reálných možností. Díky shodě náhod ji uznal nejen londýnský exil, ale i ty odbojové organizace, které vojáky i schopnosti a možnosti měly (velitelství Bartoš, generálové Kutlvašr a Slunéčko a další). Povstání ovšem vzhledem k nedostatku zbraní a také vzhledem k tomu, že Sověti byli v Brně a Američané ještě zdaleka ne v Berouně, nemělo tváří v tvář německým silám šanci na úspěch.
V noci z 5. na 6. května ale začala do Prahy na základě dohody s dodnes neznámými důstojníky proudit 1. divize ROA tzv. Vlasovovy armády. Byla nejen vycvičená a většina jejích vojáků už za sebou různé boje měla, ale byla i dobře vyzbrojená, a to nejen pěchotními zbraněmi, ale i tanky a dělostřelectvem. Německé jednotky, probíjející se do města, na několika směrech zastavila a znemožnila tak dobytí Prahy. Odpoledne 7. května ale poté, co ČNR odmítla veřejně potvrdit, že s Vlasovci spolupracuje a děkuje jim za nasazení proti Němcům, zklamaná divize odtáhla z Prahy na západ.
Vlasovců, tedy vojáků 1. divize KONR, neboli ROA, padlo v Praze a jejím okolí asi 200-250, další dvě stovky jejich raněných byly zavražděny sovětskou armádní rozvědkou SMĚRŠ těsně po „osvobození“ v pražských nemocnicích. A opět nechme stranou otázku, co to bylo za osvobození, nebo dobytí. Armáda, jejíž příslušníci nejenže kradli pověstné hodinky a kola, ale která plánovitě například odvážela československé továrny nastojato, nebo která unášela občany osvobozeného státu a zavírala je do koncentráků, nevypadá úplně jako armáda osvobozenecká. Sověti nekompromisně trvali na tom, aby zbylé území ČSR „osvobodili“ (obsadili) oni. Motivace byla dvojí: Jednak potřebovali pochytat dostatek německých otroků na práci do Gulagu, a jednak bylo jejich zájmem obsazení maximálního území, na jehož další směřování budou mít vliv.
6. května byla rovněž spuštěna tzv. Pražská operace Rudé armády. Nejednalo se, jak se často tvrdí, o operaci nijak nepřipravenou, která měla nahonem zachránit hlavní město. Operace byla předem plánovaná na 7. května. S vypuknutím povstání ji na naléhání československé vlády Sověti jen o den uspíšili. Útok začal po poledni, třebaže o den dříve již Sověti Američanům tvrdili, že je v plném proudu, a proto není možné, aby americké jednotky postoupily z Plzně dál. Sovětské jednotky nevyrazily přirozeně z Brna, kde stála ještě silná německá fronta, ale z Drážďan směrem na Mostecko, Lounsko a Kladensko. Tady, na směru rovnoběžném s frontou, byl odpor Němců v podstatě nulový. O den později začaly sovětské útoky i v oblasti Moravy a severního Rakouska.
7. května podepsalo Německo kapitulaci, která měla vejít v platnost o den později. V noci ze 7. na 8. května překročily sovětské síly československou hranici v prostoru Cínovec, Moldava a Mníšek a pokračovaly na Teplice a Duchcov. Na severním směru se útoku účastnily i jednotky 1. Polské armády. 8. května dobyli Sověti Prostějov, Přerov, Olomouc a Jihlavu, Němci vyklidili Svitavy. O sovětském postupu ale neměli zprávy jak povstalci, tak ani Němci, bojující proti povstání.
V Praze šlo mezitím do tuhého. Po odchodu Vlasovců nastal nový, značně úspěšný německý nápor, který neprorazil jen díky tomu, že někteří z Rusů (včetně dělostřelců s protitankovými kanóny) zůstali dobrovolně v Praze. Němci ovšem již věděli o skutečnosti, že Německo kapitulovalo. Přestali mít zájem na tom město dobýt a jediné, na co se soustředili, byl volný průchod na západ, do amerického zajetí. Proto také došlo k úspěšnému jednání mezi velitelem branné moci v protektorátu, generálem Toussaintem, generálem Reimannem a ČNR. Německé jednotky, bojující v Praze, stvrdily v protokolu svou kapitulaci za podmínky složení zbraní a volného odchodu z města. Protokol byl podepsán ve čtyři hodiny odpoledne a po celou noc i časné ráno Němci z Prahy odcházeli. Zůstalo jen pár odříznutých nebo neinformovaných opozdilců, kteří netušili, že Sověti nezůstali stát u Brna.
Sovětské tanky dorazily na předměstí Prahy kolem třetí ráno, ale vzhledem k absenci jakékoli obrany pojaly podezření na léčku a čekaly na denní světlo. Pak vjely do města z několika směrů, nejprve ze severozápadu, severu a severovýchodu. Zapletly se do několika šarvátek s posledními ustupujícími Němci, z nichž asi nejznámější je „zničení“ tanku T-34 č. I-24 na Klárově zadním zajištěním kolony, ustupující z velitelství SS v Právnické fakultě. Tank ve skutečnosti zničen nebyl, ale díky zásahu střepinou zahynul jeho velitel Gončarenko, řidič přišel o oko a povstalecký průvodce o nohu. Další srážky byly většinou jen palebnými přepady ustupujících kolon nebo doražením jednotlivců, kteří ustoupit nestihli, nebo nechtěli. Již v devět ráno hlásil maršál Koněv, že Praha je plně vyčištěna a osvobozena od nepřítele.
Kolik tedy že sovětských vojáků při těchto bojích ve městě padlo..? Historikové se shodují na počtu jistých tří až možných asi třiceti. Jistě, na Olšanech máme čestné pohřebiště Rudé armády. Tam je pohřbeno 492 rudoarmějců (hrobů je jen 435, ale někteří vojáci jsou pohřbeni bez označení). Národnostně se jedná o 197 Rusů, 90 Ukrajinců, 15 Bělorusů, 12 Kazachstánců, sedm Uzbeků, čtyři Gruzínce, tři Azery a tři Kyrgyzy, dva Litevce, Moldavany a Turkmeny a po jednom Arménovi, Tádžikovi a dokonce Čechoslovákovi. Bez možnosti určení národnosti je pak 95 padlých. Perličkou na příběhu je skutečnost, že na místě jsou mezi Sověty pohřbeni se silnou pravděpodobností nejméně dva Vlasovci. Jediný z rudoarmějců, jehož smrt je přímo v Praze doložená, je ale právě gardový poručík Ivan Grigorijevič Gončarenko (správně Hončarenko, protože se jednalo o Ukrajince). 22 dalších padlo nebo zahynulo 8.-9. května, lze tedy usuzovat, že zemřeli v Praze nebo při přesunu k ní.
Gardový poručík Ivan Grigorijevič Gončarenko, podobenka na náhrobku
Dále se v hrobech nachází 14 vojáků, kteří zemřeli 10.-13. května. S trochou fantazie můžeme prohlásit, že padli v boji s Němci, jakkoli podle Koněva byla Praha osvobozena a vyčištěna 9. května v devět ráno. Dalších osm pohřbených vojáků zahynulo zcela jinde a do Prahy byli později převezeni, např. až z Bratislavy nebo Vyškova. Za pražskou ztrátu snad můžeme považovat alespoň některé z 25 těch, kteří zemřeli po válce na následky bojových zranění. Dalších 30 vojáků pak zemřelo v létě 1945 na zranění nebojová.
47 pohřbených na čestném pohřebišti zemřelo prokazatelně na otravu metanolem nebo alkoholem, dalších deset se otrávilo jídlem nebo svítiplynem. 21 vojáků zemřelo po válce v důsledku nějakého incidentu nebojové povahy. 96 pohřbených zemřelo po válce na tyfus, tuberkulózu nebo jiná onemocnění, 20 při dopravní nehodě (srážka aut, přejet tankem, sražen vlakem), čtyři se utopili při koupání a čtyři spáchali sebevraždu. U 131 padlých nelze určit, jak zemřeli, nebo dohledat, jestli vůbec existovali.
Ne, nepřipadá mi to k smíchu a je mi líto každého života. A ano, pokud by nebyla válka, ti kluci by nebyli tady a zemřeli by jindy, jinde a zřejmě později. A otázka, kdo a kdy válku začal a kdo kdy koho přepadl, se poněkud vymyká rámci tohoto článku. Ale řeč je o tom, kdo tedy osvobodil Prahu, a kdo už dlouho jenom tvrdí, že ji osvobodil. Samozřejmě, lidé se radovali, vítali sovětské vojáky, bylo to pro ně potvrzení skutečnosti, že je opravdu konec.
Jistě, Němci by nekapitulovali, kdyby je Sověti netlačili víc než dva roky zpátky, kdyby jim nezpůsobili obrovské ztráty, kdyby Sověti nedobyli půlku Německa a Berlín. A také by nekapitulovali, kdyby se západní spojenci (s obrovským podílem Američanů) nevylodili v Normandii a po 11 měsících nedošli až do Plzně. Kdyby již o dva roky dříve neporazili Němce v Africe. Kdyby nedobyli polovinu Itálie a tu druhou polovinu nedonutili ke kapitulaci. Kdyby Britové neobsadili Flensburg a nezajali nového vůdce, admirála Dönitze. Kdyby spojenci bombardovací ofenzivou nerozmlátili celé Německo na cimpr campr.
Padlých na straně povstání dnes už počítáme téměř 3500, a tento seznam není ještě zdaleka kompletní. Zahrnuje dva generály československé armády (jednoho ovšem „omylem“ zastřelili 9. května v jeho vlastním domě vojáci Rudé armády), 66 aktivních nebo záložních důstojníků, 14 rotmistrů a délesloužících, desítky poddůstojníků, šest vojáků Vládního vojska, 44 policistů, dva policisty Sboru ochrany železnic, 15 četníků, 10 úředníků Finanční stráže, dva městské policisty, pět vězeňských dozorců a tisíce obyčejných občanů – živnostníků, řemeslníků, učitelů, úředníků i dělníků. Mezi nimi je i šest Poláků, dva Francouzi, jeden Holanďan, Belgičan a Slovinec.
V národnostech padlých silně vybočuje 37 Bulharů. Nejednalo se o vojáky, ale o civilisty, usedlé místní občany, z nichž většina provozovala v Praze zahradnictví. Po válce byli svezeni na čestné olšanské pohřebiště vedle Sovětů, aby byl zdůrazněn podíl slovanského národa na osvobození Prahy. Pokud tedy nebereme za bernou minci, že Prahu osvobodili její a okolní občané, kterých padlo 3500, ani Vlasovci, kterých padlo 450, ale tvrdíme, že Prahu osvobodila Rudá armáda za oběti 3-30 padlých, můžeme stejně dobře prohlásit, že Prahu osvobodili bulharští zahradníci.
Zdroje:
KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. Academia, Praha 2021.
MAREK, Jindřich – PEJČOCH, Ivo – PLACHÝ, Jiří – JAKL, Tomáš: Padlí na barikádách. VHÚ Praha, Praha 2020.
